Co si myslíš, že může cirkus, potažmo nový cirkus dnešní době a lidem přinést?
Nejspíš to, co i ostatní druhy umění. Estetický zážitek, vzrušení, může i upozorňovat na problémy, které se naší doby týkají.
Učíš také malé školáky a předškoláky, jak to probíhá? A myslíš si třeba, že je takový kroužek pro děti něčím lepší než jiné koníčky?
Učím v Cirqueonu děti od tří do asi šestnácti let. Z cirkusových disciplín se věnujeme hlavně pozemní a vzdušné akrobacii, žonglování se vším možným, chůzi po laně a kouli, balanc na rola bola nebo třeba jízdě na jednokolce. Ale nemyslím si, že by cirkusový kroužek byl pro děti nutně to nejlepší. Jako jeho hlavní přínosy bych zmínil zejména to, že se děti naučí navzájem si důvěřovat, spolupracovat, zlepšují si pohybovou koordinaci a vnímání těla. Atmosféra kroužku je spíš plná zábavy než disciplíny, a pěstujeme zde respektující a partnerský přístup bez rivality a soupeření.
Ty sám jsi začal v šestnácti letech, a to žonglováním. Jak ses k tomu dostal?
Se třemi míčky jsem se naučil s bráchou už někdy ve dvanácti letech, ani si nevzpomínám, při jaké příležitosti. O pár let později jsme se s rodinou dostali na setkání žonglérů na Parukářce, nakoupili nějaké kuželky a míčky a dalších pár let to doma jen tak leželo. Na střední škole jsem se k tomu vrátil a přivedl k tomu spolužáka. No a celý zbytek střední školy jsme prožonglovali.
A jak daleko bylo od žonglování k novému cirkusu?
Vystudoval jsem divadlo a baví mě spousta dalších věcí, ale je pravda, že právě žonglování mě k divadlu přivedlo. Na pantomimu jsem se přihlásil, protože jsem byl se svými vystoupeními dlouho nespokojený a doufal jsem, že mi divadelně pohybová škola pomůže jak s tvorbou vystoupení, tak s kvalitou projevu. Během prvních tří let na škole jsem ale všeho cirkusu nechal a věnoval se pouze pantomimě, klaunérii a autorské tvorbě.
Nakonec jsi vystudoval pantomimu. Je podle tebe ke kariéře v cirkuse potřeba vystudovat uměleckou školu?
Myslím si, že pokud se chce někdo cirkusu věnovat naplno, je třeba vystudovat přímo cirkusovou školu. Poslední roky se zejména díky mnoha kvalitním cirkusovým festivalům do České republiky dostává mnoho výborných umělců z cirkusových škol a nároky na kvalitu u českého publika rychle stoupají. Cirkusové techniky jsou náročné a podobně jako třeba s hudebními nástroji vyžaduje jejich výuka individuální přístup pedagoga, který je ve svém oboru špičkou. Pokud se tedy rozhodnu učit se například žonglování s kužely nebo akrobacii na laně, měl bych se pokusit najít školu, která má pedagogy na to specializované. Problém pak ale může být cena takové školy nebo vzdálenost.
Jak je to s fyzičkou? Může se třeba dát na cirkusáctví i někdo, kdo se mu třeba do pozdních dvaceti let nevěnoval?
Tady velmi záleží na zvolené disciplíně. U žonglování fyzička nehraje zdaleka takovou roli, jako třeba u akrobacie. Začít se dá samozřejmě téměř v jakémkoli věku, záleží ale, jaké má člověk s takovou zálibou ambice. Cirkusové školy většinou omezují maximální věk k přijetí okolo dvaceti šesti let.
Ondřej Holba
Ondra je herec, mim, žonglér a klaun. Učí děti novému cirkusu a sám má na kontě dvě vlastní divadelní hry. Vystudoval pantomimu na pražském HAMU a působí v několika uměleckých skupinách. Je také výrazným článkem pražského projektu Cirqueon, jehož posláním je podpora nového cirkusu v České republice a šíření povědomí o tomto uměleckém směru.
Jakými vlastnostmi by podle tebe měl akrobat nebo klaun disponovat?
Ano, fyzická kondice je určitě důležitá, hlavně u pohybového divadla a akrobacie. Často jí disponují i klauni, ale u nich to záleží na typu. Pro akrobaty a klauny jsou klíčové úplně jiné vlastnosti. Akrobat musí mít sílu, fyzičku a techniku. Klaun musí být především upřímný, otevřený a lidský. Klauni jsou často filozofičtí až existenciální. Jestli si pak do ruky vezmou míčky, vrhací nože nebo skáčou na trampolíně, je už jedno.
Jak se můžeš ve svém oboru rozvíjet?
