Na plýtvání jídlem máme podíl všichni, od výroby po domácnost, říkají Anna a Adam ze Zachraň jídlo

Kdy naposledy jste jídlo vyhodili do koše?

Anna: Musím říct, že si vážně nevzpomínám. Ale určitě už někdy ano. V tomto směru nejde být dokonalý, ale je potřeba říct, že i když je jídlo už za minimální trvanlivostí, stále se dá dobře zpracovat.

Adam: Pravidelně zveřejňujeme recepty, které lidi učí s jídlem pracovat, i když už se blíží jeho datum spotřeby.

Minimální trvanlivost, doba spotřeby, dva pojmy, které si možná řada z nás plete. Po nich se ale jídlo nemusí hned vyhazovat, že?

Anna: Podle průzkumů až 70 % obyvatel Velké Británie nezná rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Přitom výrobek po uplynutí minimální trvanlivosti je normálně k jídlu, tedy není nijak zdravotně závadný.

Adam: Tento údaj jen chrání výrobce či prodejce. Říká, že produkt ztrácí kvalitu, kterou garantuje, i tak je ale zcela bezpečný ke konzumaci.

Neodradí ale konzumenty věta, že produkt ztrácí kvalitu?

Adam: Lidé by si měli dát pozor na údaj Spotřebujte do, protože po jeho uplynutí může být produkt zdravotně závadný. I v tomto případě by však měl každý využít selský rozum a výrobek si prohlédnout, přičichnout k němu a zjistit, zda s ním něco je. Jinak je to plýtvání.

Anna: Řada lidí výrobky nevhodně skladuje, i proto jim dáváme k dispozici rady a tipy, jak potraviny a další jídlo skladovat. Mnohonásobně tak mohou prodloužit jejich životnost. A když už se jejich trvanlivost krátí, stále se dá produkt využít do řady jídel.

Řekněme, že náš rozhovor teď čte student na bytě či koleji, něco málo má v ledničce, něco v poličkách. Co má udělat, aby přispěl a neplýtval? Kde má začít?

Anna: Pokud jde o poslední část spotřebního řetězce, tedy domácnosti, tam je základem skladování. Při něm děláme řadu chyb a zkracujeme životnost jídla. Například mouku a podobné sypké produkty je dobré přesypat z původního obalu do uzavíratelné sklenice. Konzervy v kovových obalech bychom měli skladovat při teplotě do 20 ˚C na suchých a vzdušných místech. Pak je určitě dobré vědět, co už tu zaznělo, že i po minimální trvanlivosti jsou potraviny stále k jídlu. A pokud se blíží jejich datum spotřeby, je možné je vhodně zapracovat do řady jídel.

Adam: Pokud se o tu problematiku chtějí zajímat více, určitě bude fajn, když podpoří některou z organizací, které se tomu věnují, ať už finančně, nebo dobrovolnictvím.

Říkáš - zajímat víc. Jak to vůbec bylo u vás, kdy jste se začali zajímat víc?

Anna: Hodně na mě působila rodina, bylo u nás běžné, že jsme s jídlem neplýtvali a dávali si na to pozor. Nebyl to však směr, kterým jsme se vydali, byla to samozřejmost. Zůstalo to ve mně, a když jsem pak u Adama viděla film Z popelnice do lednice, cesta od filmu k neziskovce Zachraň jídlo nabrala reálné obrysy.

Adam: Na škole jsem se zajímal nejvíce o lidská práva. Vždy jsem měl kolem sebe akční kamarády, kteří hýřili nápady. Nejdříve jsme chtěli na problematiku plýtvání jídlem upozornit jednorázovou akcí, nakonec z toho ale vznikla funkční organizace.

Problematikou se zabýváte skutečně do hloubky. Je to velká tíha, když víte, jak velký problém to je a jak málo můžete udělat?

Anna: Beru to jako příležitost. Je pravda, že čím víc toho vím, tím jsem skeptičtější v tom obrovském množství, kolik toho konzumujeme a vyhazujeme. Navíc na to nemá člověk na zemi mnoho času, nanejvýš pár desítek let. Baví mě ale ta naděje i pocit, že dělám něco smysluplného. Lidé mi dávají za pravdu a to mi dodává morální naději.

Foto: Jindra Kodíček

Máte kolem sebe lidi, kteří tento problém ignorují?

Adam: Nechceme to nikomu vnucovat, my jen předáváme informace, nabízíme vhled do problematiky. Zajímavé je, že se s námi shodnou v podstatě všichni. Lidé se hádají nad přílivem uprchlíků, politikou, volbami, ale toto téma je spojuje.

Anna: Fascinuje mě, že s námi lidé dělají nadšeně napříč médii. Ilustruje to, že téma je přitažlivé pro všechny skupiny společnosti. Vždy ale musí jít o nenásilnou formu, nepřesvědčovat, ale pozitivně motivovat.

