Problémů, se kterými se můžeme během našeho studia potýkat, je opravdu mnoho. "Studenti se na nás obracejí s pochybností o správnosti volby studia. Přivádí je neúspěch při zkouškách, ztráta motivace studovat nebo nenaplněná očekávání. Další skupina studentů zažívá konflikty s rodiči, spolužáky nebo se svými partnery, které jsou doprovázené pocity nejistoty, zmaru či tísně. Třetí skupinu pak tvoří studenti se závažnějšími a déletrvajícími psychickými obtížemi, k nimž patří depresívní či úzkostné stavy, nápadné osobnostní rysy nebo psychotická onemocnění," říká psycholožka Mgr. Kateřina Juklová, Ph.D z Poradenského centra Univerzity Hradec Králové.
Je těžké přiznat si, že máme nějaký problém. Bez tohohle prvního kroku ho ale bohužel nevyřešíme. "Uvědomění si problému je východiskem na cestě k jeho řešení. Další nejbližší krok představuje hledání pomoci. Setkávám se s mnoha studenty, kteří se při první návštěvě omlouvají, že obtěžují s problémem, který podle nich není tak závažný. Snažím se vždy naopak ocenit jejich odvahu a ochotu začít se svým problémem něco dělat," vysvětluje paní doktorka.
Příběhy, které z hlavy jen tak nedostanete
Je jednoduché dívat se na něco zvenčí a říkat si, jaké to asi je. Daleko přínosnější ovšem je nechat promluvit ty, kteří o těchto věcem vědí své. Zeptali jsme se proto přímo studentů, kteří si něčím takovým procházejí nebo si tím prošli. Chtěli jsme, aby nám sami povyprávěli o tom, jaké to je potýkat se s takovými situacemi a třeba občas i marně vysvětlovat okolí, co se děje. Jejich ochota se do článku zapojit nás moc potěšila.
"Rád se s vámi podělím o svou zkušenost, možná někomu pomůže dřív, než své problémy přestane sám zvládat. Vím, že je hodně studentů, kteří si podobnou situací procházejí. V dnešním světě plném honby za úspěchem a velkým tlakem od společnosti není občas úplně lehké fungovat," řekl nám třeba Tomáš, který se během studia potýkal se syndromem vyhoření. A nebyl sám.
Syndrom vyhoření
"Celý život jsem byl zvyklý na úspěchy, které jsem začal brát jako povinnost. Upletl jsem si tak na sebe bič, protože jsem od sebe očekával vždy jen ty nejlepší výsledky. První rok na vysoké škole ale nebyl kvůli tomuhle přesvědčení a dalším okolnostem vůbec jednoduchý. Špatně jsem si zvykal na Prahu i na poměrně těžké studium na vysoké škole, na koleji jsem neměl klid. O víkendech jsem jezdil domů, protože mě rodina, přítelkyně a kamarádi chtěli vidět co nejvíc, když jsem byl přes týden pryč. Do toho jsem měl spoustu dalších aktivit. Nakládal jsem si toho na sebe zkrátka strašně moc a zároveň jsem se vše snažil zvládat, jak nejlíp to šlo. Bál jsem se neúspěchu. Začala mě sice přepadávat nechuť, ale myslel jsem si, že časem sama odezní. Po druhém zkouškovém jsem ovšem začal cítit zvláštní pocit vyčerpání. Měl jsem se radovat z úspěšně zvládnutých zkoušek, ale cítil jsem se hrozně. Poprvé za život jsem poznal, co to je, když člověk nemůže jíst a spát. Byl jsem úplně mimo a během dvou týdnů jsem zhubl osm kilo. V tu chvíli mi byli velkou oporou rodiče. Pomohli mi najít psychologa a jiné druhy pomoci jako např. kineziologii. Po letních prázdninách jsem zkoušel pokračovat ve studiu, ale v polovině semestru jsem školu přerušil a navštívil psychiatra. Začala léčba medikací, která mi pomohla. Antidepresiva beru dodnes, ale v nejbližší době se je chystám vysadit. Vím i od doktorů, že nejsem zdaleka jediný, koho tohle potkalo a potká. Je nás poslední dobou vážně mraky. Možná se najde i někdo, kdo se v těchto řádcích určitým způsobem pozná. Takovým lidem bych chtěl vzkázat, že je důležité najít si člověka, kterému se můžete svěřit. Nebojte se problém řešit a neutíkejte před ním. Studium si kvůli syndromu vyhoření prodloužím, ale to vůbec neřeším. Jakmile totiž člověk přestane brát život a školu tak vážně, jde to mnohdy snadněji, než když tlačí na pilu."
