Pánové, kdy jste poprvé viděli letadlo?
Jaroslav Míka: Když nám prolétávalo jen pár desítek metrů nad chalupou. Měli jsme ji blízko letiště. Natolik mě to uchvátilo, že jsem pak celé dny sedával na kamenné zídce a sledoval, jak jedno za druhým lítají tam a zpět.
Umím si představit to nadšení malého kluka, ale co na to rodiče, sousedi?
Jaroslav: U nich už ta radost taková nebyla, to je pravda. (smích) Těm to vysloveně vadilo. Myslím, že jsem byl bezkonkurenčně jediný v širokém okolí, komu se to líbilo.
Jak to bylo u vás, Ivo?
Ivo Kardoš: Mně od malička letadla nad hlavou nelétala, ale kousek od nás bylo pole a tam vždycky hodně nízko nalétával "čmelák", práškovací letadlo. S úžasem jsem se na něj chodil dívat.
Dneska pilotujete armádní stíhačky. Byla by už pro vás nuda sedět v kokpitu "čmeláka"?
Ivo: Nuda úplně ne, protože s těmito zemědělskými letadly lítáte dost nízko u země, a navíc je to těžký stroj, náročný na přistávání. Takže nuda by to nebyla, ale jsem rád za to, co dělám.
Takže letadla = láska na první pohled. Co jste museli dál podstoupit, aby se váš dětský sen mohl zhmotnit?
Jaroslav: Netrpělivě jsem čekal, až mi bude čtrnáct let a budu se moct hlásit v místním aeroklubu.
Ivo: Mám to stejně, jen o rok později, v patnácti letech jsem vstoupil do aeroklubu a už z toho světa nevylezl.
Plk. gšt. Jaroslav Míka
Je jednou z velmi výrazných osobností a zároveň stoupající hvězdou českého vojenského letectva. V pozici velitele 211. taktické letky vedl kontingent čtyř stíhacích letounů JAS-39C Gripen v rámci mise NATO Baltic Air Policing. Jednalo se o historicky první zahraniční misi českého stíhacího letectva od 2. světové války. Ačkoli je stále výkonným letcem, působí nyní ve štábní funkci na Generálním štábu Armády České republiky, kde se podílí na tvorbě nových koncepcí pro výcvik a bojovou přípravu budoucích stíhacích pilotů českého letectva.
Nebáli se vás rodiče pustit takhle mladé k létání?
Jaroslav: Pocházeli jsme z Příbramska, jsme hornická rodina, děda i táta jsou horníci. Jeden těžil rudu, druhý později uran. Když jsem dospíval, táta mi řekl: Jestli půjdeš pod zem, tak uvidíš. Tak jsem šel raději nad zem. (smích)
Ivo: U nás také nikdo neměl s létáním žádné zkušenosti. Rodiče se samozřejmě trošku báli, bylo mi patnáct a chtěl jsem létat letadlem a skákat padákem, i když jsem to vůbec neuměl a nic o tom nevěděl. Musím ale říct, že mě maximálně podporovali a určitě mi v tom nebránili.
Brali vás kamarádi za hrdiny, líbilo se to holkám?
Ivo: Tak se to vůbec nebralo. Byli jsme zkrátka sportovci. Někdo jezdil na kole, někdo dělal kolektivní sporty nebo jen chodil se psem. My měli létání. Jasně, občas se někdo zajímal, jaké to je létat, co to obnáší, ale paf z toho moc nebyli.
Jaroslav: Taky si nemyslím, že bych byl za hrdinu. Takový ten nezasloužený obdiv přišel až s armádním létáním. Do té doby byly návštěvy aeroklubu brány jako jeden z koníčků.
Koníček, který ale musel zabírat spoustu času. To není, jako když si jde člověk třikrát týdně zaběhat.
Ivo: Zabíralo to v podstatě veškeré víkendy. Sešli jsme se v aeroklubu často už v pátek po škole a odcházeli v neděli večer. Sobota dopoledne byla věnována teorii, do letadla jsme se dostali zhruba po půl roce.
Jaroslav: Bylo ale fajn, že nás pustili téměř ke všemu. Neměl jsem ještě ani řidičák a už jsem řídil letadlo. Do patnácti jsem létal s doprovodem a potom do osmnácti jsem létal s bezmotorovým letadlem, ale i tak to bylo super. Stačil mi k tomu podpis zákonného zástupce a výcvik.
A taky hádám finanční zajištění. Jak moc drahý je to koníček?
Jaroslav: Peníze to stojí, to je jasné, ale když to srovnáme s jinými sporty, není to tak hrozné. Pokud tomu člověk propadne, je v té komunitě spokojený, chodí do aeroklubu rád, nebere to jen komerčně, dá se ledacos odpracovat. Aerokluby mají programy, aby vše zlevnily. Jen tam pak člověk tráví více času.
Je to dnes jiné, než bývalo? Vy jste začínali v osmdesátých letech.
Jaroslav: To byly samozřejmě jiné poměry tehdy, všechen výcvik byl zadarmo, ale byla tam velká brigádní povinnost, a to až dvě stě hodin ročně. Dneska je to méně, ale zase je to dražší.
Ivo: Já bych snad jen dodal, že když člověk chce, cestu si najde. Létání není levné hobby, ale jsou i dražší. Myslím si, že pro mladé lidi i v dnešní době je to dobrá volba a aerokluby budou rády za každého, kdo do toho bude zapálený.
