Život ve lži
Komunistický režim v bývalém Československu utlačoval mnoho skupin a minorit ve společnosti. A homosexuálové nebyli výjimkou. Jak popisuje Jiří Hromada, herec, aktivista za práva homosexuálů a zakladatel LGBT komunity v Česku, tato skupina lidí žila za minulého režimu v anonymitě. Nutno zmínit, že Československo zrušilo ilegalitu sexu s osobou stejného pohlaví už v roce 1961. I v porovnání s některými západními státy jsme byli napřed. Například západní Německo k tomuto kroku přistoupilo až v roce 1969, ve Spojeném království docházelo k dekriminalizaci postupně v letech 1967-1982.
Jiří Hromada však upozorňuje, že i poté zde byl tzv. diskriminační zákon. Ten spočíval v tom, že heterosexuální styk byl povolen od dovršení 15 let, ale ten homosexuální až od 18 let věku: "Stb toho zneužívala vůči disidentům. Někomu, kdo třeba v sedmnácti odcizil čokoládu, řekli, aby nahlásil, že měl s tím pánem to a to, a pán nešel do vězení jako disident, hrdina, ale jako někdo, kdo zneužil mladistvého."
V Praze fungovaly jen dva podniky, kde se mohla gay komunita setkávat. Jedním z nich byl i T-klub, ve kterém fotografka Libuše Jarcovjáková pořídila sérii dokumentárních fotografií. Výstava těchto fotek je v rámci Prague Pride přístupná až do konce srpna.
Příliš dalších možností na seznamování ale nebylo a lidé se báli, že je někdo udá. Podle Jiřího Hromady byla situace taková, že nejméně polovina leseb a gayů se ženili a vdávaly naoko: "Domluvili se, že sice budou žít jako manželé, ale každý si bude žít svým životem. Takže všechno byla přetvářka. Bylo to úplně něco jiného než upřímný, naplněný vztah. A to je to podstatné - žili život ve lži."
Pomohla nám média
"Po listopadu 1989 se nám podařilo dát dohromady aktivisty, kteří po celé republice dali vzniknout 40 republikovým organizacím. To bylo velmi důležité. Protože v Praze byla anonymita možná, ale v Chebu, Uherském Hradišti nebo v Liberci trvalo dlouho, než se o nás dozvěděli občané pravdu - že jsme lidé jako oni a že toužíme po lásce," popisuje situaci po revoluci Hromada.
Tyto organizace nakonec daly vzniknout SOHO - sdružení organizací homosexuálních občanů. V začátcích pomohl podle Hromady zájem médií, kde o sobě homosexuálové mohli říkat pravdu a vyvracet lži a mýty, které o nich komunisté roznesli: "Když jsme začali veřejně působit, tak nás začali podporovat veřejně známé osobnosti, herci, zpěváci apod. A hlavně jsme začali vydávat kulturně-společenský časopis SOHO revue. Ten pravidelně informoval o našich aktivitách a zájmech."
Pak se povedla srovnat věková hranice pro sexuální styk od patnácti let, homosexualita také byla vyňata ze seznamu nemocí. Vrcholem bylo, když se v roce 2006 podařilo v parlamentu přes Klausovo prezidentské veto prosadit registrované partnerství: "Novináři se mě pak ptali, jestli je to moje největší radost. Odpovídal jsem, že ne, ale že je to k ní cesta. A na té cestě jsme opravdu mohli vystupovat v médiích a informovat občany. To se odrazilo v průzkumech veřejného mínění. Podle nich nás v roce 1990 akceptovalo pouze 10 % občanů, v roce 2006 už to bylo 75 % a loni 80 %," dodává Jiří Hromada.
Průvody se konaly ještě před Prague Pride
Prague Pride se koná již od roku 2011, nicméně pochody na podporu LGBT komunity se konaly již dříve. Konkrétně čtyři průvody v Karlových Varech, dva v Brně a jeden v Táboře. Prague Pride však není jen o průvodu, během celého festivalu se odehraje několik desítek diskuzí, výstav, koncertů a dalších společenských akcí. Samotný průvod je vyvrcholením celého festivalu.
"Vždycky se rád zůčastním průvodu. Když jsem loni vyjel nahoru na Letnou za most, otočil jsem se a viděl ten nekonečný průvod, tak jsem byl opravdu pride, opravdu hrdý a měl jsem úsměv na tváři a radost v duši," uzavírá pocity z Prague Pridu Jiří Hromada.
Letošní duhový průvod vyšel v sobotu 10. srpna necelou hodinu po poledni z Václavského náměstí přes náměstí Republiky a Čechův most až na Letnou, přišlo podle policejních odhadů mezi 25 000 a 30 000 lidí, o několik tisíc méně než minulý ročník. Na nižší účasti se pravděpodobně podepsalo nepříznivé deštivé počasí.
"Tolerantnost ve společnosti se za ty roky určitě zvětšila," shoduje se starší pár poté, co vyfotí společné selfie pod deštníkem téměř v cíli pochodu - na letenských schodech. Mladší slečna o pár chvil později, tentokrát už nahoře pod kyvadlem, dodává k současné LGBT situaci: "Pořád to je ale nějaká 'komunita' separovaná od 'normální' společnosti."
"Spousta lidí řekne, že jim gayové nevadí, ale… A to ‚ale‘ je špatně. Pride beru částečně i jako demonstraci za rovnoprávnost a oslavu svobody," říká David, další z návštěvníků. "Já se prostě nechci bát položit v noční tramvaji hlavu na rameno nějakém klukovi jen proto, že se to někomu nelíbí," vysvětluje a nakonec podotkne, že nejdůležitější je teď prosazení práva na manželství. "Registrované partnerství mi přijde jako degradace vztahu. Chci mít plnohodnotnou rodinu."
