Je čtvrtá adventní neděle. Vstávám něco po osmé, jdu si uvařit čaj a dát horkou sprchu. Můj každodenní rituál, který je pro mě samozřejmostí, aniž bych si připouštěl, že by to mohlo být jinak. Venku jsou tři stupně a mlha tak hustá, že by se dala krájet. Cestou na tramvaj míjím stánek s kapry, před kterým se tvoří fronta dlouhá jako u prodejny šperků Pandora v horečce předvánočních nákupů. Všudypřítomné reklamy víc než kdy jindy pohltily ovzduší veřejného prostoru a z toho všeho ruchu i zoufalství v očích kolemjdoucích, kteří nechali nákup dárků až na poslední chvíli je jasné jedno - jsou Vánoce.
Po střetnutí s Honzou jdeme do obchodu koupit menší dárky a úplatky v podobě pečiva, paštik a cigaret, jelikož se chystáme vydat se pod jeden z pražských mostů na návštěvu tamních obyvatel a poznat atmosféru adventu z tak trošku jiného pohledu. A host by neměl nikdy přijít s prázdnou.
Vánoce pod mostem
Stojíme na mostě a pod námi na břehu Vltavy se v řadě rozprostírá několik skromných přístřešků, které si vlastníci evidentně postavili z toho, co zrovna našli. Nad námi krouží hejno vran, které svou přítomností jen dokresluje ponurou atmosféru nedělního rána pod mostem. Kromě již zmiňovaných stavení vidíme spoustu dalších věcí od věšáku na prádlo po poličku s nejrůznějším nádobím.
Jeden z obyvatelů tohoto skromného sousedství vyšel ven a začal umývat nádobí ve kbelíku s vodou. Přes zábradlí mostu jsme na něj zavolali, jestli můžeme sejít dolů a věnovat jim pár vánočních dárků. S radostí souhlasil a šel nám naproti k vyvýšenému místu u zábradlí, kde jej pomocí schodků obyvatelé břehu přelézali, aby se dostali ke svému obydlí. Zároveň vzbudil své kolegy a z chatky vyšli další dva muži. Jeden z nich měl na tváři upřímný úsměv a cestou k nám nám dvakrát zamával na pozdrav.
Tyto dva věkem zkušenější muže byste pravděpodobně na ulici ani netipovali na bezdomovce. Byli čistí a upravení a přestože se z jejich vrásek dala vypozorovat určitá starost z nelehké životní situace, oplývali obdivuhodným optimismem. Jmenují se Dušan a Petr.
Všichni si podáváme ruce. Dušan nám prozrazuje, že jich na tomto břehu žije celkem sedm. Nejsme jediní, kteří jim přinesli v posledních dnech nějaké jídlo. "Včera nám přinesli bramborový salát. Byl ještě teplej v takové té přepravce," gestikuluje Petr a směje se u toho. Vánoce prý slaví: "Máme vzadu ozdobený stromeček. Nebo spíš takovou větev," říká Dušan. Štědrý den pak slaví všichni společně, zpříjemňují jim ho také dary, které v tyhle dny obdržují od lidí. Na dotaz, jak zvládají zimu a jestli se zahřívají například i pitím alkoholu nám člověk bez domova, který nás uvítal jako první, odpovídá, že je abstinent. Podle Dušana to zvládají: "Nestěžujeme si," říká skromně.
"My bychom vás pozvali dovnitř, ale máme tam psa, ten by vás pokousal," povídá Dušan. Psa sice nevidíme, ale potvrzuje to i cedule u zábradlí: "Pozor pes! Prosíme o příspěvek pro psa," stojí na ní. Ještě si od nich vyslechneme několikrát slova upřímného díku a pomalu se loučíme. Skupinka se vrací do svých skromných přístřešků přežít další chladný den.
Na Štědrý den na mši
Se smíšenými pocity se vracíme domů do tepla. Když v tom nás na Václavském náměstí oslovuje starší pán, jestli nemáme nějaké drobné. S nadějí, že mu to zlepší den a třeba i Vánoce, mu vysypeme zbytek drobáků a dáme mu čokoládu, která nám ještě zbyla. Kde bude na Štědrý den, netuší. Sám toho moc nemá a lidé podle jeho slov také nic moc nedají. Možná Vánoce přečká tady na Václaváku. Přeje nám hodně zdraví a když mu přání opětujeme, se slzami v očích utrousí odevzdanou poznámku ve smyslu, že už je to stejně jedno.
Zanedlouho nás zastavuje ještě jeden pán bez domova. Slušně se zeptá, jestli nemáme internet v telefonu. Chce po nás vědět, jaký je program Svatovítské katedrály na Štědrý den. "Potřebuju zabít čas a je tam vždycky moc pěkná atmosféra," sděluje nám s úsměvem svoje plány na 24. prosinec.
Tím naše setkání s Vánoci ve zcela jiném, a pro mnohé nepředstavitelném, světě končí. Byli jsme svědky jak ztěží uvěřitelného optimismu, tak politováníhodného smutku. A tak zatímco se někteří pod stromečkem čertí, že chtěli telefon zcela jiné barvy, jsou jiní lidé upřímně vděční i za pro nás takové maličkosti a samozřejmosti jako je bochník chleba nebo střecha nad hlavou.