Jak se stát pilotem
Řídit letadlo můžete ještě před patnáctými narozeninami, potřebujete k tomu jen souhlas zákonného zástupce a výcvik. Na ten si z části můžete vydělávat brigádami v aeroklubech, kde tréninky probíhají. Dnes je také možnost začít s létáním na sportovních letištích s ultralighty, aeroklub proto není podmínkou. Všechna tato letadla mají stejný princip letu - mají vrtuli, křídla, knipl, je jedno, zda se jedná o větroně nebo Gripen. A pokud by vás lákalo armádní pilotování, pak se stačí po maturitě přihlásit na Univerzitu obrany, projít výběrovým řízením a pracovat na sobě.
Dnešní studenti se s oblibou věnují více věcem zároveň, studují a do toho pracují, věnují se různým sportům. Dá se vůbec létání s něčím kombinovat, je na to prostor?
Jaroslav: Když se o to bude člověk snažit, je dost pravděpodobné, že něco dřív nebo později bude šidit, nic nebude dělat na 100 % a to u létání je potřeba. Je to hobby na plný úvazek. Člověka to musí pohltit.
Ivo: Anebo musíte být dostatečně bohatý, abyste si to zaplatil. Pak ale musíte myslet v první řadě na bezpečnost. Nestačí, když si půjdete jednou za půl roku zalítat, to je málo, praxe je strašně důležitá.
Dnes pracujete v armádě. Jak dlouhá cesta do ní z aeroklubu vede?
Ivo: Někdo vstoupí rovnou do armády, aniž by byl členem aeroklubu, což je tak 40 % pilotů, kteří nemají žádnou praxi s létáním, když začínají, a učí se to za pochodu.
Jaroslav: Pak když dochází po prvním roce výcviku k selekci, často praxe z aeroklubu pomůže. Šance, že projdete, je vyšší, ale místo vám to nezaručí.
Kam vede cesta těch, kteří neprojdou?
Ivo: Mohou jít létat s aerolinkami nebo být hobby piloty, lítat s kluzáky a podobně.
Jaroslav: Nebo pokud opravdu vyloženě nemají talent, mohou v armádě zůstat a věnovat se jiným věcem než samotnému létání.
Stává se, že někdo zkrátka nemá na pilotování talent, a tak mu to zakážete?
Ivo: My mu to úplně nezakážeme, ale nepustíme ho pilovat armádní letadla. Pokud se rozhodne jít jinou cestou, a přesto létat, záleží na dalších místech, kde zkoušky bude podstupovat.
Jaroslav: Je to stejné jako u řízení, jsou ti, kteří mají talent, a ti, kteří to zkrátka nedávají. Každopádně musíme být při výběru objektivní, protože pak by ten člověk mohl někoho zabít.
Vy na létání evidentně talent máte, umíte si ale ještě představit, že byste se věnovali něčemu jinému?
Jaroslav: Když jsem se jako kluk poprvé svezl v "Blaníku", ocitl se nad zemí a sledoval ten výhled, věděl jsem, že je to ono, že tomuhle se chci v životě věnovat. Měl jsem jasno a neměnil bych.
Ivo: Já to mám úplně stejně, hned jsem věděl, že to chci dělat. Nic jiného nepřipadalo v úvahu.
Kpt. Ivo Kardoš
Je pilotem stíhacího letounu JAS-39 Gripen. Je jedním z elitních hotovostních pilotů, kteří chrání vzdušný prostor České republiky ve dne v noci, sedm dní v týdnu. Zkušenosti sbíral rovněž v zahraničních misích v Pobaltí a na Islandu. Je aktuálním českým display pilotem pro letoun JAS-39 Gripen, a jeho akrobatické umění tak obdivují tisíce návštěvníků leteckých dnů po celé Evropě.
Denně se učíte připravovat na všechny možné situace, a tak by se dalo říci, že jde o bezpečné létání. Přesto často ve filmech vidíme letecké katastrofy. Zažili jste sami nějakou krizovou situaci?
Ivo: Občas se naskytne nějaká závada, ale i na ně jsme vycvičení. Člověk tak přesně ví, jak se v dané chvíli zachovat, díky tomu je klidný a dokáže to vyřešit. Máme vystřelovací sedadlo, které můžeme v momentu naprosté krize použít, ale to se zatím nestalo. Nikdy jsem se o život nebál.
Jaroslav: Pamatuji si, že jsem měl na motoru malé otáčky a v podstatě jsem k letišti doklouzal. Motor to nakonec zvládl. Byl jsem připravený, že může vysadit, proto jsem nebyl rozhozený.
S letectvem je nejvíce propojena 2. světová válka, ve které byli českoslovenští piloti velice uznávaní. Vzhlížíte k nim také?
Jaroslav: Samozřejmě, protože když si vezmete, že jsou to hrdinové pro běžnou populaci, co teprve pro nás.
Ivo: Já jsem na jejich příbězích vyrostl. Naše armádní letectvo bylo ve světě velký pojem.
Jak je tomu dnes, jak vnímáte pohled na armádu z řad veřejnosti?
Jaroslav: Starší lidé a má generace v tom vidí stále prestiž. Mladší lidé to mají trošku jinak, svět jim nabízí tolik možností, že si mohou neustále vybírat. I proto pro ně armáda již není tolik atraktivní. Je ale skvělé, že se jim svět otevřel, a zda nakonec skončí v armádě, nebo někde jinde, to není tak podstatné.
Rozhovor byl zveřejněn v květnovém magazínu Studenta s tématem Dropout Dream. Přečti si víc!
