Brzy se fotky Shudu začaly objevovat na stránkách oslavujících ženy jiných národností s hashtagy #blackisbeautiful nebo #blackgirlsrock. Na jedné ze srpnových fotografií měla žluté tričko od společnosti Soul Sky s poděkováním firmě za hezký dárek. Většina komentářů byly jen lichotky. Shudu měla taky plnou schránku soukromých zpráv. Spoustu fotografů ji žádalo o spolupráci. Ale pak jeden komentář u fotky poukázal na zásadní věc: "Mám pocit, že byste mi měli říct, když 'lidé' předvádějící vaše šaty, nejsou vlastně lidé."
Ostatní do té doby však nepoznali, že jde pouze o počítačem vytvořený charakter. Magazín Harper’s Bazaar následně odhalil, že za kráskou z Afriky stojí osmdesátiletý britský fotograf Cameron-James Wilson. I když byla jeho "instagramová lež" odhalena, spousta lidí označila jeho práci za umění. A přesně tak to Wilson myslel. Chtěl prezentovat čisté umění.
Čisté umění se správným názorem
Shudu ale nebyla první. Nejstarší harcovnicí virtuálního modelingu je Lil Miquela s 1,5 milionem sledujících. Je výtvorem amerických designérů Trevora McFedriesema a Sarou Deco. Jako každá správná influencerka ráda chodí s kamarády na kafe, do baru nebo na nákupy. Kromě toho, že obráží důležitá místa a je modelkou, se taky stíhá vyjadřovat k závažným tématům, jako je například kampaň BlackLivesMatters. A k tomu samozřejmě potřebuje vlastní Twitter, Tumblr a Facebook.
Zní to šíleně, viďte? Jenže Lil je vyhledávanou modelkou. Oslovila ji zvučná jména jako Vogue (objevila se dokonce na obálce magazínu), Supreme, Dior či Gucci. Potkala se i s Rihannou nebo Donaldem Trumpem. Long story short: Tato virtuální bytost žije mnohem zajímavější život, než většina z vás. Až na takový nepatrný detail. A to ten, že není naživu.
Lil Miquela vznikla jako umělecký projekt, kterým chtěli designéři ukázat, jak moc se díky technologiím může posouvat přetváření a vnímání reality. Ale podle nás jde především o to, že je Lil parádním prostředkem k tomu, jak se stát milionářem, aniž by se musely značky s někým dohadovat.
Modelka a influencerka Gabriela Jiráčková, alias česká Barbie, má zato, že není tak docela pravda, že by s virtuálními modelkami nebyly žádné problémy: "Přeci jen za tím počítačem, resp. za tou postavičkou, sedí živý člověk, který se potýká s různými problémy, nemusí být vždy k dispozici a na firmy může mít stejné, ne-li větší nároky, než skutečný influencer," říká.
Půjdou modelky na dlažbu?
"Pokud bude přibývat digitálních modelek, bude to mít velký vliv na módní průmysl," nechal se slyšet Kelvin Boon, majitel agentury Boon Models pro magazín The Washington Post. "Proč by nějaká značka utrácela tisíce dolarů, aby si najala modelku a fotografa kvůli jedné fotce na Instagramu, když si může najmout umělce, který udělá to samé za mnohem méně?"
"Jakmile se avataři začnou podobat skutečným lidem, budou značky potřebovat lidské modelky jen na propagační akce a chození po molu," doplňuje Kevin. A je to nasnadě. Virtuální modelky nestárnou, nejsou nemocné, nejsou unavené, nepřiberou, nedělají nikde ostudu, neplodí děti, nešňupou tuny koksu, a hlavně neodmlouvají a mají na všechno přesně takový názor, jaký se po nich chce. Tak proč by někdo preferoval živou bytost?
Gabriela má v odpovědi na tuto otázku jasno: "Velkou výhodou živých influencerek je skutečnost, že jsou to lidé z masa a kostí stejně, jako jejich fanoušci. Myslím, že běžný člověk chce následovat a inspirovat se někým, kdo v reálném životě něco dokázal a ne postavičkou, která vlastně ani neexistuje. Mám tedy pocit, že většina lidí sleduje virtuální postavy spíše ze zvědavosti, než kvůli tomu, aby je zapáleně následovali a obdivovali."
"Výjimkou jsou snad jen lidé, kteří se za nějakým účelem inspirují pouze vzhledovou stránkou (například živé Barbie, Kenové nebo komixové postavy) a děti, kterým je jedno, zda je jejich hrdinou filmová postava nebo voják z počítačové hry. Milují a připodobňují se tomu, co je nějakým způsobem osloví (viz. Spiderman nebo princezna) a nerozlišují fikci od reality. Avšak, dítě jednou vyroste a poměrně brzy mu začne docházet, že nějakou větší inspiraci si může vzít jen z opravdového člověka."
Dokonalost vs. autenticita
Můžeme jen polemizovat nad tím, jestli teenagery (a nejen je) táhne k virtuálním modelkám touha po dokonalosti, nebo prostě pocit senzace v podobě neexistujícího influencera. Jenže nemůžeme si za to taky tak trochu sami? Appky, které z nás dělají avatary v podobě manga postaviček nebo prostě jen kreslených karikatur, jsou čím dál tím oblíbenější. Různé instagramové filtry tomu taky moc nepomáhají.
Tak proč by modelky budoucnosti nemohly být čistě digitálními výmysly?