Tomáš, 22 let
Sociální fobie
"Sociální fobii bych popsal jako psychické onemocnění, kdy člověk prožívá nadměrný strach a úzkost z mezilidské interakce, má nízké sebevědomí a sebehodnocení. U mě se začala objevovat na základní škole. Nedokázal jsem se například představit, zahájit konverzaci, sdělit svůj názor nebo dělat nějaké činnosti před ostatními. Doprovázely ji tělesné projevy jako červenání, bušení srdce nebo klepání rukou a nohou. I když jsem věděl, co je se mnou špatně, nebyl jsem to zpočátku schopen řešit.
Překonávání sociální fobie bylo proto velmi pozvolné. Nejdřív jsem si na internetovém fóru psal s dalšími lidmi se stejným problémem. Následně jsem využil program jedné neziskovky, v rámci kterého jsem se scházel s dobrovolníkem, a přes tuto organizaci jsem se pak dostal i k psychologické pomoci. I když se mi podařilo během pár let sociální fobii překonat, těžko doháním některé sociální dovednosti, které si člověk běžně osvojuje v dospívání. Předtím jsem totiž nebyl schopný partnerského vztahu, studium na vysoké škole pro mě bylo sociálně náročné, takže jsem nedostudoval, a dlouho jsem byl nezaměstnaný. Na druhou stranu jsem se naučil na sobě tvrdě pracovat a neustále se zlepšovat."
Martin, 29 let
Úzkostná porucha
"Nepochopitelné prázdno, tíha, beznaděj a závažný problém, který vás může zaskočit v nejvíc nečekanou chvíli a ovlivnit celé vaše fungování. To je úzkostná porucha. Spouštěčem u mě byly nečekané problémy spojené se školou, jejichž průběh jsem nemohla ovlivnit. Psychické problémy ale nastaly až poté, co se situace se školou vyřešila. Úzkost jsem poprvé pocítila na pohodové procházce v parku. Z ničeho nic jsem najednou měla obrovskou tíhu na hrudníku, pocit, že už nikdy nebude nic dobrý, a cítila jsem se příšerně prázdná. A ta prázdnota navíc začala hrozně bolet. Fyzicky i psychicky. Úzkosti jsem od té chvíle měla téměř každý den a nikdy jsem nevěděla, kdy přesně udeří. Svěřila jsem se svým nejbližším a začala chodit na psychiatrii, kde jsem dostala nenávyková antidepresiva, která začala poměrně rychle zabírat. Pak se mi ale začaly úzkostné stavy zcela nečekaně vracet a byly mnohem horší než ty předešlé. Do toho jsem začala rapidně přibírat na váze a během čtvrt roku jsem měla nahoře deset kilo. Doktorka mi dala tzv. SOS prášky, které jsem měla brát, když mi bude nejhůř, a poslala mě na dietologii. Nikdy jsem si ten prášek nevzala a nikam jinam taky nešla. Naučila jsem se prostě s těmi stavy bojovat po svém. Pochopila jsem, že nejdůležitější je mít činnost, odlákat své myšlenky a zaměstnat hlavu, aby neměla čas topit se ve vlastní temnotě. A jak jsem na tom teď? Už rok a půl jsem neměla jediný úzkostný stav a prášky už neberu."
