Co je to vlastně sexualita?
Ze sociologického hlediska na ni můžeme nahlížet ve třech rovinách. Tou první jsou tzv. kulturní scénáře - obecné normy, které definují, co se v sexu může, nebo vlastně spíše to, co se v sexu nemůže a co je tabu. Druhá rovina je intrapsychická, v té se projevuje naše osobní představa sexuality a pak je rovina interpersonální, ve které jde o to, jak své osobní představy realizujeme a s kým.
Jak své osobní představy realizujeme?
Prostřednictvím interakce a komunikace. Aby totiž mohlo dojít k sexuálnímu styku, musí se projevit nějaká forma komunikace. Dokonce i samotný sexuální akt je tzv. skriptovaný, má nějaký scénář, takže jde taky o formu komunikace. Ta může mít ritualizovaný průběh, ale díky naší osobě se stává zároveň unikátní. Z vědeckého hlediska málokdo zkoumá sexualitu jako interakci a komunikaci. V minulosti se totiž věda zaměřovala spíše na to kdy, kdo, kolikrát a kdy poprvé měla jedna osoba s druhou sexuální styk. Případně se sexualita zkoumá a zkoumala jako nějaký apriori problém - třeba pornografie, prostituce či homosexualita byly vnímány jako apriorní problém a deviace.
Mgr. Martin Fafejta, Ph.D.
Martin Fafejta působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde se ve své výzkumné činnosti věnuje genderu, problematice menšin, sociologii deviací, sociologii sexuality a ideologii sociálních hnutí. Na svém Respekt blogu uvádí, že dostudoval elektroprůmyslovku, sociologii a kulturologii, nedostudoval matematiku, výpočetní techniku, historii, politologii a práva.
Liší se nějak sexualita současné generace mileniálů od sexuality našich rodičů nebo prarodičů?
Jestli dochází k nějakým změnám, tak je to individualizace sexu. V 60. letech začala sexuální revoluce rozbíjet jednotu kulturního scénáře sexuality založeného na křesťanství a začaly se objevovat další možnosti. Ten proces rozbíjení hlavního heterosexuálního scénáře ale probíhá pořád. Dnešní mileniálové se ale hlavně liší v tom, že mají k dispozici mnohem více sexuálních možností než jejich rodiče a prarodiče. Paradoxní se tak může zdát, že některé výzkumy přisuzují mileniálům podstatně méně sexu, než generaci jejich rodičů.
Proč myslíte, že se tak děje? Jsou mileniálové v sexu uvědomělejší? Déle si vybírají partnery? Nebo prostě jen neví, jakou sexualitu vlastě mají?
Lze to interpretovat i tak, že pro rodiče mileniálů byla sexuální revoluce vzpoura proti systému, přičemž mileniálové už takovou potřebu revolty nemají. Ale to platí spíše pro západní země. U nás, i díky puritánskému komunismu, vědecké výzkumy zaměřující se na frekvenci sexuálních styků žádné velké rozdíly neukazují.
Může větší množství sexuálních scénářů i za tzv. pád bílého heterosexuálního muže? Nebo za, řekněme, revoltu vůči binárnímu systému muže a ženy?
Nenazýval bych to revoltou vůči bílému heterosexuálnímu muži nebo vůči svazku muže a ženy. Situaci si můžeme spíše představit jako rozšiřování konzumních možností. Vznikla obrovská pluralita sexuálních scénářů, které jsou společností akceptovatelné. Dneska je to takový sexuální supermarket, kde mám na výběr strašně moc a heterosexualita už je jen jedna z možností, kterou si můžu vybrat.
Do výběru v sexuálním supermarketu můžeme zařadit i "e-shopy", tedy obrovské servery s pornografickým obsahem, dostupné téměř vždy a všude. Co se sexualitou udělal Internet a porno? Má pornografie na sexualitu nějaký vliv
Dostupnost pornografie na internetu je v Česku záležitostí posledních patnácti let. Výzkumy z té doby ukazují, že mladší muži bez dostatečných sexuálních zkušeností si nějakým způsobem porno idealizovali, a že si skutečně mysleli, že jde o zobrazení reality. Dneska vám ale středoškoláci řeknou, že vědí, že jde o nadsázku. Zjistili jsme totiž, že pro některé lidi může mít porno za následek vytvoření nerealistických představ a osvícení učitelé i rodiče o fenoménu pornografie se žáky mluví. Typický muž si ale na základě pornografie nemyslí, že sex se ženou je troška násilí, troška análního sexu.
Ale některé praktiky zažívají díky pornografii boom, není to tak? Třeba vámi zmíněný anální sex.
Četnost určitých praktik jako je anální sex se zvyšuje a na to pornografie může mít vliv. Obecně ale ve společnosti dochází k liberalizaci sexuality a spíše se jedná o efekt spojitých nádob. Pornografie podporuje liberalizaci a liberalizace pornografii. Důležité je dodat, že pokud se na pornografických serverech podíváte na sledovanost a hodnocení klipů, tak zjistíte, že praktiky u kterých je násilí, nebo ponižování, zas tak oblíbené nejsou. Což může znamenat dvě skutečnosti: že na ratingu a sledovanosti se zřejmě podílí čím dál více i ženy, kterým se takové praktiky nelíbí, a taky, že muži nevyhledávají násilné a ponižující klipy.
Porno servery dneska fungují i jako sociální sítě. Lidé na nich mají své profily, své preference a hledají protějšky. Nedochází i skrze sociální sítě k legitimizaci fenoménu jako je BDSM a jiných dalších, až "deviantních" praktik?
