Toužíme po tom, abychom se vyjadřovali expresivně - aby naše vyjadřování obsahovalo co možná nejvíce citově zabarvených slov. Jsem přesvědčená o tom, že většina z nás ani neví o tom, že po něčem takovém vlastně touží, ale i přesto se tomu děje. Čím expresivnější naše výpovědi jsou, tím zajímavěji znějí, tím vyšší počet uší zaujmou. Při tom se ale "otužujeme", naše hranice se posouvají, slova, která dříve byla expresivní dost, dnes už expresivní vůbec být nemusí, a tak čím dál častěji saháme po slovech sprostých. Nejenom po nich - spolu s nimi hrají tvrdý souboj proti obecné češtině také vycpávková slova, vítězí jakoby, těsně v závěsu je vlastně spolu s že jo.
Dalšími protihráči jsou slova cizí. Mám pocit, že dnes "funguje" měřítko: Čím víc cizích slov v jedné větě použiju, tím chytřeji budu vypadat. Tento názor nesdílím. Myslím, že bychom se nejprve měli všichni naučit pořádně pracovat s češtinou. Jasně, jak se řekne česky updatovat, totiž opravdu česky? A co teprve aktualizace? To by bylo složité, v takovém případě používání cizích slov naprosto chápu, česky by totiž takováto slova byla víceslovná, i když se v tomto případě jedná o užší úsek počítačové slovní zásoby.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že se často cizí slova (která v tomto případě zároveň zastupují i roli slov vycpávkových), používají velice často. Bohužel nejen v rozhovorech, které slýchávám při běžné mluvě na ulici, ve škole nebo v obchodech, nýbrž i v médiích, a ještě hůře - ve školách. Mám pocit, že je všechno esenciální, implementované, kolik tu máme dogmat, stigmat a co teprve diskurzů! Kdybychom si zkusili tato slova přeložit do češtiny a používat česká synonyma, už by určitě tak atraktivní nebyla. Ona totiž rozmluva namísto diskurzu už nezní "tak zajímavě" a třeba takové přídavné jméno podstatný namísto esenciální už teprve ne.
Tak prosím - mysleme na češtinu, doba Národního obrození už tu jednou byla.
