Zhruba před deseti, patnácti lety se zdálo, že malá kina jsou na výrazném ústupu. Jedno a dvousálová kina byla utlačována multiplexy, které divákům dokázaly nabídnout větší komfort a jistotu, že se téměř v jakoukoliv denní hodinu můžou na plátně na něco podívat. Ovšem i s tímto konkurentem se klasická kina dokázala vyrovnat, a to nejčastěji změnou dramaturgie - zaměřením na specifičtější filmy pro náročné diváky, o které multiplexy zrovna dvakrát nepečují. Nutností byla i digitalizace, neboť menší projekční sály často promítaly jen filmové pásy, což bylo pro distribuční novinky velké omezení. Jenže i s tím se většina schopnějších kinařů poprala a kolem let 2012-2013 se nepříznivá situace začala obracet: komercí multiplexů přesycení diváci se opět zhlédli v menších modernizovaných kinech, v nichž vládne pohodová, leckdy až rodinná atmosféra.
Brněnské centrum filmové vzdělanosti
"Scala se zcela vymyká. Když jsme ji společně s Masarykovou univerzitou před lety otevírali, definovali jsme originální formát, jak může kino fungovat. Naše kino je navíc velké a v centru Brna, takže jeho pozice je oproti klasickým jednosálovým kinům odlišná - i obsahem, který má přesah do akademické činnosti," popisuje ředitel Radek Pernica koncept svého kina. Univerzitní kino Scala se znovuotevřelo v roce 2013, kdy se po dvouleté odmlce podařilo slavnou značku postavit zpět na nohy.
Přitom historie tohoto biografu sahá až do konce 20. let minulého století, název Scala pak v roce 1935 nahradil nepříliš sexy pojmenování Bio Dopz (podle Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců, v jehož budově biograf sídlil). Kino si zažilo temnější válečné období i přejmenování na Moskvu v roce 1948 - jistě netřeba vysvětlovat proč. Název Moskva se (kromě roční rebelie v letech 1968-1969) udržel až do roku 1991 a od té doby je Scala opět brněnskou kulturní dominantou. Postupný úpadek v novém miléniu vedl až k zavření kina roku 2011, ale, jak víme, vše se v dobré obrátilo a Masarykova univerzita společně s firmou Aeropolis Scalu oživila.
Ta si nyní jde za svým - ostatně jak říká sám ředitel Pernica: "Naše dramaturgie je poměrně vyhraněná. Mohli bychom hrát určité filmy, na které by diváci přišli, ale máme pocit, že leccos do Scaly nepatří. Multiplexy jdou jen po penězích, ale menší městská kina by měla plnit funkci jakési veřejnoprávní instituce. Zároveň se ale všechna kina zabývají třeba aktuálními Avengers, jelikož tak velký film potřebují opravdu všechny provozovny."
Tradiční umění
A v moravské metropoli ještě chvilku zůstaneme. O dekádu starší historii má totiž brněnské kino Art, které začalo promítat už v roce 1919. I to si prošlo změnami názvu, přestože ne tak politicky vyhraněnými - z komunistického přejmenovávání v roce 1948 totiž vyšlo poměrně příjemně jako Kino náročného diváka. Stávající název Art vznikl roku 1969 a drží se dodnes.
Ovšem i přes zdárně provedenou digitalizaci se kinu určité starosti nevyhýbají. "Naší specifikací je aktuálně to, že nemáme kino, protože budova kina je v rekonstrukci. Art pořádá speciální pop-upové projekce v nekinových místech (Zoo Brno, vila Löw-Beer, brněnská Káznice…), filmové kvízy, projekce s hosty a ve spolupráci s Galeriemi TIC Mezinárodní festival krátkých filmů Brněnská 16," shrnuje aktuální dění Martina Marešová, která se v kině stará o PR a marketing. S nastupujícím létem tak Art připomíná kočovnou společnost a doufá, že už na podzim by se mohl do svého svatostánku v Cihlářské ulici vrátit.
Příjemná atmosféra v Plzni
To kino Beseda ve slavné plzeňské Měšťanské besedě takto pohnutou historii nemá. Vzniklo až v roce 2002 a je tak zástupcem novějších projekčních míst. Její centrum, tedy Měšťanská beseda přitom už od počátku 20. století tvoří jednu z městských dominant a kino tvoří jen jednu z mnoha aktivit, které pod novorenesanční střechou nalezneme. Vždy na jaře se navíc stává základním místem festivalu Finále Plzeň, kde se v secesně vyzdobené kavárně pravidelně setkávají tuzemští tvůrci se svými fanoušky.