V Čechách momentálně cirkus vzkvétá a možností je čím dál víc. Ideální je motat se kolem Cirqueonu, tam se pořád něco děje. Ale je tu mnoho dalších míst, kam za cirkusovým vzděláním zajet. V Praze ještě třeba KD Mlejn, v Brně je to třeba skvělý Cirkus LeGrando, v Českých Budějovicích Bude Cirkus nebo plzeňští Žongléros Ansámbl. Samozřejmě pak doprovodné programy na cirkusových festivalech. Stejně důležité je sledovat, co se v kultuře i mimo ni děje. A protože je u nás současný cirkus ještě mladší než u sousedů, je určitě dobré trochu cestovat a potkávat se s profi cirkusáky. Samozřejmě pak navštěvovat divadla a cirkusová představení v Čechách, mít oči otevřené a nechat se inspirovat i jinými uměleckými obory. Pro mě osobně je zásadní inspirace ve výtvarném umění, v hudbě a ve filmu.
S potřebným sebevzděláváním se pojí i cíle. Kam to chceš dotáhnout ty?
Tak hlavním cílem by asi mělo být nabídnout lidem kvalitní představení a úspěšně se živit něčím, co miluji. Za hranice se "cirkusák" podívat sice může, ale pokud by se jím chtěl někdo stát právě proto, tak by asi velmi brzy litoval. Většinou se jen maká a na procházky městem málokdy zbude čas. Založit vlastní spolek nebo divadelní soubor je dnes velmi jednoduché, těžší je ho udržet a neztratit při tom původní nadšení.
V posledních dvou letech jsi uvedl dvě vlastní hry. Můžeš o nich říct něco víc?
Na škole jsem měl možnost v rámci bakalářské a magisterské závěrečné práce vytvořit dvě autorská představení. První představení, Piece of Glass, bylo spíše pohybové s prvky cirkusu. Zde jsem hledal nové možnosti manipulace se sklem a světlem. Supervizi a pedagogické vedení mi dělala Eliška Brtnická. Premiéra byla na Letní Letné v roce 2014. Druhé představení se jmenuje Still Life. Premiéru mělo loni v květnu v La Fabrice. Je to vizuální představení inspirované tvorbou Reného Magritta. Na něm jsem v hlavě a na papíře pracoval několik let během studia. Velkým úspěchem tohoto projektu pro mě bylo získání skvělé režisérky a klaunky Heli Väätäinen z Finska.
V jakém bodě života sis vlastně troufnul na vlastní představení a jaké zkušenosti jsi při jeho inscenování využil?
Na první vlastní představení jsem si vlastně netroufnul, bylo to na škole povinné. Snažil jsem se využít jak zkušenosti ze školy, tak zkušenosti žonglérské. Hlavně jsem ale využíval zkušenosti Elišky Brtnické, která mi s představením pomáhala. Před tím jsem ještě dělal nějaká krátká vystoupení, ale to se nepočítá.
Myslíš, že se k cirkusu stále ještě pojí ty dřívější "kolotočářské" konotace?
Ano, určitě, ale podle mého názoru se díky festivalům a snažení mnoha lidí do povědomí lidí stále více dostává současný cirkus. Diváci začínají být citlivější ke vnímání různých cirkusových estetik. Postupně se u nás začínají prosazovat i malé cirkusové soubory a jednotlivci s velmi kvalitními produkcemi. Zatím mi ale přijde, že se cirkus stále rozlišuje na dvě skupiny, ten klasický a Cirque Du Soleil. To samozřejmě trochu přeháním. Vážím si klasických cirkusů a jejich estetika mi není úplně cizí. Doufám ale, že se časem, stejně jako ve výtvarném umění nebo v hudbě, začnou rozlišovat jednotlivé cirkusové formy a styly a nebude to jen ten "starý" a "nový" cirkus.
Co pro tebe znamená být klaunem?
Klaun je pro mě čistá bytost, nezatěžkaná a nesvázaná pravidly. Každý má někde v sobě skrytého klauna. Takový ten kousek já, kterému v dětství neříkali, že nesmí brečet, být smutný nebo příliš veselý. Je to tvor, který nemá hlavu plnou zákazů a pravidel. Je to podle mě bytost, která v lidech jejich vlastní klauny najde a pošťuchuje, dokud se alespoň trochu nedostanou na povrch. Dá se vlastně říct, že je to tak trochu terapeut. U publika by měl v první řadě vyvolávat emoce a je úplně jedno jaké. Často se říká, že klaun musí být vtipný, ale není to pravda. Klauni jsou ale různí a názory na to, co znamená být klaunem, se často velmi liší. Potkal jsem mnoho skvělých klaunů na workshopech nebo jen tak a vždycky to pro mě byl nezapomenutelný zážitek.
