Všichni se jednou za čas rádi ponoříme do psaných nebo hraných příběhů. Knížky tentokrát ponechám stranou a zaměřím se na ty hrané příběhy. Kino má v dnešní době konkurenci v podobě stahování filmů, které často vítězí z důvodů, jež nám jsou stejně jako hlášky s nimi spojené dobře známé: "Jsem chudej student." "Dneska se mi nikam nechce, stejně to bude za pár dní na netu." Přesto si ale většina z nás ráda do kina občas zajde. Popcorn si sice můžeme udělat doma, obří plátno už ale většina z nás v obýváku nemá. Věřím ale, že ten nejdůležitější důvod, proč sem tam zvolíme kino, místo abychom doma koukali do počítače, je právě fakt, že nechceme pořád jen sedět doma na zadku, ale radši budeme ten zážitek s někým sdílet. A tím někým nemyslím jen člověka, se kterým jsme do kina přišli, ale i ostatní diváky. Určitě už jste zažili chvíle, kdy se celé kino směje dobrému vtipu, nebo kdy všichni najednou leknutím nadskočí při sledování nejnovějšího hororu. Prostě sdílený zážitek.
Tak proč si občas pro tenhle sdílený zážitek nezajít do divadla? Divadlo jde, co se sdíleného zážitku týče, ještě dál než kino, protože v divadle své pocity a reakce nesdílíme jen s ostatními diváky, ale také s herci. A ti reagují na nás. Nejen každý herec, ale i divák, který byl na nějaké inscenaci víc než jednou, vám potvrdí, že je každá repríza divadelního představení jiná. A tyto odlišnosti částečně závisí na publiku. Vždyť herci často hrají přímo s publikem. Ve hře Ujetá ruka, kterou uvádí Činoherní klub, Martin Finger alias Mervyn čeká, až ho jeden z diváků v první řadě zatahá za prst. V inscenaci Hamleti, již můžeme vidět v divadle Na zábradlí, se na začátku Petr Čtvrtníček ptá publika, jestli v něm je někdo, kdo ho nezná. A takových maličkostí najdeme často i jen v jedné hře hned několik.
Divadlo nám stejně jako kino nabízí možnost volby na jaký žánr se chceme jít podívat. V dnešní době už se divadelní hry nedělí pouze na komedii a tragédii. Máme tedy nejen široký výběr témat, na která se můžeme jít podívat, stejně tak ale můžeme náš výběr postavit například na tom, jaké herce máme rádi. Někdo bude chtít vidět Veroniku Žilkovou, další Ondřeje Sokola a třetí třeba Janu Plodkovou.
Školní představení - chyba?
Mnoho lidí na divadlo zanevřelo potom, co se byli se školou podívat na nějaké představení, které je tehdy nebavilo. Jenže to je škoda. Na filmy se také nepřestaneme dívat potom, co se nám jeden nelíbil. Víme totiž, že jiný režisér, téma, zpracování, nebo herci mohou zařídit, že se příště budeme z kina vracet nadšení. A stejné to je i s divadlem. Nelíbila se vám ukřičená italská komedie z 18. století, kterou jste viděli v Národním divadle? Dojděte se podívat do jednoho z menších divadel třeba na inscenaci, která pojednává o aktuálním společenském dění.
A jestli do divadla nechodíte, protože nemáte co slavnostního na sebe, vyvedu vás z omylu. Pokud nejdete do Národního nebo Stavovského, můžete se obléct úplně normálně, snad jen trochu formálněji. To znamená, že si pro jednou nevezmete tu teplákovku, která je teď tak moderní, místo toho si díky divadlu připomenete, že i elegantní oblečení může být cool.
Dejte divadlu šanci. Věřím, že pokud si vyberete správnou inscenaci, máte o příjemný zážitek postaráno. Snad jen ten popcorn si v divadle nedáte… Místo něj si dejte po představení v divadelní kavárně třeba víno a proberte u něj, co jste právě zhlédli.
