V čem vůbec spočívá slam poetry?
Bohdan Bláhovec kdysi řekl, že jde o to stát se textem. Mám pocit, že se nám jeho definici zatím nepodařilo překonat. Můžete si na pódiu dělat téměř cokoliv, stačí jenom dodržovat několik základních pravidel, jako je zákaz rekvizit nebo nutnost originálního autorského obsahu. Obecně ale platí, že neautentické věci na slamu nikoho nezajímají.
V poslední době si tento fenomén získává velkou pozornost, což dokazují vyprodané sály. Čím si myslíš, že to publikum přitahuje?
Těch faktorů je spousta. Myslím, že u kvalitně dramaturgicky sestavené slamové exhibice člověk zažije unikátní mix emocí. Sportovní struktura zajišťuje, že i jako divák někomu třeba fandíte a v případě úspěchu vašeho favorita cítíte sdílené štěstí nebo naopak pocity křivdy. Můžete si zabučet na porotce, tleskat, křičet, pískat, smát se jak blázen… Na emoční úrovni se toho u slamů děje spousta a diváci jsou přímou součástí celého večera, což je dané mimo jiné tím, že jsou to oni, kdo hodnotí všechny výkony.
Ty jsi se nyní stal mistrem České republiky. Co pro tebe takové ocenění znamená?
Mám radost z toho, že se mi podařilo podat takové výkony, jaké jsem chtěl. Vím, že jsem do toho na pódiu dal maximum. Taky ten titul otevírá zajímavé dveře a považuju ho za krásné ocenění energie, kterou jsem už slamu věnoval.
Na finále se na vás přišlo podívat asi 800 diváků. Necítil jsi určitý tlak před tak velkým publikem?
Řekl bych, že občas jsem nervóznější před menším publikem, které třeba zrovna moc nereaguje. Je to zvláštní a moc ty mechanismy nedokážu vystopovat. Většinou už před vystoupeními nezažívám nijak velké stresy, jenom, když říkám nový text nebo text, kterým si nejsem jistý. Když jsem začínal, tak jsem měl vždycky šílenou trému, v tomto mě slam ale hodně vyškolil.
V čem si myslíš, že jsi předčil ostatní soutěžící ty?
Ve slamu se nedá nějak extra taktizovat. Pochopitelně tam jsou figury, o kterých předem vím, že budou fungovat, ale často mě naprosto překvapí, co se v mých textech lidem líbí a co ne. Všichni slameři jsou pro mě jak rodina, není mým cílem je překonávat a útočit na jejich slabé stránky. Je boží, že se už všichni výborně známe, máme k sobě díky častým výjezdům vybudované pevné vztahy, takže si vzájemně přejeme úspěch a dobré výkony. Letos to zase proběhlo skoro bez rivality, i když je to vlastně soutěž. Když jsme všichni spolu, je z nás taková flower power parta. Pro většinu z nás je ta soutěž spíš takové nutné zlo, málokdo tomu popravdě přikládá vyšší prioritu.
Výhrou jsi si zajistil i právo reprezentovat naši zemi v příštím roce na Mistrovství Evropy a světa. Předpokládám, že tam budeš muset hovořit v angličtině. Máš z toho strach?
Z vystupování v angličtině mám vždycky o trochu větší strach než z vystupování v češtině, ale zrovna na těchto mistrovstvích se slamuje v mateřských jazycích. Texty jsou přebásněny do angličtiny a promítány na plátno za slamera nebo slamerku. Překvapivě to docela funguje.
V angličtině tedy ale občas vystupuješ. Účastníš se nějakých mezinárodních klání?
Několikrát jsem vystupoval v zahraničí, třeba v Belgii, Rumunsku nebo Lucembursku. Nejzajímavější a nejexotičtější ale rozhodně bylo východní Slovensko. (smích) Taky jsme měli spoustu mezinárodních klání v ČR, byli tu třeba Francouzi, Španělé, Kanaďané, lidi z USA a další, Tomáš s Bobem (Tomáš Kůs a Bob Hýsek - hlavní organizátoři slam poetry v ČR, pozn. red.) se snaží o co nejvíc zahraničních hostů, obohacuje to scénu a hodně se od nich můžeme naučit.
Pojďme slam poetry představit trochu podrobněji. Jsou nějaké kategorie?
