Všichni asi znají klasické stereotypy spojené s krizí středního věku - chlapi nakupují drahá auta a vyměňují své ženy za mladší, ženy se zase těžce vypořádávají s odchodem dětí z domova a cvičí jak o závod, aby se podobaly těm dobře vypadajícím čtyřicítkám a padesátkám v ženských časopisech. O tom, že životní krizí prochází stále více dvacátníků, se ale tolik nemluví, přestože je její průběh stejně intenzivní.
Jede v tom každej druhej..
Podle nedávného britského průzkumu přitom více než polovina mileniálů prochází krizí už zhruba ve čtvrtině života. Takzvaná quarter life crisis se projevuje především pociťováním úzkosti z nedostatku financí a stresem plynoucím ze všeobecného očekávání, že by si dotyčný měl najít tu nejlepší práci, co nejdříve by měl vlastnit nemovitost a měl by se nacházet ve stabilním partnerském vztahu.
No jen povězte, kolik z vás už někdy od rodičů slyšelo hlášku "ve tvém věku už jsme měli tebe" nebo "přeci nebudeš napořád bydlet v pronájmu". A i když naším cílem třeba není mít vlastní barák a děti chceme mít až později nebo vůbec, stejně se cítíme být pod tlakem. Pokud se s podobnými pocity ztotožňujete, nemusíte ale vůbec zoufat. Podle průzkumu sítě LinkedIn totiž zažilo podobnou fázi života až 75 % lidí ve věku 25 - 33 let.
Máme příliš mnoho možností
Spusta mladých tak kolem věku dvaceti pěti let pociťuje zoufalství, ztrácí smysl v běžných aktivitách jako je škola nebo práce a má pocit, že jejich budoucnost nikam nevede. Taková krize často nastává právě v okamžiku, kdy dokončujeme studium a začínáme si uvědomovat, že se ocitáme v dospěláckém životě, aniž bychom se na to předem nějak připravili. Zatímco naše rodiče už v našem věku měli minimálně jedno dítě a jejich životy byly více méně nasměrované, nám se jako generaci, kterou neomezuje vůbec nic, otevírá nekonečné množství možností. Možná ale právě v tom je ten háček. Čím více možností totiž máme, tím hůře se rozhodujeme a naše mysl se dostává do stavu tzv. rozhodovací paralýzy, což je psychologický jev, který mimo jiné vede k prokrastinaci. Není tedy divu, že nastává krize.
I krize je k něčemu dobrá
I když samotná krize není nic příjemného, dobrá zpráva je, že se může stát spouštěčem nových nápadů a zdrojem nové motivace. Pokud tedy v určité fázi ztrácíme smysl úplně ve všem, možná právě proces krize nás postupně ke smyslu dovede. A jak z toho ven? Je dobré přestat hledět na okolí a zaměřit se pouze na sebe. Možná právě tak se zbavíme nátlaku a získáme prostor dělat to, co opravdu chceme, ne to, co musíme. A pak jen čekat, až to nejhorší pomine.
Jak říkal Winston Churchill: "If you’re going through hell, keep going."
