Jsou psychedelika to nejlepší, co psychologii mohlo potkat, jak tvrdí Stanislav Grof?
Nevím, jestli nejlepší, ale psychedelika určitě byly, jsou a měly by být pro psychiatry zásadním tématem jak ve výzkumu, tak při aplikaci léčby. Protože víme, že tyto látky mají potenciál, který tradiční psychofarmaka užívající se v psychiatrii nedokáží úplně naplnit. Jejich potenciál je stále nevyužitý, pravděpodobně kvůli tomu, že byl 40 let výzkum masivně omezen. Je to otázka posledních 10-15 let, kdy se znovu poměrně masivně rozjel. V nynější době probíhají poslední fáze klinického hodnocení na konkrétní užití a léčbu konkrétních psychických poruch.
Co jsou to vlastně psychedelika?
V tom tradičním dělení se stále užívá pojem, který není příliš přesný - halucinogeny. Existují tradiční psychedelika, což jsou modulátory nebo agonisté serotoninových receptorů, mezi které spadají tryptaminy, jako je právě psylocibín, DMT, případně LSD. Druhá skupina jsou fenetylaminy, ke kterým patří například MDMA.
Proč není označení halucinogen přesné?
Účinky, které psychedelika mají, většinou neodpovídají pojmu "pravé halucinace". Pokud se to něčemu blíží, tak je to v psychiatrickém slovníku uvedeno jako pseudohalucinace, případně bludy. Ale ty pravé halucinace, alespoň tak, jak se v psychiatrii vnímají, mají lidé málokdy. Pokud by už ale něco mělo být halucinogen, aby to splnilo tu definici, tak by to byly látky, které se označují jako delirogeny. Známe je v rulíku, durmanu. To jsou látky, které jsou oproti psychedelikům mimořádně nebezpečné. Kromě toho, že působí ty pravé halucinace, dá se jimi i snadno otrávit. Jde o mimořádně silné jedy.
Kdo je Martin Malec?
Martin Malec vystudoval psychologii na FSS Masarykovy univerzity. Před 4 lety se podílel na založení České psychedelické společnosti, která se snaží téma psychedelik vědecky, informačně pokrýt, komunikovat s médii i veřejností. K tomu jim například slouží fact sheety, díky kterým se člověk může dozvědět všechny důležité a vědecky podložené informace o daných látkách. Před 2 lety pomohl iniciovat dvousemestrální univerzitní kurz na třetí lékařské fakultě UK na téma psychedelik, jejich léčebného potenciálu, účinku apod.
Pravé halucinace máme teprve tehdy, když vnímáme něco jako by to bylo skutečné, ačkoliv není. Nebo obráceně. Ale pseudohalucinace je, když na stěně sice vidím, že se tam vlní nějaké obrazce, ale jsem si vědom toho, že je to, protože jsem užil třeba LSD. Zásadní rozdíl je tedy v náhledu na realitu.
Velký boom výzkumů se odehrál po objevení LSD hlavně v USA, prováděly se některé výzkumy i u nás?
Československo patřilo k průkopníkům výzkumu a výzkum zde trval snad nejdéle ve světě. A to dokonce i v době, kdy se už v USA a dalších zemích zastavil. Nějakou dobu byla československá produkce LSD jediná na světě. Zatímco zákaz výzkumu v USA a jinde přišel koncem 60. let 20. století, tady v ČSSR se zakazovalo "salámovou" metodou postupně a ta definitivní stopka přišla až zhruba dobrých pět let poté, co bylo LSD zakázané v celých Spojených státech. Od 50. let zde probíhaly samostatné konference o námelových alkaloidech. Jsou z toho sborníky a věnovalo se tomu několik pracovišť, která vytvořila obrovské množství výsledků. Některé jsou relevantní i dnes.
Jak podle vás vnímá Česká psychedelická společnost psychedelika dnes?
Jedním z hlavních cílů společnosti, se kterým jsme ji i zakládali, je pomoci téma destigmatizovat, což se daří, ale je to běh na dlouhou trať. Mnoho let se do škol protlačovala drogová prevence., kterou dělaly i náboženské společnosti, které vůbec neříkaly vědecky podložená data, ale svoji ideologii - a nikdo jim v tom nebránil.
Často na programech spolupracovala i sama policie.
