Je ti dvaatřicet let. S rapováním jsi začal ve třinácti. Vzpomeneš si ještě na své začátky?
Pamatuju na kazeťák, na kterej jsem nahrál první demo. Bylo to do "loopu", na nějaký americký hip hop stránce jenom k poslouchání, takže mi hrál z beden a já do toho rapoval. Pak přišel na počítače program Ejay HipHop a to byly fakt první dema. V tý době mi bylo tak čtrnáct. Je to šílený, když se takhle podívám zpět. Na střední škole jsem se seznámil s DJ Paickem, kterej dotáhl dalšího rappera Zakeho, a tenkrát jsme dali dohromady Moneyfest. Postupně se přidal ještě MC Wohnout, Oer a Shareem. Zake vypadl. Dodneška se mnou hraje MC Wohnout, už je to dobrejch čtrnáct let.
Pocházíš z hudební rodiny, bylo díky tomu snazší prosadit se v hudebním byznysu?
Hip hop byl, a možná i dodnes je, specifická scéna. Teď už je víc mainstreamová, ale tenkrát se o ni zajímal jen úzkej okruh lidí. Takže jsem to měl stejně těžký jako každej jinej, kdo se snaží v hudební branži uspět. Je to dobrá škola, člověk si to musí prošlapat od začátku, aby se naučil mechanismus celý tý věci.
Myslíš, že dnes s YouTube, internetem obecně, různými talentovými show apod. je snazší se prosadit, nebo naopak složitější?
Snazší to asi je, ale je to na hovno. Dřív jsme byli víc soudný. Člověk si tu věc dělal doma pár let, než s tím vůbec vylezl na světlo. Klip měl většinou jen velkej interpret, protože to stálo raketu. Dneska každej udělá jeden track, na foťák natočí klip a chce hned slávu a peníze. Na druhou stranu dřív tu byly dva weby, který vesměs hejbaly tím, kdo bude jak úspěšnej. Zní to vtipně, ale bylo to tak. Každá strana si tlačila svoje koně a člověk musel stát na jedný straně barikády. Ne jako já - někde uprostřed. Já si to chtěl vždycky vyšlapat sám.
Co bylo pro tvoji kariéru zásadní? Byl to single Jsem? Setkání s Gipsym? Rap fight? Nebo něco úplně jiného?
První krok bylo určitě setkání s Gipsym. Ale Gipsy si nesl takovýho černýho petra český scény a já jsem ho po něm převzal. Takže ze začátku po první desce úspěch. Po druhý to bylo ještě lepší, a pak to začalo nějak uvadat, až to šlo pomalu do kopru. Nejspíš to bylo tím, že jsem byl mladej a myslel si, že se ze mě každej posere. Asi i přístupem k věci. Nepovedla se show, fuck it, hlavně že zaplatí. Ale zase, jak říkal můj táta, všechno zlý je k něčemu dobrý. Probral jsem se a teď se to vyplácí. Velkej zlom nastal až v roce 2013 s deskou R!OT.
Co ty osobně považuješ za svůj největší úspěch?
Mám dvě zdravé děti a fungující rodinu. Ale pokud myslíte pracovně, tak to mě teprve čeká, pokud se mi podaří vyprodat pražskou O2 arénu. A doposavad? Konečně to dělám tak, jak chci já, s partou kamarádů. To je skvělej pocit. Troublegang je rodina. Když jsme TG založili, byli jsme čtyři. Říkal jsem, společně budeme hladovět, společně budeme i jíst. Mám tak nějak za úkol ty kluky zabezpečit, abychom se tím jednou mohli všichni dobře živit a byli šťastní. Nebyli otroky práce, kterou člověk nenávidí. Btw, dneska nás je už jedenáct, takže těch hladovejch krků mám na zádech víc.
Jestli se nepletu, od začátku jsi tíhnul ke spolupráci se zahraničními hudebníky. Jak se ti to podařilo a v čem to je podle tebe jiné než s těmi tuzemskými?
Tak hodně to zapříčinilo to, že jsem spustil první českej hiphopovej spor s Indy a Wich, a tak nějak mě celá scéna zavrhla a nikdo se mnou nechtěl dělat. Začal jsem hledat jinde a opět se to mega vyplatilo. Dneska mám producenty už jenom ze světa se skvělým zvukem, desku nahrávám v Anglii, za pomoci lidí z US atd. Takováhle spolupráce je jiná. Ty lidi mají jinej přístup k hudbě a k rytmu obecně. My jsme země valčíku, případně bigbítu. 1, 2, 3, 4 a furt dokola. Oni jsou vychovaný úplně jinak. A to mi dalo velkou školu. Naučil jsem se totál jiný postupy, získal jinej feeling.
