Kdy propukla tvá láska k letadlům?
Když jsem byl malý, létali jsme s rodiči, asi jako každý, na dovolené k moři. Většina mých vrstevníků se těšila na pobyt, ale já hlavně na cestu na letiště, samotný let a poté na cestu zpátky. Památky a koupání v moři mě příliš nezajímalo. Naši se mě nakonec přestali ptát, kam bych rád letěl a na jak dlouho. Zjistili, že to nemá význam. Pravdou je, že když mi bylo sedm, tedy těsně před útokem na dvojčata v New Yorku, bylo letectví relativně jiné a existovala tak šance podívat se během letu do kokpitu. Člověk tak nahlédl do kanceláře pilotů a nasál pravou nefalšovanou atmosféru létání. A právě tehdy to ve mně nějak zakořenilo.
Vystudoval jsi Střední odbornou školu civilního letectví v Praze-Ruzyni. Proč zrovna tahle volba?
V deváté třídě jsme si jeli s mojí třídou na úřad práce vybrat budoucí povolání. Měli tam šanony s různými profesemi a povídáním, jakou cestou se k nim vydat. Reagoval jsem tehdy na to, po čem byl na trhu hlad, takže jsem tam jel s vizí dělat IT. Díval jsem se na elektrotechnické školy, ale zároveň jsem si všiml složky profesionálního pilota. K tomuto povolání ale neměli skoro žádné informace, řekli mi, že o tom nic neví, a ať si vyberu něco, co nebude takový nesmysl. Tak jsem přemluvil rodiče, ať nažhaví internet - v době, kdy se připojení vytáčelo přes kabel a minuta stála asi deset korun - a našel si, co mě o téhle profesi zajímalo.
Na střední jsi ale ještě neměl téměř žádné zkušenosti. Dostal jsi se do reálného kontaktu s letadly?
Ta škola má obrovský potenciál právě v tom, že veškeré praxe, které jsme měli, probíhaly přímo v prostorách letiště Ruzyně. Dostali jsme se tak k činnostem, jako jsou údržby na letadlech, které chodily normálně do provozu. Pro nás to bylo samozřejmě něco neskutečného, jelikož jsme na stroji ráno pracovali a odpoledne s ním letěli cestující někam na dovolenou.
Létat jsi začal už ve velice útlém věku. Jak si se k tomu dostal?
Když jsem složil přijímačky a bylo jasné, že na tuhle střední školu opravdu půjdu, říkal jsem si, že by bylo fajn si zjistit o letectví něco víc. Přece jen by se mi to na střední mohlo hodit. Přijel jsem tak na letiště ve Staňkově, kde jsem bydlel, a zeptal jsem se, jestli bych se mohl do místního provozu aktivně zapojit. Neměl jsem tušení, co tam ve svých čtrnácti letech můžu dělat. Oni mi ale k mému překvapení řekli, že jestli chci, můžu začít létat na větroních. To pro mě byl trochu šok a pro mé rodiče ještě větší. V takovém věku obvykle děti řeší jiné starosti a chodit létat prostě není úplně běžné. Nakonec jsme to ale konzultovali, za nějaký týden jsem dostal potvrzení od rodičů a zahájil jsem tak plachtařský výcvik.
Takže jsi měl od patnácti let licenci na letadlo?
Výcvik trval bezmála rok a při jeho dokončení mi bylo čerstvě patnáct, což byl i minimální věk pro získání licence. Během následujícího roku a půl, kdy jsem trávil volný čas na letišti, jsem si našel cestu, jak se stát dopravním pilotem. V sedmnácti letech jsem získal licenci soukromého pilota (licence opravňující držitele létat s motorovými letouny pro soukromé účely, pozn. redakce) a následovaly další výcviky jako například lety v noci či s vícemotorovými letouny. Jako když si uděláte základní řidičák skupiny B a pak jej rozšiřujete na kamion a podobně.
Řidičák na motorové letadlo jsi měl tedy dřív než na auto?
Přesně tak. Když si člověk dělá řidičák na auto, ptají se tě, jestli již nějaký nemáš, třeba na motorku. Řekl jsem, že mám "jenom" řidičák na letadlo. Instruktor se smál, jak je ta naše legislativa zvláštní, když můžeš v sedmnácti řídit motorové letadlo, ale auto ještě ne.
