Nikdo přesně neví, jak to slovo vzniklo. Prameny tvrdí, že je zkomoleninou anglického slova sketch, německého verkitschen či francouzského chic. Rumunský kritik Matei Călinescu se domnívá, že poprvé s tímto termínem přišli malíři a obchodníci s uměním v 60. a 70. letech 19. století. Pod pojmem kýč měli na mysli znehodnocené dílo.
V minulosti bychom v podstatě nenašli věc, kterou bychom mohli označit nálepkou kýč. I když se pojem do slovníků dostal až mnohem později, zrodil se kýč už v dobách průmyslové revoluce, kdy se na scénu dostala sériová výroba. Zároveň s ní vznikla totiž střední třída, která vlastnila dostatečný majetek, aby si umění mohla dovolit, ale na hlubší porozumění jí chyběly potřebné znalosti. Snažila se tedy napodobovat život a kulturu aristokracie. Postupně tak střední vrstva obsadila roli patrona kultury. Pro nedostatek rozlišovací schopnosti však zůstávala věrná dobře známým praktikám a bránila se všemu novému…
Umění však šlo přesně opačným směrem. Snažilo se reflektovat moderní život, ukazovat jej v jeho reálných podobách a neobracet se do minulosti. Umění už nemuselo být krásné. "Ornament je zločin," prohlásil architekt Adolf Loos počátkem 20. století. Nejen architektura se podle něj měla zbavit okrasných a nefunkčních prvků. Moderní umění se však chápání širší veřejnosti vzdalovalo. Co se naopak stávalo stále dostupnější, byly reprodukce a imitace realisticky, barevně i námětově atraktivních děl. Kvalitu nahradila kvantita.
Jak je ale možné, že i lidé, kteří kýč neuznávají, tak nemohou říci, že by se jim vysloveně nelíbil? Je totiž vždy realistický, očím lahodící, sentimentální, lákavý a nenáročný, protože využívá jen jednoznačné a srozumitelné prvky. Umělecký kritik Clement Greenberg ve svém eseji Avantgarda a kýč (1939) označil i akademické realistické umění za kýč, protože pro něj bylo až příliš jednoduché a bez přesahu. "Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné. Kýč předstírá, že od svých zákazníků nepožaduje kromě jejich peněz nic - dokonce ani jejich čas ne."
Co vše se tedy dá označit za kýč? Pod nejoblíbenější druhy kýče se dají zařadit například již zmíněné obrázky hor v podobě švýcarských krajin, keramická zvířátka a andílci, reprodukce slavných uměleckých děl, či podobizny svatých, které můžeme objevit mezi pestrobarevnými větrníky a hýbajícími se štěňátky na baterky na poutích. "Když se u nás řekne kýč, většině lidí se v mysli vynoří zahradní trpaslík," připomíná další známý příklad kýče Tomáš Kulka, autor knihy Umění a kýč. Trpaslíci se k nám dostali před více než sto lety z Rakouska, největší slávu však zažily až po roce 1989, kdy se staly ozdobným prvkem mnoha zahrad.
Někdy je těžké rozeznat tenkou hranici mezi vysokým uměním a nízkým kýčem, i proto definice tohoto pojmu zůstává nejednoznačná, s velmi rozmazanými konturami a s velkým prostorem pro vlastní interpretaci. "Senátor měl pro své tvrzení jediný argument: svůj cit. Tam, kde říká srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce," píše v Nesnesitelné lehkosti bytí Kundera. Záleží pak na každém, čemu dá přednost.