V čem vězí, že zrovna ty sis nakonec nenašel "normální zaměstnání", a uspěl jsi v hudební branži?
Já to tak chtěl. Odešel jsem z plzeňských práv, protože jsem se prostě chtěl živit muzikou. Natolik jsem věřil, že to dokážu, že jsem tomu dal fakt všechno. A díky bohu to vyšlo. Jsem hodně tvrdohlavej a cílevědomej. Když něčeho chci dosáhnout, neznám ne.
Mnoho českých raperů má za sebou bouřlivá období. Jak ses ty vyrovnával se slávou?
Co se týče ženskejch, to mě minulo úplně. Se svou ženou jsem od svejch čtrnácti. Takže v tomhle jsem v klidu, v hlavě to mám srovnaný. Potkal jsem tu pravou a nehodlám to měnit. Pokud to teda nezmění ona. (Smích) Každopádně sláva. Slovo sláva bych dal spíš do uvozovek, protože mě tohle vlastně nezajímá. Moji rodiče dokázali v hudebním průmyslu veliký věci. A to jsem si dal za cíl taky. Chci se podepsat natolik, že o mně bude mluvit ještě x dalších generací. A to myslím vážně. Aspoň se pokusím. Lepší zkusit a vyhořet, než pak litovat celej život.
Když se naskytla možnost stát se bubeníkem v kapele Chinaski, musel ses hodně rozmýšlet?
Nerozmýšlel jsem se ani chvíli. Taková nabídka se neodmítá. Na bubny hraju od tří let a vždycky jsem chtěl hrát na bicí s velkou kapelou. Jenže nikdy nebyla taková kapela, se kterou bych chtěl spolupracovat, tak jsem paličky složil do kouta a začal se věnovat rapu, protože tam to je ve finále jen o mně. Fanoušci i lidi ze scény se mi posmívali. Teď už se asi nikdo nesměje. Nikdo tenkrát nechápal, že bejt bubeník je v rapu extrémní výhoda. Mám prostě skvělej rytmus, můžu si dělat, co chci. Rapovat v halftimu, přejít do triol, sextol, shuflovat a tak dále. A taky jsem dostal od Chinaski extrémní školu. Viděl jsem ze zákulisí první ligu. Když jsem pak tenhle přístup začal aplikovat na rap, extrémně se dařilo a daří. Musíme investovat, to holt tak je. Např. 90 % rapperů nemá dodneška vlastní mikrofon. To je jako když jste novinář a nemáte tužku, papír, diktafon nebo notebook. My máme všechno svoje, mikrofony, in ear odposlechy, mixpult, stagebox plus komplet zadrátování na pódiu a spoustu dalších věcí.
Marpo
Vlastním jménem Otakar Petřina, narodil se v roce 1985. K hudbě měl blízko už od narození. Jeho tatínek byl známý rockový kytarista a maminka manažerka kapel jako Žlutý pes nebo Chinaski. Jeho začátky jsou spojené se singlem Jsem, výrazněji na sebe Marpo upozornil, když vyhrál největší battle v historii českého rapu, a důležité pro něj bylo také setkání s Gipsym, který mu následně produkoval několik desek. Marpo byl členem skupiny Charakter crew, vystupoval v seskupení Marpo & Mc Wohnout a nyní koncertuje se svou crew TroubleGang. Zároveň je od roku 2008 bubeníkem v kapele Chinaski. Kromě muziky se profesionálně věnoval thajskému boxu. Teď ho zaměstnávají hlavně jeho malé děti - Emma a Otakar.
Jakou muziku doma pouštíš dětem? A co ty sám rád posloucháš?
Tak Emma paradoxně poslouchá vlastně všechno, jen ne dětský písničky. Nechápu proč, ale na iPadu našla moje album Lone Survivor, a to si někdy pouští. Což je hezký :). Jinak poslouchá spíš písničky jako Roar od Katy Perry, něco od Lady Gaga nebo Ariany Grande. Musím říct, že Otík zatím vnímá hudbu hodně, reaguje na rytmus, kdekoli něco hraje, tak začne tančit a nastraží uši. Asi tam bude něco po dědovi. Já sám jsem si strašně ulítnul na americké country. Poslouchám i rock, miluju Foo Fighters a samozřejmě rap. Posledních šest sedm let jezdím pravidelně několikrát do roka na Floridu a zamiloval jsem si to. Můžu jen doporučit interprety, jako jsou Blake Shelton, Tim McGraw nebo Dustin Lynch.
Co bys dělal, kdybys nedělal muziku?
