Hlavní je se nesložit aneb kde složit hlavu
Nervózně postávám se skupinkou dalších lidí u Hlavního nádraží. Svého průvodce ale poznám ihned, neboť nikdo jiný nemá umělé řasy s peříčky, silnou vrstvu make-upu pod kapucí, nepočítaně tetování na těle doplněných polovinou veškerého myslitelného sortimentu bižuterie.
Přemýšlím o tom, že si Karim - známá postava pražského podsvětí - prošel snad všechna představitelná psychická i fyzická dna: pobytem ve vězení, sexuálním byznysem, přežíváním na ulici, užíváním drog, osamocením, agresí, násilím a jinými druhy kriminality v nejrůznějších podobách. Přesto z něj čiší umíněnost, nezdolnost a provokativní vystupování.
Upřímnost, s jakou se okamžitě nezdráhal odpovídat na veškeré osobní otázky, byla uvolňující. Všem za vydatného zdrobnělého oslovování v podobě miláčků, kočiček, zlatíček či oveček tykal. Za chvíli jsem měla pocit, že ho znám již celé roky.
Ušla jsem s ním necelých 10 kilometrů. Lidé se postupně znaveně, šokovaně či znechuceně odpojovali, ale já došla až na konec. Ukázal mi, co a kde je pro lidi bez přístřeší postel, sprcha nebo obývák, objasnil mi skutečný smysl pítek užívaných výhradně jako bidety a dostala jsem i několik tipů, jak se bránit zlodějům prořezávajícím kabelky, batohy i kapsy u džínů.
Hlavou mi běží, jak dlouho bych tak na ulici přežila já. Karim říká, že se svou barvou vlasů a temperamentem nejvýš tak třicet minut. (…)
Zkouším si kleknout na kočičí hlavy. Po několika minutách mám dost a s obtížemi se zvedám. Po celém dni, což je běžná praxe u žebrajících, bych nejspíš byla zralá na amputaci dolních končetin.
Sex, drogy a kaviár
To, co je pro Karima standartní realita, bylo pro mě děsivé a strašidelné.
Karim byl zvyklý deset let postávat celé noci v ulicích hlavního města na jehlách vysokých 18 cm. Mně stačí lehce zvýšená bota a už nejdu pro sprosté výrazy daleko. Zajímalo mě, proč něco takového absolvoval. Odpověď je jednoduchá - měl přeci o dost více peněz i klientů. Vida, co vše rozhodne. S úsměvem jsem pozorovala, jak i když šel v botaskách, kroutil zadkem tak, že bych s ním ani já jako žena nemohla soupeřit. Holt síla zvyku.
Ukázal nám prostitutky, které bychom ani nepoznali. Normální holky procházející kolem nás. Dokud nás ovšem neoslovily. Rozdělil pro nás obyčejnou Prahu na celkem bezpečnou a míň bezpečnou, na zónu s úplatnými poldy a míň úplatnými, a na tu, kde se kondomy používají a kde nikoli. Dal mi rady, kde bych si (se svým věkem a dispozicemi) za sex přišla na nejlepší peníze. Třeba až mě přestane bavit psychologie, kdo ví…
Překvapením pro mě je, že jsem "strávila noc" s člověkem, který se vydal do spárů ulice zcela dobrovolně. Má fungující rodinu, která mu i přese všechno zůstala nakloněná a otevřená a nabídla mu možnost návratu.
Prohlídka mi změnila pohled na mnohá místa, která jsem si myslela, že bezpečně znám, neboť jsem kolem nich procházela snad tisíckrát. Některé ulice už nikdy neuvidím stejně.
V rámci projektu Pragulic si člověk může na 24 hodin vyzkoušet život na ulici: bez dokladů, zato s nutností si opatřit místo na spaní, peníze a stravu. Už teď z toho mám na své kůži husinu…
Shrnuto a podtrženo: Získala jsem bizarní, šokující i užitečné informace, které nelze vyčíst z učebnic či průvodců. Rozhodně tuto aktivitu doporučuji všem, kdo chtějí podpořit dobrou věc, a zároveň pocítit adrenalin a nesporně i přeskupení základů vlastních soudů.
Jen málokdy jsem se těšila tak moc do své postýlky, do teplé měkké čisté deky.
V hlavě mi vyvstává staré dobré heslo, že všude může být celkem dobře, ale doma, byť v malé garsonce s plesnivou koupelnou, je prostě stejně nejlíp…
