Jaký je rozdíl mezi squatery a vámi?
Matěj: Zásadní. Rozdíl je především v tom, že platíme plnohodnotný nájem namísto symbolické jedné koruny, popřípadě nelegálního užívání prostoru. Je sice nižší, ale taky jsme si museli celou rekonstrukci zainvestovat a provést sami. Využíváme prostor vyloženě jako kulturně-umělecko-sociální centrum, které máme oficiálně vedené jako s.r.o.
Byla to s tímto domem láska na první pohled? Nebo jste pak viděli ještě další domy?
Matěj: Že jsme si domu na realitním portálu všimli tak rychle, nebyla náhoda. Pět let předtím, než jsme něco začali budovat, se tu konal squaterský festival Den otevřených domů. Spočívá v tom, že se na jeden den osquatuje třeba pět nebo šest opuštěných domů a ukáže se tak, jak by to mohlo vypadat, kdyby se v nich konaly kulturní akce a podobně. Tenhle dům jsme si při té příležitosti oblíbili, a když jsme na něj pak později narazili, tak si říkáme: Ok, tak tohle chceme.
Jak to s projektem prostor39 vlastně začalo?
Dva kamarádi se začali bavit o tom, že bych chtěli prostor, který by fungoval jako fotostudio s malou dílnou na workshopy a podobné aktivity zhruba o 100 m². A začali hledat. Trvali na tom, že to bude něco industriálního, něco, co by si mohli zrekonstruovat podle svých představ. Původně měli vyhlídnutý úplně jiný dům na Palmovce, nakonec ale vyhrál barák na adrese Řehořova 39.
A co ti, co vám dům pronajímají? Nebojíte se, že vás tady nechají odmakat to nejhorší a pak se vás zbaví?
Matěj: To se jen tak stát nemůže. Fungujeme jako regulérní právní subjekt a máme smlouvu, která je časově omezená a je v ní definovaná výpovědní lhůta. A pokud budou obě strany dodržovat smluvní podmínky, není důvod cokoliv měnit. Případně by majitel musel dokázat, jak je porušujeme.
A jak je to se sousedy? Jde spíš o cizince, nebo Čechy?
Alžběta: To jsme měli možnost pozorovat při Zažít město jinak, což je sousedská slavnost, kdy všechny aktivity zevnitř přesuneme ven na ulici. Viděli jsme, že máme za sousedy i Čechy, kteří tu bydlí opravdu dlouho. Zároveň je tu i spousta bytů ke krátkodobému pronájmu pro turisty.
Co si o vašem projektu myslí lidi, co tu bydlí dlouhodobě? Nebo sousedi obecně?
Alžběta: Když jsem se o tom s pár takovými bavila, náš projekt jim byl velmi sympatický. Jedna rodina u nás dokonce pravidelně pořádá akce. A pak bylo taky krásné potkat někoho, kdo má na tenhle dům vzpomínky, které se datují třeba 30 let nazpět. Například že přes vnitroblok tohoto domu prolézal přes dvorky na druhou stranu baráku, kde je východ do ulice Husitská.
Matěj: S vyloženě negativní reakcí jsme se nesetkali, jelikož tady 27 let nic nebylo, takže jsou všichni vlastně pořád překvapení, že tu něco vzniká, a jsou rádi, protože v této ulici nic kromě jednoho klubobaru nic nebylo. Samozřejmě každý má jiný vkus, a tak některým lidem úplně nevadilo, že je dům prázdný a nic se tu neděje. A my to respektujeme. Ale to jsou třeba dva nebo tři lidé. Zbytek sem chodí na kafe.
Ani s rušením nočního klidu jste nikdy neměli problém?
Matěj: Oproti jiným industriálním prostorům máme tu nevýhodu, že máme za sousedy normální lidi. Nejsme tu třeba jako na Nákladovém nádraží Žižkov. Měli jsme tu připomínky k ruchu. Ale když se v jakémkoliv prostoru navýší počet lidí, tak tam prostě je větší hluk. Vždycky to ale regulujeme a striktně říkáme: Do 22 hodin tu musí být klid, to je prostě naše omezení. Koncerty se tu snažíme nedělat vůbec, a když už, tak jsou vyloženě benefiční a třeba maximálně dvakrát do měsíce.
Kdybych si řekla: Fajn, tohle se mi líbí, chci dělat něco podobného. Co k tomu potřebuji? Co byste mi poradili?
Alžběta: Není to ni tak o věcech, které potřebuješ, jako o tvých osobních kvalitách. Měla bys mít hodně času a trpělivosti. A když si spočítáš čas, který bys tomu chtěla věnovat, přičti k tomu tak dalších 200 % navíc.