Já vůbec nevím. Možná ty práva? Asi spíš ne. Mohl bych dělat manažera, produkčního… hádám. Ale nemyslím na to, ještě nekončím.
Jak je podle tebe dneska důležité studium?
Důležitý určitě je. Ale záleží na každém, co chce dělat. Pokud chce bejt jadernej fyzik, tak základka asi stačit nebude. I v hudbě se to liší, já třeba na konzervatoři nebyl, noty umím tak hodně zlehka, ale vlastně je v dnešní době ani nepotřebuju umět. Nejsem nájemnej hráč. Takže to je každýho uvážení, jakým směrem chce v životě jít. Vím, že na děti nikdy nebudu tlačit, když jim to ve škole nepůjde. Neuslyší ode mě, že z nich nic nebude. Já byl extrémně problémovej na střední, vystřídal tři základky, a když vidím všechny ty jedničkáře, nedopadli zrovna nejlíp. Ale studium je důležitý, člověk nechce bejt debil, že jo.
Co máš vlastně vystudováno ty?
Mám vystudovanou anglo-německou obchodní akademii. Ale škola pro mě byla pain in the ass. Já to vlastně nenáviděl, vstávání, učení, přes léto zkoušky… Za rok jsem uměl nasbírat i 450 zameškanejch hodin. To muselo být pro rodiče těžký období a hádám, že se mi to vrátí.
Co tě ve škole nejvíc bavilo, a co naopak?
Nenáviděl jsem matiku. Na základce jsem se v tom nějak zasekl a nenaučil se zlomky a trojčlenky a podobný hovadiny, a pak se to se mnou šíleně táhlo. Bavil mě tělocvik.
Sám máš dvě děti. Minimálně už jsi asi řešil výběr školky a brzo přijde i škola. Jaký máš obecně názor na české školství?
Určitě, já to mám se ženou už tak nějak vymyšlený. Emma chodí do anglické školky, kde jsou jen rodilý mluvčí ze Států, a už začíná pěkně mluvit anglicky. Jelikož hodně cestuju a anglicky mluvím asi líp jak česky, tak si na to potrpím. I na přízvuk. Otík tam půjde taky. A co se týče základky, žijeme v Roztokách u Prahy, takže do školy určitě půjdou sem. Nechci, aby chodili na nějaký super prestižní školy někam do prdele. Chci, aby byli se svejma kamarádama a měli takový to pěkný dětství a partu. Stejně jako jsme to měli my. Český školství je dobrý, strach o ně nemám, ty se neztratěj.
Kdo jsou tví fanoušci? Vyrostli s tebou, nebo jsou mladší?
Někteří se vrátili, ale hodně fanoušků je novejch. Od 16 do 25 je to asi nejsilnější.
Jaký je rozdíl mezi tím, o čem jsi rapoval tenkrát a o čem rapuješ teď?
Dřív jsem rapoval hodně takovej ten ego rap, jsem nejlepší a podobně. Teď hodně rapuju o životě, co prožívám, co vidím okolo sebe. Píšu songy, protože to tak zrovna cejtim. K čemu jinýmu má bejt hudba než k vyjádření emocí?
Jsi headlinerem na Majálesu, co budeš hrát tam?
Uslyšíte asi od každýho stejně. Naše největší hity. To, co na stagi nejvíc funguje. Ale já hodně vsázím na energii, takže tracky, který jsou hodně energický. Bude to top.
Je pro tebe Majáles něčím jiný než ostatní festivaly?
Určitě, jako jediný z mála se snažej dělat to jinak. Třeba že prostě nepřijdeme jen s kytarama, DJem a bicíma a neodehrajeme standardní show jako všude jinde. Ale máme možnost a prostředky odehrát show, jakou Majáles ještě neviděl!
Co festivaly obecně, máš je rád?
Mám, protože klubovejch koncertů, kde je vaše publikum, jsem odehrál fakt přes tisíc. Ale na festivalech není z velký části vaše publikum. A já miluju ty lidi strhávat na svou stranu. Přesvědčovat je. Ukázat jim, že to, co doposavad viděli, nebylo nic. Jednou jsem si řekl, že chci, aby kapela, co po nás půjde na pódium, na něj vlastně ani nechtěla jít. Aby byla nesvá, nervózní, když uvidí, co umíme.
Co bys vzkázal právě těm lidem, kteří se chystají na Majáles a neznají tě? Čím bys je nalákal?
Určitě můžu říct, že takhle energickou a propracovanou show ještě neviděli. Dejte nám šanci, víc po vás nechci. Odejdete s pusou u země. Guaranteed. Díky.