Vypadá to, že už tehdy jsi měl k profesionálnímu létání pěkně nakročeno. Co tě ještě čekalo?
Dodělal jsem si kvalifikaci obchodního pilota (licence opravňující držitele létat s motorovými letouny za úplatu, pozn. redakce) a začal jsem se tím od nějakých devatenácti let živit. Ruku v ruce s tím šla škola. Potom jsem ale začal řešit, co dál - chtěl jsem si dodělat zbylé licence modulovou formou (člověk si je dělá sám ve volném čase, pozn. redakce) a věděl jsem, že budu potřebovat dostatek času, abych to zvládl. Jen teorie dopravního pilota má 16 000 otázek v angličtině a skládá se ze 14 předmětů jako je například letecká meteorologie, navigace, předpis atd. Všech 14 zkoušek musí člověk složit za 12 měsíců a v případě neúspěchu je možné opakovat zase až za rok.
Problémem asi ale nebude jen čas. Jaká je finanční stránka takové přípravy?
Aby se člověk stal dopravním pilotem, je potřeba investovat zhruba milion a půl korun. Jen samotné peníze ale nestačí, je také nutné nalétat určitý počet hodin a složit mnoho zkoušek.
Dalo se něco takového zvládnout zároveň s vysokou školou?
Původně jsem chtěl jít studovat obor Profesionální pilot na ČVUT. Bylo mi ale jasné, že tahle škola by pro mě byla full time záležitost a moje opravdové létání by se tím posunulo v řádu několika let. Takže jsem zvolil studium na VŠO a obor Letový provoz. Líbil se mi koncept studia a hlavně to, že jsme měli školu jen 2-3 dny v týdnu a já tak mohl ve volném čase dodělat zbylé výcviky.
Zmínil jsi, že v letovém provozu jsi začal pracovat v devatenácti letech. Jaké to bylo?
Přes týden jsem létal jako korporátní pilot v Příbrami na malém motorovém letadle, k tomu jsem chodil do školy a dodělával zbylé výcviky. Krásně se mi spojil studijní život s tím pracovním a pro mě to byla obrovská výhoda. S ukončením bakalářského studia jsem zkusil poslat svůj životopis do výběrového řízení na pozici druhého pilota malého soukromého tryskáče. Zde jsem začal létat takové to první větší létání na dvoumotorovém proudovém letadle ve vícečlenné posádce.
I přes to jsi ale ještě pokračoval na magistra. Myslíš si, že je k tomuhle povolání vysoká škola potřeba?
V zásadě není. V letectví se posuzuje kvalita člověka zejména podle nalétaných hodin a kvalifikací. Když to ale řeknu hloupě, tak neumím nic jiného než řídit letadlo. Jsem limitovaný zdravotní způsobilostí, kterou musím každý rok obnovovat a kdyby se mi cokoliv stalo, povolání pilota pro mě může ze dne na den skončit. A najednou jsem na trhu práce naprosto nezajímavý člověk. Na VŠO jsem měl zároveň ekonomiku, management, a takové ty základní věci, které by člověk mohl využít i v jiných firmách.
Má pilotní licence neomezenou platnost?
Ne, každý rok děláme přezkoušení a každá konkrétní kvalifikace má platnost 1-2 roky. Jednou ročně tedy musím jít na přezkoušení a předvést, že s tím daným strojem umím letět. U současného zaměstnavatele jsem si navíc musel udělat také oficiální typový výcvik na dané letadlo, a ten se prodlužuje jednou za půl roku. Mimo to pracuji také jako letecký instruktor, a i tuhle kvalifikaci si musím udržovat. Je to neustálý boj a je nutné si všechno důkladně hlídat.
Jako pilot máš zodpovědnost za životy pasažérů, jak s tím dokážeš psychicky naložit?
V našich letadlech cestuje nanejvýš sedm cestujících, není to velkodoprava. Ono je ale celkem jedno, jestli máte na palubě jednoho člověka nebo dvě stě. V letadle je s vámi cizí osoba, která si koupila letenku a důvěřuje vám. V určitých nestandardních situacích je ovšem nutné se od cestujících do jisté míry oprostit, aby mohl člověk pracovat co nejkvalitněji a nebyl u toho zbytečně ve stresu.