Ne, i když třeba v Olomouci se každoročně organizuje Femislam, kam se zvou jenom slamerky, Saša Dvořák zase začal organizovat Improslam výhradně pro improvizátory.
Takže v běžném slamu proti sobě soutěží jak muži, tak ženy?
Jasně, jsme velice inkluzivní komunita pro všechny. Bohužel zatím nemáme dost etablovaných slamerek, žánr přitahuje nepoměrně víc mužů. Vnímám to jako slabinu české scény, víc slamerek potřebujeme jak sůl. Ale i tak máme několik opravdu kvalitních performerek, třeba Karin, která byla na finále mezi favority.
Rekvizity tedy nemůžete používat žádné, máte ještě nějaká omezení?
Nemůžeme. Někdy je těžké vyhodnotit, jestli se jednalo o rekvizitu nebo ne, stejně tak je občas těžké vyhodnotit, jestli přišel člověk v kostýmu, nebo se opravdu obléká jak šašek i v běžném životě. (smích) A pak někdy máme časové omezení. Na kvalifikacích a finále jsou to tři minuty, ale běžně u exhibic, kam se zvou zkušenější slameři, limity nemáme. A to je dobře, nesnáším limity.
Když to popisuješ, napadá mě, jestli se dá na takové představení vůbec připravit?
No připravuju se tím, že napíšu text a ten se pak naučím zpaměti. Oba procesy mi trvají hrozně dlouho, mám napsaných několik textů, které jsem ještě nikde neříkal, protože se je nestíhám učit. Taky potřebuju čas před vystoupením, abych se uklidnil a vystupoval připravený a energický.
A kromě naučeného textu je potřeba trénovat ještě něco jiného?
Projev je u slamu stejně důležitý jak kvalita textu, často i důležitější. Je třeba umět správně pracovat s mikrofonem, mimikou, gesty, a hlavně daným okamžikem. Nejlepší na prolomení ledů mezi performerem a publikem je komunikace. Uvolnit se, nebát se glosovat předchozí dění večera, navázat přímý kontakt nebo shodit masku a ukázat své slabiny. Naučit se být na pódiu sám sebou a nebrat se moc vážně. Na to je ale potřeba být v pohodě, někdy to nejde.
Kde bereš inspiraci ke svým vystoupením?
Všude. Píšu o různých věcech, se kterými se setkávám v běžném životě. Proto je taky většina mých textů protkaná sociální kritikou. (smích) Píšu to tak, aby mě to bavilo a abych si za těmi texty do co největší míry stál. Postupně každý zjistí, co mu funguje, co ho baví a na tom může dál stavět. Myslím, že je potřeba nesnažit se budovat nějaké konstrukty, ale psát co nejvíc autentické věci. To, že vám něco projde u diváků ještě neznamená, že to projde u ostatních slamerů nebo u vás, když si text pustíte za rok na videu. Mezi kvalitním a úspěšným textem není nutně korelace. Teď mi jde hlavně o to, aby mě ty slamy samotného fakt bavily.
Jak se k takovému koníčku člověk vůbec dostane?
Dostal jsem se k tomu na škole. Bob (Bob Hýsek - organizátor slam poetry v ČR, pozn. redakce) učí na UP kurz slam poetry, kam jsem v prváku chodil, protože mi přišlo fajn mít tři kredity za kurz, který má v názvu slovo poetry. Součástí absolvování kurzu bylo veřejné vystoupení, tak jsem zrovna vystoupil na kvalifikaci, kterou jsem vyhrál, postoupil do finále (2014) a tím se to všechno rozjelo.
Jak se dá taková aktivita stíhat s prací?
Skvěle, ve slamu vás nikdo do ničeho nenutí. Když zrovna máte chuť a čas, jezdíte vystupovat na různé exhibice, když ne, tak je prostě odmítáte. Člověk si to akorát musí rozumně rozplánovat, to stačí. Já tohle ale mimochodem vůbec neumím plánovat rozumně, takže tu celkem kážu vodu a piju borovičku. (smích)
Dalo by se tím vůbec uživit?
Určitě to jde, třeba Anatol Svahilec nebo Dr. Filipitch slamují na plný úvazek. Prostě se teď jde hezky uživit mluveným slovem. Psycho, co?