Ano. Některé preventivní drogové programy ale dělaly medvědí službu. Místo toho, aby lidi učily, jak látky působí a jaká je jejich nebezpečnost, všechno se házelo do jednoho pytle pod názvem "řekni drogám ne", nebo-li "hlavně se ani nezajímej, co to je, jaká je relativní nebezpečnost daných látek, jednoduše se všemu plošně vyhýbej". Je ale prokázáno, že když takhle strašíte studenty tím, jak je konopí hrozně špatné a oni to někde zkusí a zjistí, že to nic tak hrozného není, tak si to samé pak řeknou třeba i o pervitinu - když mi lhali o konopí, tak o čem ještě? Kdyby byl student informovaný o benefitech konopí a věděl, jak moc dramaticky se liší od pervitinu, tak by zvážil, do čeho se pustit a do čeho ne.
Jak těžké je provádět výzkum na toto téma? Sehnat všechna povolení trvá prý i několik let.
Je to dost náročné. Ty látky jsou pořád v nejpřísněji regulované skupině látek, o nichž se tvrdí, že mají vysoké riziko závislosti a nemají žádné pozitivní využití, což samozřejmě není vůbec pravda. Naší snahou je prosadit to, aby o škodlivosti látek nerozhodovali politici, kteří o tom nic neví, ale aby to bylo postavené na vědeckém poznání. Reklasifikovat látky do skupin, kde jim bude přiznán status, který si zaslouží, a to ten, že mají léčebné využití a nebezpečnost je podstatně nižší, než se doteď tvrdilo. To nám mnohé usnadní.
Protože podle toho, do jaké skupiny je látka zařazená, se definuje, kdo s ní může přijít do kontaktu. Jedna věc je etická komise jako instituce, grantová agentura nebo nějaký zdroj financí, to je samozřejmě nezbytné. Pět gramů psilocybinu, který je syntetizovaný pro účel studií pro farmakorezistentní deprese, stálo tři čtvrtě milionu. Přitom když zajdu na podzim do lesa, nasbírám počet hub, které ho obsahují zhruba stejné množství asi za dvě hodiny. Ale ty pochopitelně nemůžu použít do výzkumu. Veškerý postup musí být tzv. GMP (good manufacturing practice) a být certifikovaný laboratoří, všechny další procesy jsou mimořádně drahé a náročné.
Dobrá zpráva je, že studie z Ameriky se dají snadno přenést i do Evropy. Jakmile budou dokončena klinická hodnocení psilocybinu na deprese, nebo MDMA na léčbu post-traumatické stresové poruchy v USA, tak "do roka a do dne" bude možné přenést výsledky do Evropy, protože Evropa má s USA dohodu.
K čemu všemu se využívají psychedelika? V čem nám mohou pomoci?
Nejčastěji se používají pro zábavu. Tím nechci naznačit, že je to nutně špatně. Označuje se to pojmem rekreační užívání a je to už skoro jako nějaké sprosté slovo, ale myslím si, že diskurz je potřeba posunout k tomu, že když si dám pivo - tak co je to jiného, než rekreační užívání alkoholu? Přitom je to společensky naprosto akceptovaná záležitost.
V kontextu medicíny se v tuto chvíli jako nejslibnější pomoc jeví psilocybin, což je aktivní látka v lysohlávkách a aktuální výzkum běží například na léčbu farmakorezistentních depresí. Farmakorezistentních znamená, že pacient má depresi a byl již léčený například dvěma různými antidepresivy, ale dlouhodobě mu to nezlepšilo stav. Dále u MDMA je prokázaná masivní účinnost na post-traumatickou stresovou poruchu, například u válečných veteránů.
Druhé nejrozšířenější užití bude to tradiční, které se v kulturách v Amazonii a podobně používá v rámci ceremonií a nejen těch určených pro západní obyvatele, ale i pro udržení funkčnosti komunity, kdy je to jednak univerzální medicína pro léčbu fyzických problémů, ale i pro udržení soudržnosti kmene. Tyhle dva aspekty jsou velmi důležité, byť na Západě to není tak legitimní argument.
Co třeba závislosti?
To je téma, které se zásadně zkoumalo v 60. letech minulého století. U většiny psychedelik je šance, že mohou závislost na jiných látkách vyřešit. Třeba salvinorin A má slibný potenciál na léčbu závislosti na kokainu, cracku. Některé látky mají účinek přímo fyziologický. Například řeší problémy trávicího traktu, potenciální autoimunitní onemocnění, u některých účinných látek, jako je třeba harmalin, je schopnost neurogeneze - tedy tvorby nových neuronů, a synaptogeneze - nových spojů mezi neurony v mozku.
