Unést trápení světa
Přesto, že jsem v roli profesionála, co si se vším přeci umí poradit, i já mívám občas těžké dny, pocity bezmoci (když se mi něco nedaří) a někdy i potřebu, aby tu zase někdo byl pro mě. Když jsem jako konzultant vstoupila do prostoru telefonické krizové intervence, byla jsem nucena poznávat samu sebe intenzivněji než dříve, a důležitost každodenní osobní psychohygieny nikdy nebyla vyšší. Při této práci mám příležitost vidět, jak na mě působí různé situace, otestovat své limity a rozšířit si škálu svých stresu-vzdorných strategií.
V tomto povolání je nám neustále kladeno na srdce, abychom o sebe nezapomínali pečovat, abychom se nebáli říkat si o pomoc, dělali si pauzy mezi hovory, které odvedeme a sami si určili, zda a kdy máme kapacitu na to přijmout další hovor, leckdy na těžké téma. Tento princip autonomie poukazuje na to, že každý člověk pozná nejlépe sám, co právě potřebuje. Líbí se mi, že je nám, zaměstnancům, dávána důvěra a plná moc se kompetentně rozhodnout o svém stavu. To mě samozřejmě naučilo větší zodpovědnosti a citlivosti vůči sobě samé, i vůči klientům.
Samozřejmostí je podporující kolektiv, který poskytuje pocit bezpečí, které pak jako pracovník mohu nabízet i svému okolí. Kolegové zároveň rozumí aktuálním prožívaným pocitům, a jsme tak spolu na jedné vlně.
Otevřená komunikace s vedoucím směny neboli intervizorem, což je vlastně jen o něco zkušenější kolega, je též velikým pozitivem. Díky němu vím, že je tu pro mě vždy někdo, kdo je neustále připraven konzultovat mé emoce, které se objeví při hovoru nebo bezprostředně po něm. Po každé směně následuje debriefing, během něhož máme možnost sdílet se skupinou své dojmy, zkušenosti či obavy. Ostatní mohou poradit s různými otázkami a sdílet své osobní postoje a nápady, což je obohacující. Zároveň je to prostor pro zanechání všeho, co si nechceme nosit domů.
Věčný sluneční svit má za následek jen poušť
Einsteinovo motto, že jen život, který žijeme pro ostatní, stojí za to, platí za předpokladu, že si sami umíme zodpovědět otázku po vnitřní motivaci. Druhá strana mince zapálení pro svou práci má dvě jména: syndrom vyhoření a syndrom pomocníka. Burnout zahrnuje celkový devastující stav vyčerpání a pocity bezmoci, v němž chybí jakákoli radost z vykonávané práce. Syndrom pomáhajícího zahrnuje fakt, že se pomáhání stává jen jakousi obranou proti vlastním myšlenkám a kompenzuje neschopnost prožívat a adekvátně vyjadřovat vlastní emoce a potřeby.
Je fajn dělat něco pozitivního pro svou karmu, zároveň je však nutné si udržovat určitou míru odstupu a nadhledu. Kdo chce efektivně pomáhat druhým, měl by nejdříve rozumět sám sobě, znát svá slabá místa a nedostatky a umět se sebou zacházet s laskavostí a úctou.
Co vám pomáhá každý den zářit a přitom nepřijít k úpalu?