Matěj: Já bych ti asi poradil, ať to vůbec neděláš (smích). Je tu fakt hrozně moc práce a pokud chceš něco dělat ve starém baráku, počítej s komplikacemi. Neustále. Vždycky narazíš na další a další skryté problémy, které zjišťuješ za provozu, a potřebuješ se s nimi vypořádat hned a najednou. Zároveň je potřeba si s lidmi, se kterými do projektu jdeš, pořádně vše promyslet, naplánovat a říct si, kolik času je každý ochotný tomu věnovat.
Když jsme u toho času - vy jste tedy prostor39 rozjeli při normální práci na plný úvazek? Jaký byl začátek?
Matěj: Je důležité říct, že nejedeme na žádné dotace a vše jsme financovali z vlastních finančních zdrojů. Díky tomu máme svobodu rozhodovat o tom, co se tu bude dít a komu prostor poskytneme. Na začátku jsme byli tři kamarádi, co mají nějaký kapitál, pak se k nám postupně přidávali další lidi, kteří jsou tu na brigádě za finanční ohodnocení, nebo kamarádi, co nám pomáhají dobrovolně. Samozřejmě, že platy jako v korporátu nabídnout nemůžeme, všichni tady dělají víc, než za kolik dostávají zaplaceno. Prvotní investice byla fakt velká. Teď jsme ve fázi, kdy se nám začínají naše investice vracet.
Alžběta: Je to o balancování mezi tím, co tady opravdu chceme dělat, a tím, odkud ty peníze jsou. Nechceme se zaprodat sponzorovi, s jehož ideologií nesouhlasíme. Když jsme o tom přemýšleli, vždycky jsme nakonec došli k závěru, že ideální sponzor neexistuje. Máme dost vyhraněné názory a spousta firem, byť třeba provozují nadace, nejednají eticky a my s nimi nechceme mít nic společného. I akce, které jsou pro nás finančními injekcemi, si vybíráme. Dáváme zároveň prostor schopným lidem, kteří by si takový prostor jinak nikdy nemohli dovolit.
Co máte na mysli etikou nebo vyhraněnými názory?
Naše kavárna je veganská, a proto tu nechceme mít nic spojeného s masem. Takže třeba festival steaků tu nebude (smích). Dále nechceme být spojováni s politikou nebo neetickými nadnárodními korporacemi. Když tu někdo pořádá catering a trvá na tom, že si přiveze vlastní jídlo, máme požadavek, aby bylo minimálně vegetariánské. I kdyby za akci byly dobré peníze, přes tohle pro nás prostě vlak nejede. Taky nám od začátku dost záleží na sociálním přesahu.
Co to znamená?
Matěj: Dáváme příležitost k práci lidem se sociálním znevýhodněním. Prošlo tudy už několik lidí s diagnostikovaným psychickým onemocněním, kteří se k nám dostali prostřednictvím neziskové organizace Green Doors. Tito lidé potřebují například specifické pracovní tempo, jiný způsob komunikace a tak podobně. Díky tomu, že nejsme korporát, je u nás vždycky čas a prostor na to, najít způsob, jak to udělat, aby se při práci cítili dobře a dostali se zpátky do pracovního procesu.
Co máte v nejbližší době v plánu?
Matěj: Úplně původně jsme chtěli mít v pronájmu jedno patro. Teď máme čtyři s 12 ateliéry s multifunkčním sálem, kavárnou s galerií, zasedačkou a fotostudiem. To dohromady dělá nějakých 650 m². A teď jsme ještě podepsali smlouvu na dalších 340 m² v patře pod námi. Tam plánujeme velké pohybové studio, sítotiskovou dílnu a možná i nějaký obchůdek. Tím jsme na zhruba 1 000 m² z původních 100 plánovaných za dva roky. Jenže díky tomu můžeme tvořit nějaký komplexní projekt, kde je všechno propojené.
Pokud tu chci udělat přednášku nebo výstavu, co pro to musím udělat?
Alžběta: Dopředu chci říct, že v galerii máme asi na rok plno. Prosíme umělce, aby nám poslali svou představu, jak bude výstava vypadat, anotaci, název a ukázku tvorby na email info@prostor39.cz. A my pak rozhodneme, jestli to sem zapadne, nebo ne.
Matěj: To samé třeba s přednáškama. Snažíme se doptávat, o co jde, by to nebylo v rozporu s naším osobním přesvědčením, když to přeženu, aby tu třeba někdo neprodával hrnce babičkám. Většinou jsou ale lidé, kteří o nás vědí a mají zájem tady něco dělat, naladění dost podobně jako my.
Ale co se návštěv týče, jste předpokládám otevření každému?
Alžběta: Jsou tu vítaná i zvířata a děti. Máme dole dětský koutek, psy tu necháváme volně pobíhat. A všechno funguje v pořádku. Pokud se ale někdo psů hrozně bojí nebo má alergii, je potřeba, aby nám to dopředu řekl a my s tím nějak počítali. Pokud byste měli jakýkoliv problém, stačí nám to říct. Všechno se dá vyřešit. V hodnocení na Facebooku už s tím pak mnoho neuděláme…
