Ondro, vystupuješ pod uměleckým jménem Mátový vlk. Mátovou barvu používáš v dílech často, co o tobě ale vypovídá slovo vlk?
Každý má nějaké oblíbené zvíře. Pro mě to byl vždycky vlk, nevím proč, ale už od dětství ve mně tohle zvíře budilo obdiv. Celé spojení Mátový vlk ale vzniklo úplnou náhodou. Hledal jsem si doménu kvůli grafickému designu, takže to nemělo ještě s uměleckou sférou nic společného, a našel jsem mintwolf.com. Překvapilo mě, že byla volná, protože mně tohle spojení přišlo skvělé. Nejenom, že vlk vyjadřuje moji povahu, ale mátová barva je hodně kreativní. Když jsem začal tvořit, zvažoval jsem, jestli si nechám svoje jméno jako většina umělců, nebo budu používat umělecké. Pak jsem si ale uvědomil, že by byla škoda spojení Mátový vlk nevyužít.
Jak se z tebe vůbec stal pop-artový malíř a ilustrátor?
Nestudoval jsem nikdy nic uměleckého, ale od dětství mě strašně bavilo kreslení, malování a čmáral jsem po všem možném. Nakonec jsem ale šel jinou cestou. Vystudoval jsem ekonomku, po které jsem odjel na rok a půl do Austrálie, abych cestoval a učil se jazyk. Po návratu do České republiky šla stále umělecká tvorba mimo mě. Věnoval jsem se grafickému designu a User Experience. Vše začalo až ve chvíli, kdy jsem kreslil ilustrace pro aplikaci jednoho českého výrobce automobilů. Najednou jsem měl touhu něco vytvářet. Každý den večer jsem se proto několik hodin učil různé techniky. Například figurální kresba mi dala dost zabrat.
Což je trochu paradox. Když se totiž někdo podívá na tvoje díla, neunikne mu, že se v nich často objevuje ženská postava s fialovými vlasy.
Ženská postava má určité linky a tvary, které v člověku vzbuzují emoce, což mužská postava moc vyjádřit neumí. Ve svých dílech narážím na společenská témata a věci, které podle mě nejsou v pořádku, a proto se mi líbí kontrast a poutavost té postavy. Fialové vlasy, které jsou jakoby ustřelené, pak tohle všechno doplňují.
Na jaká ta témata ve svých dílech konkrétně narážíš? Všimla jsem si, že se vyjadřuješ například k reklamám a konzumerismu.
Přesně tak. Věnuju se hlavně reklamám, konzumnímu stylu života a občas se dotknu také mezilidských vztahů. Inspiraci beru ve svém životě, v tom, co zažívám, kde pracuji a do jakých odvětví vidím. Když jsem dělal grafický design pro velké společnosti, řešil jsem právě reklamy. A čím víc člověk vidí do toho, jak jsou nastavené, tím míň se mu to líbí, a proto mám potřebu se k tomu vyjádřit. Grafickému designu se věnuju i nadále, ale už si vybírám klienty, kteří mají projekty, za nimiž si stojím a chci je podpořit, protože se mi líbí. Už se nejedná o velké konzumní věci.
Věnuješ se také dvěma projektům. Prvním z nich je pražská galerie a sdílený ateliér Meet Art, který jsi založil s malířem Petrem Němcem.
S Petrem jsme se poprvé potkali na art battlu, ale tam jsme se spíš jen představili. Když pak měl na jednom veletrhu stánek, napadlo mě, že se za ním přijdu podívat a zajdeme na kafe. Když jsme si povídali, zjistili jsme, že oba tvoříme doma, což nám nevyhovuje. Zároveň jsme ale věděli, že tu není prostor, který by začínajícím malířům nabídl místo, které by si mohli finančně dovolit. Aniž bychom se pořádně znali, rozhodli jsme se nějaký takový prostor vytvořit sami. Meet Art nám už funguje skoro rok, z čehož máme velkou radost.
Rozhovor ve sdíleném ateliréru Meet Art vedeme a před chvílí sem přišel jeden z umělců, kterého už vidíme tvořit. V čem vidíš přínos, denně se potkávat s ostatními umělci?
Rozhodně v té komunitě. Člověk netvoří sám, ale má okruh lidí, kteří se navzájem podporují, dokážou se sejít a popovídat si, ale zároveň se nerušit při práci. Každý z těch umělců sem může kdykoliv přijít a volně tvořit, aniž by se bál, že si ušpiní koberec.
Sám jsi před pár měsíci založil projekt Pod Obraz.
Projekt vznikl z mého odporu k tomu, jak v dnešní době umění funguje. Před sto lety, když někdo chtěl obraz, šel za místním umělcem, a normálně si ho od něj koupil. Bylo to řemeslo jako každé jiné a v jednotlivých částech města nebo vesnice, někdo takový byl. Nyní je to jinak. Když si lidé chtějí koupit obraz, většinou nepřemýšlejí nad tím, že by nějakého umělce oslovili. Jdou do velkoobchodu a místo originálu si za velké peníze koupí tištěný obraz, který nemá uměleckou hodnotu. Jde pouze o designový doplněk bytu.
Proč už podle tebe lidé umělce přímo neoslovují?
Buď je to nenapadne, nebo nevědí, kde ho mají hledat. Častým důvodem také je, že se bojí, že je umění drahé. Nechtějí dát za obraz deset tisíc, protože místo toho můžou jet na rodinnou dovolenou, což naprosto chápu. Projekt Pod Obraz lidem zpřístupňuje originální díla umělců za maximální cenu 4 500 Kč s tím, že umělci svá díla prodávají vždy se slevou. Funguje tak, že si lidé nejprve vyberou dílo na internetu, přímo u něj si přečtou názor odborníka, a pak už stačí jen kontaktovat umělce a jeho obraz si koupit. Z tohoto prodeje nemám žádné peníze, protože se lidé na koupi domlouvají přímo s umělcem.
Na tvém Instagramu jsi zveřejnil fotografii, jak sedíš ve vanu a za tebou jsou nádherné hory. Cestuješ tímto způsobem po světě?
Před dvěma lety jsem si koupil dodávku a od té doby ji přestavuju na obytnou. Už jsem toho s ní projel hodně, ale nyní se do ní stěhuju na tři měsíce. Svůj byt jsem na tuto dobu pronajal kamarádům. Nemám ale ještě konkrétní představu o tom, kam mě zaveze. Chtěl bych se dostat do Portugalska, ale nevím, jestli teď, za měsíc nebo za dva. Nechávám tomu volný průběh.
Nebojíš se, že se ti nebude chtít zpátky do bytu?
Doufám v to. Dokážu si představit, že bych v dodávce žil, ale než tohle rozhodnutí udělám, chci si dát tři měsíce na zkoušku. Nejen proto, abych zjistil, jestli mě to baví, ale také kvůli práci. Potřebuju si zkusit, jestli se dá zvládnout během cestování pracovat.
V ateliéru vidím rozmalovaný obraz. Prozradíš nám, na čem nyní pracuješ?
Obraz se týká lidského cíle a naráží na to, jestli když mají lidé peníze, luxus kolem sebe a ideálního partnera vnadné postavy, tak jestli je tohle pro ně ten cíl. Anglicky je tam napsané YOU WON, v překladu VYHRÁL JSI a je to taková otázka, která vede k zamyšlení. Napadlo mě takový obraz namalovat, protože teď jdu opačným směrem. Zbavuju se bytu, jdu bydlet do dodávky a nevím, co mě čeká. Nevylučuju, že se ten směr zase jednou změní, ale v tuto chvíli to cítím takhle.
