Co je nového?
Otevírám svůj první dopis od klienta. Cítím jisté vzrušení, a zároveň obavy, co bude uvnitř. V rámci školení jsem samozřejmě byla poučena o tom, co smím sdělovat a kde jsou hranice, za které nelze jít. Padly informace o otázkách bezpečnosti, anonymity a mlčenlivosti. Čekala jsem tedy sexuální narážky a návrhy, sprostá slova, vězeňskou hantýrku nebo prosbu o zaslání peněz či pilníku.
Dopis podrobuji trojímu čtení, teprve pak mi dává obsah větší smysl. Psaní je totiž plné gramatických chyb. Je to vlastně trochu jako dostat pohled od známých z dovolené, kde se dočtete, jak se mají, co se u nich děje a končí to dotazem, co je nového tady "u nás". Z dopisu cítím klientovu naději, že se s ním někdo bude bavit o běžných každodenních věcech.
"….s náma lidi nechtěj mít nic společnýho… pochopim když už si nebudete chtit psát….."
Při každém dalším dopisu přemýšlím, co vlastně odepsat. Osciluji mezi rolí mi určenou organizací, pod kterou program spadá, a mezi vlastními pocity lidskosti. Doptává se, čím to je, že se mladá žena rozhodne ve svém volné čase psát si s mužem, které je prevít. Usměji se při vzpomínkách na své bývalé vztahy…
Bavíme se o tom, co je ve světě nového. Říkám si, že změny jsou tak rychlé a početné, že je nestíhám ani já, i přes svůj intenzivní vztah se strýčkem Googlem. Když mi píše o svých dojmech z vězení, vidím v tom paralely ke svým občasným pocitům z dění v "reálném" světě. Zamýšlím se nad svou vlastní "celou", kterou máme všichni. Tvoří ji naše obavy, strachy nebo stresy. I "venku" je to dost často blázinec o nervy.
"…pohrávání si s lidskými pocity je zde sportem…"
Nabízí, že se mohu kdykoli na cokoli ptát. Ale - chci vlastně vědět, co udělal a za co sedí? Nebo radši ne? Změnilo by to můj názor na něj? Dokázala bych si s ním pak ještě psát o hudbě, kultuře a knihách?
Celé mě to vede k zamyšlení se, který že svět je ten za zdí…
