Je tomu pouhý rok a pár týdnů, co se do povědomí dostalo jméno Ari Aster. Nyní třiatřicetiletý Newyorčan totiž po několika dobře přijatých kraťasech vyrukoval s celovečerním debutem, nestandardním hororem Děsivé dědictví. V něm se projevila Asterova silná režijní vize, s níž ukočíroval dobře zvolený herecký ansámbl (v čele s výtečnou Toni Collette) a mladý talent dal jasně najevo, že v hororovém žánru máme nové zásadní jméno. Více než, v poslední době možná až příliš, oblíbenými lekačkami strašilo Děsivé dědictví totiž hutnou atmosférou, což je bezesporu filmařská vyšší dívčí.
Nenápadná hrůza
Uplynul pouhý rok a Aster je zpět s dalším kouskem. Pod slovem Midsommar si nejspíše automaticky představíte televizní trvalku Vraždy v Midsomeru, ovšem tohle má do britské venkovské detektivky hodně daleko. Český překlad Slunovrat jasně odkazuje k pohanským oslavám svátků, které mají v tomto případě pořádně děsivou pachuť.
Příběh, pod nímž je Aster podepsán i jako scenárista, sleduje skupinu mladých Američanů, kteří se vydají na venkovské slavnosti kdesi v severním Švédsku. Hlavní hrdinka Dani (v dechberoucím podání Florence Pugh) se během cesty musí vyrovnat nejen s nedávnou a pořádně tragickou smrtí své rodiny, nýbrž i s rozpadajícím se vztahem. Její přítel Christian jede také a s nimi i tři přátelé. Tradice vyznávající a velmi semknutou komunitu nenechá příjezd zpovykaných Američanů v klidu a začne se dít spousta podivných věcí. Víc však prozrazovat nebudeme. Podívejme se raději na jedno z řady témat, jež Slunovrat nabízí.
Hororová antropologie
Tohle totiž není obyčejný horor, který se snaží diváka vyděsit a jako jedinou emoci dokáže vzbudit strach. Přestože původně bylo v plánu natočit moderní slasher, tedy nekompromisní vyvražďovačku nic netušících a nechápajících hrdinů, časem se námět doklubal až do podoby hodně drsného způsobu, jak se vyrovnat s rozchodem. Ale ani to ještě není nejzajímavější - Aster totiž dost nevybíravě zobrazuje kulturní rozdíly mezi zhýčkanými a oficiálně civilizovanými Američany a jejich pohanskými protějšky. Ti jsou zdánlivě primitivnější, věří absurditám, za něž si vědou políbený obyvatel prvního světa musí ťukat na čelo, a nechápou spoustu problémů, jimiž se Američané zabývají.
Jenže kdo je tady vlastně ten primitivní? Americká skupinka vykazuje silný individualismus, který koneckonců už známe i my. Každý jede sám na sebe a v honbě za akademickými úspěchy se dva přátelé neváhají rozhádat; a pokud jde o dívky, je řevnivost ještě výraznější. Přístup k vlastnímu egu a majetnictví týkající se materiálních věcí, úspěchů i lidí je v naší, takzvaně moderní společnosti velmi specifický a značně vzdálený tomu, co znali naši předci.
Naopak kmenová pospolitost, jakou vykazuje malá skandinávská komunita, je místy obdivuhodná. Ve filmu se členové tohoto kmene (klidně sekty, chcete-li) chovají z našeho pohledu krutě a nekompromisně, prim totiž hraje dodržování rituálů a respektování koloběhu života. S nutností přijmout řadu omezení však přichází i možnost sdílení emocí a otevřené komunikace o pocitech, jež jsou naopak v našem prostředí tabuizovány. Na svou spirituální tradici jsou tito lidé napojeni nesrovnatelně více, což se projevuje i ve škále problémů, jež ve srovnání s Američany řeší.
Tato antropologická rovina nakonec zdůrazňuje hororovou povahu filmu - jakkoli to na první pohled není patrné. Divák však jen těžko odliší dobro a zlo; komu tak vlastně fandit? Často protivným a nesympatickým Američanům, k nimž ale máme blíže? Či snad podivínským Seveřanům, jimž sice úplně nerozumíme, ale přesto jim jejich životní styl trochu závidíme? I taková ambivalence posouvá Slunovrat za hranice běžných žánrových zážitků a po vpravdě ďábelském konci zanechá nejen pachuť doznívajícího děsu, ale i provokativní podněty k zamyšlení. A to tedy chceme!
