Mají se superhrdinové a právo rádi? Přece jen se občas superhrdinům něco nepovede, občas musí jít za hranu zákona…
Vztah superhrdiny k právu a zákonům představuje určitý paradox. Superhrdina sice (většinou) usiluje o zachování spravedlnosti, ale přítomnost superhrdiny nebo superhrdinky ve společnosti a potencialita jejich schopností už sama o sobě postačuje k postupnému rozpouštění myšlenky právního státu.
Postupnému rozpuštění myšlenky právního státu? Nejsou to právě superhrdinové, kdo právní stát (potažmo spravedlnost) brání?
Idea právního státu stojí na předpokladu, že se společnost řídí zákony, které jsou pro všechny bez výjimky závazné a o vině a trestu rozhoduje v soudním řízení soud.Jenže superhrdinové zastávají takovou koncepci spravedlnosti, která se, na rozdíl od procesní spravedlnosti, vzešlé z moderních koncepcí práva a právního státu, neomezuje procesními pravidly řádného procesu. Superhrdinové se tak vlastně neustále pohybují za hranicí zákona.
Byl by nějaký konkrétní příklad, kdy je superhrdina neustále za hranou?
Například ve filmu Batman: The Dark Knight Returns, Batman říká: "Vždycky jsme byli zločinci. Musíme být zločinci". Zdůrazňuje tím skutečnost, že aby superhrdina mohl skutečně chránit společnost, její hodnoty a zákony, musí brát spravedlnost do vlastních rukou a porušovat zákon. Jedině tak ho může zachovat efektivní a nedotčený, protože aparáty státu, které zákony přijímají a implementují, to nedokážou dělat efektivně. Batman se tedy musí stát zločincem.
Nejsou ale superhrdinové svým způsobem k takovému jednání nuceni? Pokud policie, právo i vyšetřovatelé jsou na superpadouchy (i obecně na padouchy) krátcí a mantinely "klasického" zákona nestačí.
Z hlediska principů právního státu je nutné hodnotit aktivity superhrdinů jako zjevně protiprávní a to i přesto, že jednání našich superhrdinů je motivováno neschopností orgánů státu ochraňovat spravedlnost zakotvenou v zákonech. Ve výsledku je tak z pohledu právního státu těžké rozlišovat mezi superhrdinou a superpadouchem, oba se totiž pohybují za hranicí zákona. Jejich jednání většinou odlišuje jen motivace jejich skutků.
Medailonek
Mgr. Petr Agha, Ph.D., LL.M. se ve své výzkumné činnosti zabývá problematikou lidských práv, politickou teorií a sociologií práva. Pracuje v Ústavu státu a práva AV ČR a působí i jako odborný asistent katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK.
Třeba v případě boje Batmana s Jokerem jde spíš o jejich PR a příběh než o spravedlnost? Ono Jokerova apokalyptická vize chaosu taky není k zahození.
Boj mezi dobrem a zlem je zřejmě hlavní důvod, proč je možné považovat kroky a činy superhrdinů za stále legitimní, když už ne za legální. Tohle měřítko ale není zdaleka tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Superhrdina je sice obhájcem právního státu, avšak za užití prostředků, které mohou být samy o sobě označeny jako protiprávní. Hlavním problémem pro moderní společnost je ale to, že pokud jednotlivec bere spravedlnost do vlastních rukou, není možné zaručit, že to je právě ta spravedlnost, na které se jako společnost chceme shodnout. A kdo tedy bude strážit strážce?
Dalo by se oponovat, že superhrdinové jsou superhrdiny i proto, že by přece neudělali nic nečestného. Nic nespravedlivého. Nic za hranicí únosné morálky společnosti.
Přitažlivost superhrdinských mýtů může fungovat právě v představě o výkonu dokonalé pomsty a neomezené moci. Možnost takové zákazy překročit je ale vyhrazena jenom superhrdinům, kteří se, na rozdíl od vojáka, policisty nebo vládního agenta, téměř výhradně pohybují mimo omezení zákona.
Není v tom případě superhrdinství jen v našich hlavách?
Je to tak. Jak superhrdina, tak superzločinec při dosahování svých cílů jednají vždycky mimo zákon, otázka (ne)přijatelnosti jejich jednání je tak otázkou naší ideologie - to je to měřítko, pomocí kterého nakonec určujeme, kdo je hrdina a kdo padouch. Dělící čára mezi oběma je spíš otázkou naší perspektivy než nějakého univerzálního měřítka. Orientační bod naší morální perspektivy určuje soulad jednání superhrdiny s naší představou o tom, co je a co není spravedlivé. Proto může hrdina - za potlesku našeho libida, které oslavuje překročení společenských tabu - jednat.
