Zločin a trest
Jako psycholog se v rámci své stáže účastním programů pro zacházení s odsouzenými, absolvuji s nimi různé skupinové aktivity, poslouchám o jejich snech a více či méně reálných plánech do budoucna a čtu jejich deníky. Jsem uvedena do procesu, v němž mám řešit rvačku nebo metodologicky "proskenovat" nově příchozího vězně a objevit případná rizika jeho kriminogenních potřeb. Denním chlebem je i vyslechnout žádosti stávajících vězňů o individuální konzultaci.
Je tam smrad a vše se mi zdá být tak stísněné. Úzké chodbičky, malé kamrlíky pracovníků vězeňské služby a mříže, které vše činí ještě uzavřenějším. Potlačuji vnitřní hlásek své klaustrofobie a přirozený pud radící: Zdrhni!
Každé ráno mě čeká odevzdání mobilního telefonu, který se mi vrátí na konci školního roku pracovního dne. No, pravdou je, že zde bych si od sociálních sítí a elektroniky vůbec dost odpočinula.
Třetí den mě již trochu štve několikero opakovaných kontrol mé kabelky, kabátu a procházení rámem kdykoli jdu na oběd či přecházím z bloku vazby do bloku již odsouzených.
Bachař mě provádí vazební místností, celou i takzvanou dírou, kde si vězni odbývají své kázeňské tresty, když něco provedou. Říkám si, že i při této chvilkové návštěvě v prostorách, které někdo obývá třeba celé roky, je opravdu možné pak lépe chápat frustraci a obtíže, s nimiž se mí potenciální klienti potýkají.
Žádné spokojené rekreanty jsem tam neviděla. Spíše lidi okupující dva metry čtvereční, zápasící nejen s podnětovou deprivací, ale (v různé míře) i se svým svědomím. Věřím, že někteří skutečně litovali toho, čeho se dopustili, nebo alespoň toho, že skončili ve vězení.
Po tomto "výletu" si dávám velký pozor na to, zda opravdu odvádím všechny daně, pouštím chodce raději i mimo přechod, a dokonce jsem den po návratu nechala dýško i prodavačce v Albertu.
Dvakrát měř, jednou řež - u mříží to platí dvakrát!
