Oscarová Akademie se v poslední letech snaží překvapovat, aby trochu znuděnému filmovému světu ukázala, že rozhodně není žádnou zkostnatělou institucí plnou starých bílých mužů, nýbrž stále relevantní institucí, držící prst na celuloidovém tepu doby. Letos se však uchýlila k bezprecedentnímu kroku, kterým se chce zjevně otevřít celému světu.
Nudná ceremonie i tradiční dělení
Samotné předávání cen tentokrát trvalo už vcelku standardní tři a půl hodiny, které se podle očekávání dost táhly - absence jednotícího prvku, kterým třeba u konkurenčních Zlatých glóbů byl už pětkrát nekompromisní britský komik Ricky Gervais, citelně chybí. Druhý rok po sobě nemělo předávání jednoho moderátora, a tohle je zřejmá bolístka, na které by chtělo zapracovat. A tak obvykle přišla dvojice celebrit z filmového světa, vyhlásila dvě navzájem blízké kategorie, následovala písnička, reklama a tak pořád dokola. Letos bylo i pramálo exaltovaných a angažovaných děkovaček, dokonce i pořadatelským tragédiím (jako třeba nechvalně známé výměně obálek před třemi lety) se letos podařilo zabránit.
O co bylo samotné předávání sušší, o to více zaujaly výsledky. V čele nominačního pelotonu byla dramata Joker, Irčan, 1917 a Tenkrát v Hollywoodu - všechny měly mezi deseti a jedenácti nominacemi. Nakonec však nejlépe dopadlo 1917, atmosférické peklo z první světové války od režiséra Sama Mendese, které získalo tři sošky. Nabíledni bylo ocenění pro legendárního kameramana Rogera Deakinse, oceněn byl i mix zvuku a vizuální efekty. Se dvěma cenami se museli spokojit Joker i Tenkrát v Hollywoodu, konkrétně je dostali za herecké výkony Joaquina Phoenixe v prvním případě a Brada Pitta v tom druhém - oba byli ve svých kategoriích jasnými favority. Hudební fanoušky potěšilo ocenění soundtracku islandské víly Hildur Guðnadóttir, jejíž temné tóny provázely Jokerův přerod více než podařeně. Quentin Tarantino za Tenkrát v Hollywoodu vyšel v režijní i scenáristické kategorii naprázdno, druhou sošku film získal za nejlepší výpravu. V této kategorii porazil i jednu ze dvou tuzemských zástupkyň, totiž Noru Sopkovou, jež se podílela na dekoracích Králíčka Jojo. Škoda.
Česká stopa vychladla
Ještě větší naděje jsme vkládali do velmi povedeného animované kraťasu Dcera, s nímž na přelomu roku prorazila studentka pražské FAMU Daria Kaščejeva. Přestože se film dostal až mezi finální pětku, nakonec si tuzemská tvorba historický úspěch nepřipsala. Ale mezi poraženými se ocitl především Irčan slavného Martina Scorseseho, jemuž sice za inspiraci děkovali téměř všichni laureáti, avšak gangsterský opus magnum neproměnil ani jednu nominaci!
S jedinou plešatou cenou se museli spokojit černí koně: Manželská historie (oceněná Laura Dern jako nejlepší vedlejší herečka), Malé ženy (kostýmy) a Králíček Jojo (adaptovaný scénář). Pro úplnost doplňme, že dvě technické kategorie ovládla sportovní adrenalinová jízda Le Mans ’66, s písní k filmu Rocketman bodoval věhlasný Elton John, za make-up bylo oceněno angažované drama Bombshell, animákem roku se stalo čtvrté pokračování oblíbeného Příběhu hraček, mezi dokumenty zaujala Americká továrna a trofej pro nejlepší herečku si odnesla Renée Zellweger, pro níž se jedná o velký herecký comeback v jinak docela rutinním životopisném snímku Judy. No ale to nejlepší teprve mělo přijít.
Někdo zdi staví, jiný bourá
Hodně se totiž mluvilo o jihokorejském Parazitovi, kterého má na svědomí svérázný autor Pon Džun-ho. Sociální satira, která si důsledně pohrává se žánrovými očekáváními, zabodovala už loni v Cannes, posléze nadchla i tuzemské diváky nejprve na karlovarském festivalu, o dva měsíce později i v běžných kinech. Na Zlatých glóbech získala tři nominace, z nichž proměnila tu pro nejlepší zahraniční film. Přestože na Oscarech měl Parazit ještě o tři nominace více a dokázal tak proniknout mezi nejoceňovanější snímky, jen velcí optimisté mu věštili více cen než tu za mezinárodní film. Jenže neuvěřitelné se stalo skutečností.
Kolem tohoto filmu se zjevně podařilo vytvořit tak velký hype, že si hlasující akademici dokonce pustili film v korejštině - a očividně se jim líbil stejně jako mnoha festivalovým publikům před nimi. Vedle téměř povinné sošky pro nejlepší mezinárodní film si totiž Pon Džun-ho odnesl i sošky pro nejlepší původní scénář, nejlepší režii a na úplný závěr večera i tu nejcennější - pro nejlepší film! To je skutečně neuvěřitelné, neboť v minulých letech jsme sledovali patrnou snahu o férové podělení nejprestižnějších trofejí mezi několik špičkových snímků. Letošek však měl podle hlasujících jen jednoho, a to zcela jasného vítěze.
Už loni se podařilo prolomit určité tabu, když původně mexická Roma od Alfonsa Cuaróna získala deset nominací a nakonec i tři ceny. Bylo zřejmé, že Hollywood se snaží svou zahleděnost do americké kinematografie revidovat. Co tedy Roma naznačila minulý rok, dotáhl letos Parazit do zdrcujícího finiše. Skromný a nenápadný Jihokorejec Pon Džun-ho se rázem stává nejžhavějším filmovým zbožím na světě a připisuje si úspěchy, s nimiž rozhodně nepočítal. Možná se jedná o snahu volit nepředvídatelně, a tak zdánlivě jasně nalajnované ceny zdramatizovat; možná je v tom snaha přitáhnout zahraniční (a především asijský) trh, který může prestiž i sledovanost oscarového předávání dlouhodobě nakopnout. Ať se přikláníme k jakémukoli vysvětlení, Akademie rozhodně nechce ustrnout na místě, a to je pro nás jedině dobře!