Zůstaňme tedy u Batmana. Miliardář Bruce Wayne, po nocích převlečený do netopýrovského obleku, umně bojuje proti zločinu ve městě Gotham. Na opačné straně "spravedlnosti" stojí Joker. Oba jsou de facto superhrdinové, ale Batman je pro většinu společnosti za klaďase. Jenže to dělení se odehrává jen v našich hlavách.
Joker a Batman, obě postavy důsledně sledují svůj vlastní etický imperativ - pro Batmana je to boj se zločinem, pro Jokera zase vytváření chaosu a to i přesto, že je jejich poslání neustále ohrožuje na životě. Na několika místech filmu Batman: The Dark Knigh Joker dokonce vítá svou vlastní smrt jako součást svojí snahy o rozpoutání chaosu. Batman se zase vystavuje fyzické bolesti i ohrožení života, a to i přesto, že si je dobře vědom toho, že za svoje činy nezíská od společnosti, kterou chrání, žádné uznání. Naopak, společnost ho odsoudí. Musí chránit svou pravou identitu a dokonce musí, v souladu s imperativem, který určuje jeho etickou mapu, přijmout roli zločince se všemi jejími důsledky, pokud je to jediný způsob, jak zachovat řád a spravedlnost.
Dá se říct, že Batman: The Dark Knight je vlastně detailní sondou do paradoxu superhrdinů před zákonem?
The Dark Knight tahle témata velmi dobře ilustruje - ukazuje neoddělitelný vztah mezi hrdinstvím a zločinem a dost dobře taky to, že ne každý, kdo je považován za hrdinu, je nutně heroická postava, a že existuje velmi tenká hranice mezi superhrdinou a superpadouchem. Batman v něm od začátku prohlašuje, že chce odejít do ústraní. Chce, aby ho nahradil někdo, kdo bude konat hrdinské činy i bez masky. Harvey Dent se mu jeví jako člověk, který takovým hrdinou bez masky může být. Ale film ukazuje, že hrdina bez masky existovat nemůže, masku potřebuje i padouch. Film The Dark Knight dochází k závěru, že existence hrdiny je podmíněna existencí masky. Tou maskou ale není superhrdinský kostým, je jím hlavně maska padoucha - bez přítomnosti padouchů nemá hrdina ve společnosti místo.
Padla zmínka o masce, o které se dá přemýšlet jako o nějakém univerzálním znaku superhrdinství. Problém masky a identity se hojně řeší i ve filmu Captain America: Civil War z marvelovského komiksového universa. Mluví se tu o tom, jestli by superhrdinové měli odhalit svou identitu nebo ne. Co maska způsobuje?
Začneme s uniformou. Uniforma nejenže dokáže dočasně upozadit naší osobní identitu, ona ji dokonce velmi efektivně popírá. A to až do té míry, že jejím prostřednictvím získáváme identitu jinou a stáváme se vlastně jiným člověkem. Uniforma, kterou policisté nebo vojáci obléknou, je umožňuje jejich okolí identifikovat jako funkci (systému), nikoliv jako lidské bytosti. Anonymizace človeka a jeho redukce na výkon nějaké funkce ale funguje obousměrně - proměňuje nejen to, jak jednotlivce vnímá jeho okolí, ovlivňuje i to, jak sám sebe vnímá ten, který uniformu obléká.
Takže uniforma funguje podobně jako maska superhrdiny?
Podobně to platí i pro superhrdinské masky a kostýmy. Stejně jako uniforma policistů, i jejich maska tvoří dělení mezi světy - mezi světem práva a tím druhým, kde právo neplatí. Zároveň ale funguje přesně naopak, protože zatímco například policejní uniforma podřazuje jejího nositele pod existující uspořádání, superhrdina oblečením kostýmu tenhle řád opouští a ocitá se mimo náš svět a mimo zákon. Nasazení masky superhrdiny od pravidel společnosti osvobozuje. Tvář je vlastně takové rozhraní mezi člověkem a společností, tvář totiž zakládá etický závazek. Nasazení masky znamená nejenom přijetí nové identity, znamená taky možnost popřít právě ty etické závazky, které s sebou odhalená tvář nese.
