Kdo je Martina Bechyňová dle Martiny Bechyňové?
Holka, co se snaží žít jako emancipovaná mladá žena a moc jí to nejde (tak například jsem si půl roku svítila v kuchyni digestoří, protože jsem nebyla schopná koupit novou žárovku). Copywriterka, wannabe umělkyně, psí máma. Často pohodářka, občas plašan. Tečka.
Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?
Spisovatelkou, malířkou nebo komisařkou. V podstatě jsem chtěla asi hlavně tvořit a sem tam potkat nějakýho lumpa, takže splněno. :)
Co tě přimělo k tomu napsat a vydat knihu? Vydala si ji, když ti bylo pouhých dvacet tři let, kdy se většina lidí teprve hledá. Byl to nějaký spontánní impuls nebo jsi cítila už delší dobu, že jednou to přijde?
Byl to můj sen už od malička a v roce 2016 mě z nějakýho záhadnýho důvodu napadlo, že teď je ten moment. Že teď už mám co předat světu. Možná jsem to trochu uspěchala, ale nelituju. Hledat se budem celej život.
Tvoje první kniha se jmenuje Minimalismus. Řekla jsi mi, že je ten název trochu matoucí. O čem tedy je a změnil se nějak tvůj postoj k minimalismu od té doby?
Minimalismus je hlavně autobiografie, která se mi tak trochu zvrtla v návod, jak se spokojit s málem a nechtít pořád víc a víc. Takže každej, kdo pak se mnou přišel udělat rozhovor, byl překvapenej, že nemám v bytě holý zdi a matraci na zemi. Nějak mi nedošlo, že lidi vnímaj minimalismus jako extrém, a kdybych to měla přejmenovat, byl by to teda spíš Optimalismus. Od vydání jsem zestárla o dva roky a přestala lidem radit, jak maj žít. Tu svojí "filozofii" si jedu pořád, ale už nemám takovou potřebu ji hlásat do světa.
V knize popisuješ viditelnou přeměnu z "fashion bloggerky" na holku, která už tohle nechce. Teď cituji: "Dostala jsem se do fáze, kdy mi celá tahle iluze najednou přestávala dávat smysl a už mě nijak nenaplňovalo být pro firmy placená loutka a panenka na oblékání." Jak se díváš na "fashion blogerský" svět dnes?
Upřímně? Nedívám se na něj, takže těžko soudit. Takhle zpětně si to představuju jako seriál, kterej tě nejdřív nějakým způsobem baví, pak tě začne štvát (štvou tě herci i kulisy a najednou ti to všechno přijde strašně povrchní, hloupý a nicneříkající), tak ho vypneš a jdeš se mrknout ven.
Přesto se zeptám - měla jsi někdy pocit, že by ses k tomu vrátila? Chybí ti to?
Ani trochu. Venku je lepší vzduch.
Nedávno jsi vydala druhou knihu. O čem je?
Jmenuje se Slovní hříšky - ty krátký texty, co píšu na svůj Instagram. Knížku si vydávám sama a je to trochu náročná a drahá sranda, tudíž asi budu nějakou dobu jíst polívky z pytlíku, než se mi ta investice vrátí, ale zase mám jistotu, že je to všechno přesně tak, jak chci já.
Čas od času sdílíš také svou vášeň pro kreslení a malování. Jaký máš vztah ke kreslení?
Miluju kreslení! Nejradši kreslím koně a baráky (to jediný mi totiž asi jde). No a teď mě začalo bavit kreslit na kůži. Jehlou.
Takže krom tvých knih se můžeme těšit také na to, že budeš tetovat lidi? Nebo je to prozatím jen zábava pro tvé blízké a kamarády? Pokud to není tajné, co jsi vytetovala jako první a komu?
Zatím si tetuju jen tak pro radost, takže to odnášej hlavně kamarádi. Vůbec první kérku jsem dělala svý kámošce tatérce - navzájem jsme si vytetovaly malou hvězdičku. A první fakt povedený jsem tetla sama sobě.
Na Instagramu sdílíš občas také fotky z cest. Máš nějakou vysněnou cestovatelskou destinaci?
Mám, Island. Ale schovávám si ho na dobu, kdy se budu cítit fakt mizerně - tak moc mizerně, že mě popadne nutkání zmizet někam hodně daleko. To si pak koupím letenky a poletím se tam na pár dnů (nebo spíš týdnů) ztratit. Se zápisníkem v ruce. Prohrabu se v těch nejtemnějších hlubinách své mysli a všechno, co tam najdu, vy(b)liju na papír. Mám totiž dojem, že Island je přesně to místo, kde si člověk pořádně srovná myšlenky, zastaví se a jenom s otevřenou pusou čučí, co dokáže příroda. A přijde mi škoda si to "islandský poprvý" vystřílet jen tak pro zábavu. Ta potřeba zmizení určitě jednoho krásnýho dne přijde, už se za to čtvrtstoletí trochu znám.
Máš momentálně nějakou výzvu nebo sen?
Vyprodat knížku, najít si manžela a koupit si chatku, maringotku nebo aspoň dodávku. Ok, stan postačí.
Jsi šťastná?
Teď a tady jo. Ale jako každej mívám slabší chvíle, kdy jsem smutná, naštvaná, nebo prostě jenom pochybuju úplně o všem okolo i uvnitř mě. Nebavilo by mě bejt pořád jenom šťastná, člověk si pak v tý euforii moc nevšímá důležitejch detailů a nemá takovou touhu ani motivaci tvořit. Nemít v životě ty špatný momenty, tak teď nemám co vydávat.
