Týden 2: Přichází kulturní šok
Jasně, nemocnice je to docela pěkná, sem tam se sice drobí stěny a pozastavím se nad prastarými železnými postelemi, ale je tu čisto a prostorno. Se zimou ale přichází zjištění, že tu nikde nemají topení. Dokonce ani doma. V nemocnici je to ale horší, protože se celý den se větrá. A tak tu pacienti běžně leží v 11°C v rukavicích a kulichu.
Rozdílů je tu ale víc. Šla jsem se třeba podívat na to, jak nabírají krev. A jenom zírám. Zatímco u nás se ruka zaškrtí k tomu určeným turniketem, tady se zaškrcuje gumovou rukavicí. Se zbytkem se taky zrovna nepářou. GDPR jim nic neříká, a tak se informace o nemocném probírají na pokoji před všemi. Do papírů pacienta se povinně vyplňuje etnicita, náboženství i dokončené vzdělání. A nějaký citlivý přístup? Ten se, alespoň na interním oddělení, moc neřeší. Myslím, že český pacient by se tady hodně divil a třeba by si začal aspoň trochu našeho zdravotnictví vážit.
Na druhou stranu, jestli se mi tu něco opravdu líbí, tak je to vztah lékařů se stážisty. Obě strany k sobě chovají vzájemný respekt. Rady a pomoc od školitelů jsou tu samozřejmostí, ale k tomu všemu je tu i osobní rovina. Objetí, útěcha, vtípky, to je něco naprosto běžného. Část z téhle vřelosti platí i pro mě. V Ekvádoru se vítá i loučí pusou na tvář, výjimku mají akorát muži, ti si podají ruce. A tak se každé ráno olíbávám s půlkou oddělení včetně sester a doktorů a směju se vtipům, kterým většinou nerozumím.
V nemocnici trávím každý den šest hodin. To je dost dlouhá doba. Zatímco první tři hodiny mám co dělat, zbylý čas se neděje se nic zajímavého - doktoři si řeší své věci a stážisti mají práce až nad hlavu. Informace o stavu pacienta, jeho lécích a vyšetření se tu píšou ručně a do několika různých archů, k tomu se ještě část přepisuje do počítače a vyplňují další tabulky. Moc ráda bych jim pomohla, ale po pár pokusech jsme zjistili, že jim spíš přidělávám práci. I recepty na léky tu píšou jiným způsobem.
Ve čtvrtek moji stážisti skládají státnice a opouští mě. Místo nich nastupuje nová skupinka, kde anglicky nemluví vůbec nikdo a, i když se snažím o španělštinu, tak mě dost okatě ignorují. Chápu je - zorientovat se na novém oddělení není nic jednoduchého.
Tohle bude ještě dlouhých 14 dní.
Jiná kultura aneb najdi 10+1 rozdíl
- Ekvádorci jsou hodně nábožensky založení, proto všude najdete různé symboly, sochy a obrazy. Kostel je tu na každém rohu a sošku panny Marie najdete na všech nemocničním oddělení. Náboženské názory mají přesah i do škol a zdravotnictví. Nemocné běžně navštěvují duchovní a jsou tu až na výjimečné situace zakázané potraty.
- Ačkoliv je Ekvádor jedna velká hora (Quito je druhé nejvýše položené hlavní město na světě), chození na túry se tu moc nenosí. Když už na Ekvádorce v horách narazíte, často potkáte ženské na podpatcích a chlapy v riflích. A pak, že nevhodně oblečení v horách jsou jen Češi…
- Zatímco v Česku jsem se svými 164 cm docela prcek, tady patřím k vysokým holkám. Průměrná výška žen je tu totiž 154 cm, mužů 164 cm.
- Ekvádorská kuchyně je sbírkou těch nejdivnějších kombinacích, které jsem kdy viděla. Ke každému jídlu tu mají rýži (jedí ji tak 2-3x denně) a často zároveň další přílohu. Takže se tu potkáte s jídly jako je vajíčko s rýží a špagetami, rýže s hranolky a masem nebo rýži s majonézou. Dokonce i když jsem moji rodině dělala bramborák, tak si k tomu dali rýží. Grilujete? Je k tomu rýže. Jděte do Mekáče nebo KFC? Dostanete rýži.
- O místní kuchyni bych mohla napsat eseje, protože to byl asi největší kulturní šok, co jsem tu měla. Co mě ale fascinuje nejvíc, je fakt, že ačkoliv jde o hodně mastnou a masitou kuchyni s minimem zeleniny, obrovskými porcemi a přemírou kafe a sladkých nápojů, tak tu tolik obézních lidí nepotkáte. Jejich tajemství jsem zatím nerozluštila, ale sluší se říct, že cukrovek a kardiovaskulárních problémů tu taky mají dost.
- Oproti jiným státům Jižní Ameriky je na tom Ekvádor docela dobře, ale i přesto se potýká se spoustou problémů. Jde například o vyšší nezaměstnanost, špatnou sexuální výchovu a uprchlíky z Venezuely. Se situací nepomáhá ani fakt, že má prý velká část populace jen základku (přesné údaje se mi nepovedlo najít, ale index vzdělanosti má Ekvádor 0,665, Česká republika 0,878).
- Když už jsme u vzdělání, i to je tady trochu jiné. Hlavně délkou. Do školy se nastupuje v 5-6 letech, základní školu pak končí 7. třídou v 11-12 letech. Následuje střední, kterou vychází jako sedmnáctiletí a vysokou školu tak končí dřív než my. Doktorovi těsně po promoci je tu 23-24 let, já jsem v tomhle věku ve čtvrťáku. Po dokončení školy se lékař může buď zapsat do specializačního vzdělávání nebo je rovnou hotovým praktikem. To v Česku vás čeká atestace i na praktického lékaře.
- Ekologie se tu nenosí. V nemocnici sice máme tříděný odpad, ale jinde se na to nehraje. Snídaně se stážisty znamená kvantum jednorázových plastových obalů, včetně příborů a kelímků, v jakémkoliv obchodě vám všechno zabalí do stopadesáti igelitek. Zelené snahy sice dorazily už i sem, ale odezva je malá.
- Jak už jsem psala v hlavním textu, topení tu téměř nenajdete. Může za to pravděpodobně místní klima, které je v hornaté části "La Sierra" poměrně stabilní - sníh ani mínusové teploty tu neznají a v létě je maximálně kousek nad dvacet. Když jsem se na tohle přímo ptala, dostala jsem jednoznačnou odpověď: "Topení? K čemu? Stačí si vzít teplejší oblečení."
- Státnicová rotace šesťáků se tu přeci jenom liší. V nemocnici jsou od šesti ráno do pěti večer, každý den. I o víkendy. Každý třetí den je navíc čeká dvanáctihodinová noční služba, u které nejsou žádné úlevy - do špitálu přijdete v šest ráno a odcházíte druhý den v poledne. Nečeká je ani volno a příprava na státnice, v den zkoušky jsou do dvanácti normálně v nemocnici a odpoledne skládají státnici. Docela náročný rok.
Třešnička na závěr: Lékařské fakulty jsou tu nejen státní, ale i soukromé se školným.
