Neil Harbisson: Jak se slyší barvy

Neile, jak tě vůbec napadlo řešit svou vadu anténou?

Nechtěl jsem vyřešit problém, můj záměr byl spíše umělecký. Chtěl jsem ukojit zvědavost, už od malička mě barvy zajímaly, věděl jsem, že existují, a pořád je někdo zmiňoval. To, že je nevidím, jsem nikdy nevnímal jako vadu, naopak si myslím, že vidět barvy může být na obtíž a člověku to odvádí pozornost. Přesto ve mně ale barvy budily zvědavost. Když jsem vymýšlel svůj nový orgán, nechtěl jsem, aby nijak narušoval můj zrak ani moje další smysly. Chtěl jsem vymyslet úpně nový způsob percepce barev, tedy nový smysl, k němuž jsem potřeboval i nový orgán. Všechno se pak vyvinulo během mého studia hudby, kdy jsem se zabýval i kybernetikou a propojením technologií se smyslovým vnímáním. Jak barva, tak i zvuk fungují na principu vlnění a pohybují se tedy v určitých frekvencích, tak mě napadlo, že bych mohl barvy vnímat podobně, jako vnímám zvuk.

Neruší se pak tvoje smysly? Když se třeba na někoho díváš, tak slyšíš jeho barvy a zároveň slyšíš to, co říká. Není těch vjemů najednou moc?

Smysly se nenarušují, protože mi anténa umožňuje úplně nový a odlišný způsob vnímání. Skrz ni přijímám vibrace barev přímo do lebky. Říkám, že barvy slyším, protože je to tak pochopitelnější, barvy bych ale mohl díky anténě cítit, i kdybych byl hluchý.

Foto: Future Port Prague

Jak náročné to je, být v dnešní společnosti kyborgem?

Naše nadace Cyborg Foundation podporuje lidi, kteří se chtějí stát kyborgy nebo chtějí rozšířit svoje možnosti vnímání okolního světa. Překážky v tomto tu totiž samozřejmě jsou. První z nich je nedostatek svobody v rozhodování o implantaci nových orgánů. Lidé by podle nás měli mít právo sami rozhodovat o svém těle a jeho orgánech. S implantováním nových orgánů budoucím kyborgům má problém i většina doktorů, je to podle nich neetické. My si ale myslíme, že by všichni lidé měli mít právo vybrat si nejen vlastní pohlaví, ale i vlastní živočišný druh. Snažíme se také o to, aby kyborgové měli ochranu nad svými orgány, aby byly vnímány jako součást našeho těla, ne jako pouhý majetek. Pokud se mi někdo bude snažit sundat anténu, mělo by to být nahlíženo jako fyzické napadení, nikoli jako odcizení nebo zničení majetku. Jsou tu i další práva, jako například právo rozhodovat o tom, kdo bude vlastnit můj orgán, zda to budu já, nebo například společnost, která ho vyrobila apod., nebo také právo na digitální zabezpečení. Já například nejsem chráněn proti kyberútokům, takže pokud moji anténu někdo napadne a bude do ní posílat barvy a signály, nebude nijak stíhán.

Tvoje anténa je připojená k internetu, jak řešíš její kyberbezpečnost?

Proti hackerům se v podstatě nemůžu chránit vůbec. Spousta z nich je velmi zručná, snadno si umí najít přístup k mojí anténě a posílat do ní libovolné barvy bez mého svolení.

Už jsi byl někdy takhle napaden?

Ano, jednou se mi to už stalo. Ale nebyl to vlastně útok, spíš jen vzkaz. Někdo mi skrz anténu poslal barvy obličeje. Líbilo se mi to, bylo to příjemné.

Jak drahé je stát se kyborgem?

Nemá to nic společného s penězi, kyborgy se naopak stávají spíše chudší lidé. Jsou to ale především lidé, kteří se nebojí modifikovat vlastní mysl. Většinou jsou to umělci, kteří často zkoumají různé způsoby vnímání okolního světa, nebo lidé, kteří se rychle začnou nudit a stále hledají nové podněty. Tak to mám i já, proto jsem si vytvořil nový smysl. Vnímání se pro mě stalo monotónním a chtěl jsem rozšířit vlastní realitu. Je to zábavnější, když člověk do života zapojí i další způsoby vnímání. Podle mě je to nový způsob objevování. Celý svět už byl objeven, nyní je dalším krokem vytváření nových smyslů a nacházení nových způsobů poznání.

Neměli bychom raději vyvíjet ty smysly, které už máme?

Myslím si, že je důležité obojí. Školy a vzdělávací systémy by se neměly zaměřovat jen na vyučování ve smyslu předávání informací. Měly by žáky spíše učit rozvíjet se a používat vlastní smysly. Jako malí bychom vlastní smysly měli rozvinout co nejlépe a nejdál, ale to se dnes neděje. Do žáků se cpou informace, které se musejí učit nazpaměť, tím se ale nevyvíjí jejich smyslové vnímání. Děti by například měly mít oblíbené noty, nejen oblíbené barvy, měly by umět podle sluchu rozpoznat, zda se jedná o D, C nebo F. Stejně tak by měly objevovat různé vůně a chutě, aby mohly třeba při jídle poznat, z čeho přesně bylo uvařené. Během prvních dvaceti let života bychom měli vyvíjet své prvotní smysly, když pak dosáhneme vlastního limitu, můžeme zapojit smysly nové.

Foto: Future Port Prague

Máš ještě další "nové" orgány?

Ano, mám ještě zub, do kterého je implantováno světlo. To se ale spouští stiskem, takže je to problematické při jídle, a proto se to snažíme ještě vylepšit. Nejdříve jsme tam jako zdroj světla používali baterii, která byla přímo uvnitř zubu, ale nyní pracujeme na tom, aby se orgán mohl nabít sám při čištění zubů nebo při stisku zubů kinetickou energií.

Nyní také pracuji na časové neboli solární koruně, kterou si nechám implantovat do čela. Její pomocí ucítím vnější teplotu dvacet čtyři hodin denně, a podle toho budu moci detekovat, kolik je hodin. Takže když ucítím teplo uprostřed čela, budu vědět, že v Londýně je přesně poledne. Moje hlava bude vnímat polohu slunce v podstatě stejně, jako to dělá země. Po nějaké době, až si na to zvyknu, se chci naučit čas protáhnout nebo zkrátit. Budu se snažit korunu naprogramovat tak, aby mohla jednotlivé momenty zpomalit nebo zrychlit, mělo by to být napojeno na aplikaci, abych orgán mohl zvenčí ovládat. Bude to vlastně pokus aplikovat Einsteinovu teorii relativity na orgán.

Máš ještě další nápady do budoucna?

Až se mi podaří vyvinout smysl času, chtěl bych zjistit, zda je možné vytvořit orgán, který by umožňoval mít smysl pro humor.