"Jednosálová kina všude po republice mají svou výjimečnou atmosféru a není tím myšlena nějaká vzpomínka na staré časy. Jednosálová kina jsou intimnější a do jisté míry přinášejí i jiný druh zážitku ze sledování filmu - minimálně vás nikdo neobtěžuje šustěním popcornu nebo křupáním nachos. V Plzni jsme jediné jednosálové kino s pravidelným provozem. Snažíme se divákům nabídnout širší program, než hrají multikina. Programová nabídka je doplněna o tematické přehlídky, výstavy, koncerty apod. Nejvyšší návštěvnost v Kině Beseda mají možná překvapivě dramata, ale v poměrně těsném závěsu jsou životopisné filmy. A v poslední době jsou hodně na vzestupu i české komedie. Skvělou návštěvnost mají alternativní projekce v čele s dokumenty o malířích a výstavách," vypráví o současném stavu plzeňského kina jeho projektová manažerka Denisa Mračnová.
Metropolitní Olomouc
A ještě jednou se podíváme na Moravu, tentokrát však do Olomouce. "Naše kino je specifické svou atmosférou. Jsme posledním klasickým kinem v Olomouci. Jsme kino bez popcornu a nachos. Při příchodu do kavárny kina, která se nachází ve foyer, je cítit vůně kávy a čerstvě upečených dezertů. Snažíme se o osobní přístup k divákům, na kterých nám velmi záleží. Také skladba našeho programu se liší oproti olomoucké konkurenci, která spočívá ve dvou multiplexech. V programu se objevuje více artových snímků, dokumenty, přenosy z Metropolitní opery v New Yorku, ale také premiérové blockbustery či české snímky," představuje známé kino Metropol jeho programová vedoucí Denisa Wasiewiczová.
To vzniklo v roce 1933 pod názvem Bio Sokol, avšak i přes několik změn jména se pro místní téměř vždy jednalo prostě o Metropol. I v tomto případě se jednosálové kino podílí na kulturním životě svého okolí, jelikož je partnerem mnoha festivalů a filmových přehlídek - místní znají především populární AFO (Academia film Olomouc). Zároveň se jedná o dalšího zástupce úspěšných technických změn v podobě digitalizace. "Vzhledem k tomu, že máme sál s pěti sty místy, tak se nám moc často nepodaří jej na večerní projekci vyprodat. To se nám stalo po několika letech až s příchodem Bohemian Rhapsody do českých kin," doplňuje Wasiewiczová nutnost spoléhat se i na komerčnější tituly; zároveň je však mezi diváky oblíbený i Artklub s programem pro náročnější diváky. Největší umění je tedy zjevně ve vyladění nabídky.
A jaká je budoucnost malých kin?
Jak se zdá, menší soukromá kina, která dokáží odolat nekompromisní komercionalizaci s vůní popcornu, jsou v posledních letech na vzestupu. "Obecně může být budoucnost kin ohrožena zlepšující se domácí technologií a VOD (video on demand, například Netflix, pozn. redakce). Bude spíše záležet na tom, zda budou lidé stále chodit do kina," je raději opatrná Martina Marešová z kina Art.
Dvě nej
V roce 1909 bylo otevřeno kino Lucerna, nejstarší dosud fungující biograf v naší zemi. Za zmínku stojí i největší kino, nepřekvapivě pojmenované Velké kino, nacházející se ve Zlíně. Stejně jako za ostatními funkcionalistickými monstry tamější architektury, i za Velkým kinem stála firma Baťa. Na vrcholu slávy se kino pyšnilo fascinující kapacitou 2 500 míst, dnes i s tisícovkou patří mezi republikovou špičku. Tedy, spíše už nepatří, jelikož bylo v roce 2016 zavřeno a momentálně stále čeká na tolik potřebnou rekonstrukci.
Další kinaři se ale optimismu nebojí. "Výsledky posledních let jasně ukazují, že lidé do kin chodit nepřestanou. Samozřejmě jednosálová kina mají o něco složitější postavení na trhu, ale to před lety měly gramodesky taky. Pevně věříme, že jako prožily svůj návrat desky, čeká to samé i malá kina po celé České republice. Většina z nich prošla náročnými a drahými rekonstrukcemi, takže filmový i zvukový zážitek je srovnatelný se sály v multikinech. Navíc ne každému je po chuti si cestou do kina projít obřím nákupním centrem. Malá jednosálová kina mají duši a snad ji v budoucnu objeví co nejvíce lidí," jásá Denisa Mračnová z Kina Beseda. "Přišla televize, mělo zahynout kino; přišlo VHS, mělo zahynout kino; přišel internet, mělo zahynout kino. A přitom tu kina stále jsou. Myslím, že malá jednosálová kina nemají v současnosti žádný zásadní problém. Vidím to optimisticky. Řada těchto kin má starosti spíše personální - leckde pracují lidé, kteří příliš nereflektují požadavky doby a mladé generace či možnosti digitalizovaných kin. Žádné zásadní změny tedy u kin nečekám. Důležitost pospolitosti při sledování filmu je jednoznačná. Nutnost sdílet, společně se smát a plakat, je stále podstatná," nadějně uzavírá Radek Pernica.