Adam zmínil neshody nad politickými tématy, ale toto už je také politické téma, nemyslíte?

Anna: Ano, určitě je, dění ve veřejném sektoru nám může jen prospět. Například letos vyšla novela zákona o potravinách, která říká, že supermarkety musejí nabídnout potravinovým bankám přebytečné produkty.

Adam: Je vidět, že se téma pomalu stává jednou z priorit Evropské unie, OSN i dalších mezinárodních dohod. Ekologická zátěž a špatný vliv na životní prostředí spojené s plýváním jídla jsou neúnosné.

Když vidíte, co všechno plýtvání jídlem způsobuje, co je pro vás nejtěžší přijmout?

Adam: Že to probíhá napříč celým potravinovým řetězcem. Všichni na tom máme podíl, od výroby po domácnost. Je to o celospolečenské diskuzi.

Anna: Naším největším nepřítelem je nedostatek kvalitních dat a výzkumů. Pro Českou republiku nemáme data, která bychom mohli srovnávat v čase a říct, zda se to zlepšuje, nebo naopak. Pak nám chybějí argumenty. Nyní ale konečně chystáme výzkum veřejného stravování jídelen.

Jak složité je lidi v tomto směru bez kvalitních dat vzdělávat?

Anna: Lehké to není, zvlášť když přihlédneme k tomu, že působíme lokálně, tedy nanejvýš v části České republiky.

Adam: Proto se musíme obracet na velké řetězce.

Na ně jsem se chtěl zeptat, jak ony fungují?

Adam: Když jsme s nimi začali komunikovat před lety v zemědělství ohledně zeleniny, závěry byly laxní, začaly dělat národní potravinovou sbírku, která ale nemá s plýtváním nic společného. Dnes jsou mnohem aktivnější. Diskutují s námi, chtějí věci posouvat vpřed. Například Tesco zveřejnilo, kolik plýtvá. Díky tomu má silnější argumenty ke změně.

Anna: Řetězce jsou největší pákou na veřejné mínění. Je jasné, že to dělají s vědomím, že získají konkurenční výhodu, budou vypadat transparentně. Pro nás je ale klíčový výsledný efekt, který může fungovat. Tesco v Anglii je hodně progresivní, díky tomu se to zlepšuje i u nás. Obdobný vliv na strategii svých obchodů u nás má i mateřská firma společnosti Penny Market.

Hovořili jste o celém potravinovém řetězci. Dokážete říct, v jaké jeho části se plýtvá nejvíce?

Anna: Nejvíce se plýtvá na konci řetězce, tedy v domácnostech. Supermarkety jsou snadný terč médií a kritiků. Jenže obchodníci nemají zájem jídlo vyhazovat, proto je to u nich relativně malé množství. Otázkou však je, zda nevyhazuje jídlo někdo kvůli nim. Když totiž budou brát jen rovnou zeleninu, zemědělci budou nuceni tu méně povedenou vyhodit, protože si ji od nich nikdo nekoupí.

Dá se to změnit?

Anna: Dá a my na tom pracujeme každý den. Je ale těžké nabourat zajeté koleje obchodníků a jejich fungování. Nastavily se tady systémy, jak se to dělá, jak se prodává, pěstuje, skladuje. Musí nejdříve přijít změna poptávky, přemýšlení nás spotřebitelů. Neměla by nám vadit neforemná zelenina apod. Pak ji budou odkupovat i řetězce a zemědělci ji nebudou muset vyhazovat. To je ale jen jeden příklad z mnoha.

Jsme ve stádiu, kdy vyrábíme neúměrné množství jídla, kterým pak plýtváme, co na to příroda?

Anna: V mnoha ohledech jsme na kritické hranici, je to opravdu vážné. Například nezbývá mnoho času a ryby se nebudou moci rozmnožovat. Snažíme se přírodě poroučet a diktovat, jak se má chovat, ale tak to nefunguje. Na místech, kde byl deštný prales, pěstujeme něco, na co není tamní podnebí stavěné. Každý ekosystém má různé kvality, které nabouráváme. Následkem je například vyhynutí hmyzu, kvůli pesticidům, na to je pak navázáno strašně moc věcí.

Závěrem něco optimistického. Co vám při tématu, které tu řešíme, dělá opravdovou radost?

Adam: Když vidím, že obchodní řetězce jsou ochotny prodávat nevzhlednou zeleninu. Když s námi zástupci těchto gigantů chtějí vést diskuze a znát náš názor, když se dívají dál než na prvního zákazníka a chtějí věci sledovat dlouhodobou optikou.

Anna: Když se naše snaha stane normou a nebude vnímána jako aktivistická činnost a lidé budou vnímat, že plýtvání potravinami není normální.

Rozhovor byl zveřejněn v březnovém magazínu Studenta s tématem ECOlife. Přečti si víc!