Tak jsme se minulý týden konečně dočkali. Legendární režisér Martin Scorsese se vrátil tam, kde mu bylo snad nejlépe - mezi gangstery. Jeho Mafiáni (1990) či Casino (1995) patří nejen mezi snímky, které dodnes definují subžánr mafiánských krimi, ale jen tak mimochodem se také pravidelně řadí k nejlepším filmům všech dob. Jak si stojí Irčan, kterého můžete vidět na Netflixu? Dokázal Scorsese, kterému táhne na osmdesátku, svá díla doplnit něčím smysluplným?
Rozporuplná očekávání
Předně je potřeba připomenout, že obavy byly na místě. Stárnoucí tvůrce sice stále předkládá kvalitní a originální projekty (například letošní hudební mystifikaci o Bobu Dylanovi Rolling Thunder Revue) a Irčan, podle ceněné knihy Charlese Brandta, byl řazen k nejočekávanějším projektům roku; avšak dlouho odkládaný projekt byl zároveň zmiňován především kvůli kontroverznímu digitálnímu omlazení ústředního tria hrdinů, jež si nakonec vyžádalo vpravdě masivní útratu pohybující se kolem 150 milionu dolarů. Ano, takový balík si vyžádaly práce na počítači!
Co navíc zaujme na první pohled, je skutečně nestřídmá stopáž: kdo má dneska čas strávit u filmu tři a půl hodiny? Jenže ani Mafiáni a Casino v délce 146, potažmo 178 minut nikam nespěchali. A tak jsme stále doufali, že to i tak bude stát za to. A možná už odpověď znáte stejně jako já. Scorsese přišel s trochu rozporuplným, avšak bezesporu velmi pozoruhodným filmem, do něhož se i tato časová investice, pro naši insta-dobu tak děsivá, opravdu vyplatí.
Dvě části, jeden film
Výsledný film si pocitově můžeme rozdělit na dvě části, přesto dává smysl, že se Scorsese rozhodl zveřejnit ho jako jedno dílo. První dvouhodinovka totiž připomíná několikátý nálev Scorseseho mafiánských světů: příběh Franka Sheerana, vycházející z reálných základů, sleduje gangstera od jeho skromných začátků se zločineckými rodinami až po střídavé úspěchy i pády. Vkrádá se pocit, že všechno tohle jsme už kdysi viděli a fanoušky gangsterek udrží u obrazovek hlavně nostalgie. Vidíme totiž herecké legendy Roberta De Nira, Ala Pacina a po deseti letech (!) i Joe Pesciho, jejichž digitální omlazení nepůsobí rušivě, a naopak dává vzpomenout na jejich slavné role z dekád dávno minulých.
Příběhově se však dlouho o žádný hit nejedná, což se však v přibližně dvou třetinách stopáže zlomí. Nostalgický fetiš končí a my se dočkáme nejen důstojného završení Scorseseho pohledů na organizovaný zločin, nýbrž i pomyslné tečky za standardním uchopením tohoto žánru. Pohádky minulosti jsou u konce a v budoucnosti nečeká zločince nic jiného než výčitky a samota. Staré dluhy je třeba splatit, a přestože člověk nabývá zdánlivé moci, kdesi v šeru je vždycky někdo mocnější. V tomhle destruktivním způsobu života není vítězů; záleží jen na tom, kdy a jak prohrajete.
Smysluplný příspěvek
Dalo by se bavit ještě o řadě dalších prvků: třeba že se Joe Pesci na stará kolena dočkal dokonalého protikladu své sociopatické polohy z Mafiánů a konečně ví, jak se na šikmé ploše pohybovat i subtilně a nenápadně; nebo jak dává smysl, že ženské role jsou v tomto příběhu upozaděny a nejzásadnější ženou je nemluvné svědomí v podání Anny Paquin; a samozřejmě se bude hodně mluvit i o onom kontroverzním omlazování, kde se to otázkami kolem etiky i nutnosti tohoto kroku jen hemží (což doceníte především v momentech, kdy omlazený Al Pacino jako by z oka vypadl Robertu Downey Jr.).
Irčan tak nakonec přidává do oblíbeného subžánru překvapivě přínosný příspěvek. Oproti formálně vycizelovanému Kmotrovi, psychologicky prokreslenému Tenkrát v Americe či žánrově definičních Mafiánech doplňuje Irčan pohled na odvrácenou tvář gangsterského pozlátka, jež si svou daň vždy vybere. A to rozhodně stojí za připomenutí.
