Život v temnotě není temný
Během svého studia psychologie jsem prošla mnoha různými stážemi. Patří mezi ně i návštěva světa nevidomých. Pražská organizace Okamžik nabízí možnost zapojit se do programu, v jehož rámci pomáháte lidem s různým stupněm zrakového postižení s běžnými každodenními úkony, jako je nákup jídla či oblečení, čtení pošty nebo vyhledávání informací na internetu.
Jací jsou lidé odkázaní na pomoc druhých? Představa o trpících bytostech sedících doma a poslouchajících nanejvýš rádio je naprosto mylná.
Já se setkala se samými optimistickými, veselými, nezdolnými a akčními osobnostmi. S několika klienty, dnes již přáteli, jsem byla na muzikálu, běhat nebo nakupovat halenky u Armaniho, kam bych se normálně vůbec neodvážila vkročit. Někdy prostě stačí přivřít oči…
Zpočátku jsem byla nesmělá, bála jsem se na nevidomé klienty jen podívat, dotknout se jich nebo je nedej Bože oslovit. Co jim mám říct, aby to neznělo jako úplná blbost? Mám mluvit o barvách nebo ne? To jim mám jako lízt do mailu?!
V rámci školení jsem dostala několik cenných rad i lekcí, pásku přes oči, bílou hůl a nevidomý muž mě provedl zákoutími Prahy. No, byla jsem za něj nesmírně vděčná. Bez něj bych nedošla ani na konec chodby paneláku… Kráčíte si městem ve tmě a nezdá se, že by to ostatní nějak rušilo. Slova typu "bacha" mi moc nepomáhají, jelikož netuším, čeho se týkají. Zrádný jsou různé pouliční stojany s reklamami, zborcené obrubníky nebo nečekané lavičky. Několik modřin na místech, kde by modřiny rozhodně být neměly, mi hlasitě připomíná to, jak moc se v každém mžiku oka potřebuji spolehnout na své smysly…
Od té doby si rozmýšlím použití fráze: Sem asi slepá, nebo co…