Měl jsi někdy v oblacích strach o život?
Lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nikdy nestalo. Ale na druhou stranu je to i velmi důležité, jelikož si tím člověk vybuduje respekt k létání. Vytváří to z tebe tu správnou osobnost, získáš pud sebezáchovy a zdravé uvažování. Vnímáš, co je bezpečné a co už je za hranou. Letadla nejsou nerozbitná. Je to jenom technika, která může kdykoliv vypovědět službu. Mimo jiné nás čekají různé výzvy, jako je třeba letiště na Gibraltaru. Přistávací dráhu tam ve stejné úrovni křižuje silnice, takže pokud zrovna nepřistává letadlo, jezdí přes ní auta. To letiště spolu s mnohdy náročnými meteorologickými podmínkami řadí mezi jedno z deseti nejnebezpečnějších na světě.
Asi jsi toho zažil už spoustu. Nesetkáváš se někdy, vzhledem k tvému věku, s nedůvěrou pasažérů?
Občas ano. Několikrát se mě klienti ptali, jestli s daným letadlem můžu letět a jestli jim ukážu moje licence. Ale někdy se tomu ani nedivím - v práci nosíme uniformy a musíme udržovat určitý dresscode, ke kterému patří třeba i holení. Takže když se k tomu všemu ještě oholím, vypadám na osmnáct. Jednou jsem vedl k letadlu paní, která se mě ptala "Kde jsou piloti?". Když jsem jí řekl, že to jsem já a kolega, myslela si, že si z ní dělám srandu. Tak jsem jí vysvětlil, ať se nebojí, že jsme do toho oba šlápli v útlejším věku, a pak už byla v klidu.
Mnoho lidí má z létání strach. Myslíš si, že je do jisté míry oprávněný, nebo se není čeho bát?
Prostředí našeho letadla se moc neliší od pohovky, kterou má každý z nás doma. Sedíte tam, dostanete jídlo a koukáte na televizi. Lidé mají obvykle strach z neznáma. Neví, co se děje vepředu, jak letadlo funguje, proč letí a bojí se například turbulence. Jednou za čas sice nějaké letadlo spadne, ale pořád je to jedna z nejbezpečnějších přeprav osob, která existuje.
Máš nějaký let, na který nikdy nezapomeneš?
Jeden z takových letů mám, konkrétně z Pardubic do Osla. Byl to jeden z mých prvních komerčních letů po letech učení se, starostí a nervů. Až tehdy mi vlastně došlo, že všechno to úsilí mělo smysl, člověk se může svým hobby živit, a ještě se podívá s relativně malým letadlem takhle daleko. No uznej sama - ráno snídáš v Praze a za pár hodin obědváš lososa v Oslu.
A jaký byl tvůj nejdelší let?
Aktuálně asi z Kypru do Amsterdamu, 4 hodiny, 55 minut a zhruba 3000 km. I když létám s menším letadlem, lze se s ním v rámci mezipřistání doletět například na Island nebo do Dubaje. Líbí se mi, že oproti běžným aerolinkám, kdy se přistane a během hodiny už piloti zase točí stroj zpátky, míváme obvykle více času. Někdy se stane, že máme třeba i den nebo dva volno, takže se podíváme po destinaci a odpočineme si.
Když cestuješ letadlem na dovolenou, dokážeš se uvolnit nebo jsi myšlenkami stále v kokpitu?
Dokážu se nad tím povznést a prostě jen relaxuji. Pokud by ale nastala situace jako ve filmech, kdy oba piloti najednou nemůžou letět, letuška nakonec přistane s Boeingem 747, a všichni jí v závěru poděkují, jak hezky přistála, asi bych tam taky dokázal něco vymyslet. Základy řízení letadla jsou přece jen stejné.
Měl by si na závěr nějakou radu pro případné zájemce, kteří by se chtěli vydat podobnou cestou?
Pokud by měl kdokoliv ze čtenářů podobný sen, jako jsem měl já, rozhodně by neměl slevit ze svých nároků a měl by za ním bezhlavě jít. Protože ten pocit, kdy člověk dosáhne pomyslného cíle a pozoruje západ slunce z výšky třinácti kilometrů na mořem, je prostě k nezaplacení.