Pokud se člověku BDSM líbí a chápe, že u těchto praktik musí jít především o konsenzus, tak je to vlastně v pořádku. Na druhou stranu některé výzkumy ukazují, že porno zobrazující násilí může mít nějaký preventivní efekt. Mezi uživateli pak obvykle panují dva přístupy. První říká, že když to vidím v pornu, tak to chci dělat i v reálu. Druhý přístup pak, že když vidím v pornu násilí, sice mě to vzrušuje, ale já porno použiju k masturbaci a apetit po orgasmu poklesne. Potom už činnost z pornografického snímku nepotřebuju realizovat v praxi.
Takže lze tvrdit, že pornografie má za následek i prevenci proti patologickému sexuálnímu chování?
Když se podíváte do zemí, kde bylo porno v minulosti zakázáno - což bylo i Československo a obecně země východního bloku - a pak se v 90. letech pornografie legalizovala, vedla tahle změna k poklesu sexuálně motivovaných činů. Nevíme, jestli tam je přímá příčina, každopádně ty dva jevy spolu nějak souvisí. Bavíme se ale na úrovni statistik, na individuální rovině může pornografie samozřejmě sloužit i jako inspirace a vést až k nezákonným činnostem.
K těm nejhorším nezákonným aktivitám patří v očích veřejnosti sex s dítětem. V současné době je generace mileniálů svědkem pozvolného nástupu sexuálních robotů, přičemž se o nich uvažuje jako o terapeutických pomůckách, například pro pedofily, sadisty, a obdobně. Myslíte, že by robotické pomůcky mohly v tomto případě fungovat?
Roboti mohou mít preventivní účinek. Pokud společnost bude k sexuálním robotům přistupovat racionálně, tak by roboti skutečně mohli fungovat jako jistý způsob prevence vůči patologickému jednání. Lidé svou sexualitu potlačit nemůžou. I kdybychom je vykastrovali, tak to neznamená, že jsme je připravili o sexuální pud, dítěti mohou ublížit i jinak. Pokud by se o dětských robotech uvažovalo jako o formě terapeutické praktiky, tak by to bylo jedině dobře. Pokud se bavíte s některými českými sexuology, mluví o tom, že kdyby měli pedofilové k dispozici animované dětské porno, mohlo by to mít preventivní účinky.
Proti užívání robotů jako sexuálních (terapeutických) pomůcek se ale často uvádí i argument nepotřebnosti souhlasu k sexu, což by mohlo vést k obdobnému jednání individua i při sexuálním styku s jiným člověkem.
Robot/ka nikdy neřekne ne, robota/ku nebolí hlava, robot/ka nemá matku. Zatím ale stojí robotky tolik, co auto, takže v ČR ještě nemůžeme mluvit o novém trendu. S tím, jak se budu roboti připomínající člověka a obecně robosexuální služby zlevňovat, můžeme očekávat nárůst poptávky. Už dnes ale zaznívají teze proklamující polidštění robotů. Například že by robot mohl občas říci člověku ne, bolí mě hlava, nemám náladu. Pokud by takto legislativa zareagovala, byl by to krok správným směrem.
Robosexualita se může logicky stát dalším scénařem pro individuální sexualitu (více o třech nejrozšířenějších možnostech kombinace sexu a technologií). Dá se předpokládat, že se najdou i lidé požadující zákaz sexuálních robotů. Umí věda obecně říci, co způsobuje fobii z jiných sexualit? Například homofobii, odpor proti sexualitě seniorů, sexualitě handicapovaných lidí?
Je to vlastně estetická záležitost. Prostě se nám to nelíbí a tak si myslíme, že je to špatně. Pokud zůstaneme u porna, málokdo zvládne jakékoliv video. Každému se prostě líbí něco jiného. Jenže na tom, co se nám líbí se podílí i společnost. Ve společnosti stále narazíte na hlasy, že sex končí v šedesátých letech a dva chlapi v posteli jsou ta největší odpornost, která existuje. Formuje tím i osobní názor na estetiku a naši sexualitu, což se pak odráží i do osobních sexuálních scénářů. Eurobarometr dělal výzkum ohledně přijetí homosexuality ve společnosti, ve kterém dopadla Česká republika v jedné otázce hodně netolerantně: pro 78 procent lidí je v Česku nepříjemné když se dva muži políbí. Ale když se podíváte na statistiky pornoklipů, kde jsou dvě ženy, tak jde o poměrně vysoce vyhledávanou kategorii.
Může s homofobií (i s ostatními fobiemi z jiné sexuality) souviset i způsob zobrazování homosexuálů? U veřejnosti například převládá dojem, že Prague Pride je pochod excentrických individuí oblečených do latexu, sexualita starých lidí se v médiích téměř neobjevuje. Měly by se jiné formy sexuality znázorňovat jinak?
Média ukazují z festivalu Prague Pride extrémy, často i několik let staré. Loni všemi zpravodajskými servery probíhal chlap v psí masce a muž s holým zadkem, což, jak se ukázalo, nebyli nakonec ani Češi. A s extrémy bohužel pracují i veřejnoprávní média. Rozumím tomu, že v Čechách spousta lidí nechce, aby se někdo vystavoval po Praze s holým zadkem, ale na základě mých odhadů z minulých let na festival Prague Pride přijde 90 procent běžně oblečených lidí, 8 procent to pojme jako karneval a 2 procenta přijdou v oblečení, které někdo může vnímat jako uchylné. A na základě těch 2 procent se vytvoří mediální obraz celého festivalu, kdy pak ve ve Facebookových komentářích čtete, že se podporují pochody zvrhlíků.