A kdy například léčba psychedeliky není na místě?
U lidí, kteří mají psychotické poruchy nebo třeba schizofrenii. Tito lidé by se měli celý život těchto látek zdržovat, jelikož mají už tak rozhozený systém, že to, proč užívají antipsychotika, je, aby jim to tlumilo, co by jim psychedelika ještě více rozhodila. Pokud člověk ten stav nezvládá, má paranoidní bludy a do toho si přidá ještě psychedelika, tak mu to rozhodí systém ještě víc. Normálního člověka bad trip po pár hodinách přejde, jeho ale ne.
Jak vypadají metody léčby a čím se liší?
Můžou se lišit prostředím, záměrem, se kterým se to dělá, celkovým kontextem. Jestli je to individuální nebo skupinová léčba, jaká je tam míra intervence ze strany terapeuta a tak dále. Modelů práce s psychedeliky je celá řada. Základní je provádět léčbu vytvořením bezpečného prostředí a to, že má klient nějaký záměr, proč do toho jde. Ale jinak se do toho procesu u psychedelické psychoterapie příliš nevstupuje, předpokládá se, že si tím člověk projde sám. Při vysokých dávkách to ani nejde. Prožitek může být natolik zahlcující, že člověk nevnímá ani svoje tělo a realitu. Ta integrace nastává až potom.
Ale například při léčbě post-traumatické stresové poruchy s pomocí MDMA o se aktivně pracuje i přímo v rámci samotné zkušenosti. Tito lidé trauma vytěsní, ale jakmile se objeví něco, co jim jejich zážitky jen trošku připomene, vyděsí se. Míra pokusu se od toho disociovat je tak velká, že není možné s nimi terapeuticky pracovat. Člověk se sesype. Přiměřená dávka MDMA společně s terapeutem umožní, že si lehne, není úplně mimo, je pořád při smyslech, a zároveň je schopen si znova vzpomenout na ty situace, které ho nejvíc vyděsily. Ta látka má zároveň schopnost zmírnit emoční bolest z opakovaného prožitku. Není tam extrémní odmítavá reakce, tudíž to umožňuje masivní průlom.
Jaká jsou rizika při používání psychedelik?
Rizika nikdy nejsou nulová. V klinickém použití se u pacienta provádí psychiatrický screening, včetně rodinné anamnézy. Je tam vždy přítomný lékař, měří se přesná dávka v poměru k tělesné váze, je čistá v definovaném množství. Všechny tyto faktory jsou kontrolované. Není to smíchané s alkoholem, konopím a dalšími látkami. Při těch několika dávkách, co se aplikují při terapii benefity převyšují rizika. Vždycky se řeší, jestli nežádoucí účinky nejsou horší než ty pozitivní účinky, a když tomu tak není, tak je smysluplné látku použít.
Srovnávat užívání MDMA někde v klubu s užitím terapeutickým je bezpředmětné. Ve chvíli, kdy to někdo užívá každý víkend ve velkém množství, je to problém. Ne vždycky jen tím, že se jedná o nečisté látky, což je samozřejmě obrovský problém. Ale to není problém látky, ale legislativy. Kdyby si to člověk mohl na baru po předložení občanky koupit v garantované čistotě a neexistoval černý trh, tak tenhle problém neexistuje.
Většina rizik, co se spojuje s tím, proč jsou drogy špatné, je riziko, že vás zavřou do kriminálu. To ale taky není problém látek, ale špatné legislativy.
Samozřejmě i psychedelika jsou riziková. U klasických psychedelik (houby, LSD) jsou rizika především psychologická a fyziologicky vás samotná látka téměř určitě nezabije. Výjimečně se ale u LSD i MDMA může objevit epileptický záchvat. U MDMA může nastat i serotoninový syndrom, přehřátí organismu, dehydratace nebo naopak přílišná hydratace v klubovém prostředí. To jsou extrémy. Velká rizika jsou záměny za látky, které tam nemají být (například PMA místo MDMA, nebo DOB místo LSD), pak je to velký problém kvůli riziku smrtelného předávkování.
