Charakter Rusta Cohla, kterého v seriálu ztvárnil Matthew McConaughey, byl inspirován prací současných pesimistických filozofů Davida Benatara a Eugena Thackera. Přičemž právě Benatar je považován za duchovního otce antinatalistické filozofie. Ta, na rozdíl od všeobecně přijímaného postoje humanismu, který na život a jeho vznik nahlíží pozitivně, dává narození a životu negativní hodnotu. Podle Benatara by se lidé měli okamžitě přestat množit.
Utrpení, kterému vystavujeme jedince po narození bez jeho souhlasu, je dle jeho názoru morálně neospravedlnitelné. Ve své knize z roku 2006 Better Never to Have Been: The Harm of Coming Into Existence (volně přeloženo Raději nebýt: Utrpení z existence) podává filozof celou řadu racionálních argumentů proti plození a následnému rození dětí.
Základní tezí je prostý fakt, že mnoho lidí žije takový život, který by - pokud by měli na výběr - vůbec žít nechtěli. Chronicky nemocní, extrémně oškliví, šikanovaní, lidé žijící pod hranicí chudoby, drogově závislí. Všechny ty smutné příběhy, které nemají svůj hashtag na Instagramu. Každodenní trýzeň, jakou těmto lidem způsobuje prosté bytí. Nepohodlí mnohonásobně převyšující jakékoliv požitky, kterých se jim možná jednou za dlouhý čas dostane. Životy outsiderů, jakým by prostá neexistence přinesla tolik kýženou úlevu.
Ale majorita přece není taková - podle empirických dat ze sociologických výzkumů je většina lidí prvního světa se svým životem spokojena. Avšak jakou máme na startovní čáře jistotu, že zrovna my neskončíme ve skupině těch, na které za celý život nepadne jediný paprsek životodárného slunce?
Pokud vás nepřesvědčí morální argumentace, přichází Benatar s dalším trumfem - přirozeností lidské povahy. Homo sapiens je nejdestruktivnějším druhem, který kdy obýval zemský povrch. Nejen že terorizuje živočišnou a rostlinnou populaci dalších druhů. Od počátku věků byl velmi nemilosrdný hlavně sám vůči sobě. A tak dokázal pomocí metod jako jsou ubodání, oběšení, plynování, trávení, utopení a další důmyslné postupy, zlikvidovat stovky milionů příslušníků svého vlastního druhu. Benatar se nás závěrem ptá, zda chceme dobrovolně podstoupit risk, že zrovna z našeho krásného andílka vyroste sadistická zrůda.
FOX IN THE BOX
Jak by vypadal svět, ve kterém se děti nerodí (i když tady ne dobrovolně), dokumentuje ponurý film Children of Men, mexického režiséra Alfonse Cuaróna. A tu první sérii Temného případu si taky pusťte. Klidně znovu.
I když dokážu brát v potaz veškeré argumenty pro antinatalismus, nejsem přesvědčen o schopnosti potlačit své základní pudy ve prospěch morálky. Člověk ze své podstaty není soucitný a morální důvody jsou poslední věc, která by ho přiměla na svém životě něco změnit. Co však dokáže chování člověka proměnit, je maximalizace osobního prospěchu individua (čti: Co nejvíc pro mě).
Důvodem pro to nemít děti tak v současnosti není zmírnění utrpení, ale čistě racionální sobeckost moderního člověka. Natalita je v západním světě pod hranicí prostého zachování populace (pro tu je ve vyspělých státech potřeba průměrná porodnost 2,1 dítěte na ženu, čehož v EU nedosahuje žádná země). Samozřejmě existují překážky jako nedostupné bydlení, složitost hledání vhodného partnera nebo drahá výchova dítěte od kolébky do produktivního věku (milion+ českých korun, omg!). Nicméně na vině je spíš proměna hodnotového žebříčku.
Mít dítě má mnohem nižší hodnotu, než mít kariéru, prachy a bezstarostný život. Interrupce stojí v průměru 5000 korun. "Přece si nenechám čímsi v hodnotě levného telefonu zničit plánovanou cestu po Jižní Americe! Příští rok mě povýší na manažera, ještě s tím miminkem počkáme zlato, takový skok si nemůžeme nechat ujít." Tak dlouho přemýšlíme nad sebou samotnými, až je pozdě. Hořké slzy spláchnou všechny vzletné zážitky jako lacinou řasenku.
Žádný ideální partner nikdy nepřijde, osudová láska neexistuje a jak zpívají bratři Nedvědi: ani já nejsem žádnej ideál. Oběť je fuj, sobectví je král. Proč pro někoho trpět, když můžu sám do rána tancovat v potemnělém klubu? Do nekonečna přebíjet prázdnotu stále silnějším impulzem. Pak se litovat. A pak?
Možná by stačilo trochu míň přemýšlet nad sebou samými a uznat, že all you need is love. Upřímná a bezpodmínečná láska. Taková, kterou může dát jenom dítě. Nebo pes. Obávám se ale, že sebestřednost schovaná v plášti práce na sobě samém nejspíš jen tak nezmizí. V tom případě jsem za jedno s fiktivním Rustem Cohlem a reálným Davidem Benatarem - měli bychom přestat se množit, chytit se za ruce a společně vyrazit vstříc záhubě.
