Od tvé kontroverzní přehlídky na pražském Fashion Weeku uběhlo několik týdnů. Jak teď, s odstupem, hodnotíš to, co jste s ODIVI předvedli? Pochopila veřejnost váš vzkaz?
Rozdělila bych ty reakce do čtyř skupin. První část jsou takoví ti klasičtí hejtři, nad které se snažím povznést, protože jsou to z velké části lidi, kteří nikdy nepůjdou do hloubky a nebudou chtít chápat souvislosti. Další skupinu tvoří ti, kteří už se podobným tématům věnují, a kteří mě až překvapili jejich podporou. Pak je tu část publika, kterou to evidentně inspirovalo k tomu zkusit něco změnit a teď po nás vyžaduje řešení (na což se chystáme). Poslední skupinou jsou lidi z fashion světa, od kterých zatím dostávám dost rozporuplné reakce. Ukázalo se, že ne každý to pochopil.
Kdo je Iva Burkertová?
Iva Burkertová aktuálně patří k nejvlivnějším českým návrhářkám, a to navzdory tomu, že módní svět před pár lety málem pověsila na hřebík (nebo na ramínko?). Se značkou ODIVI se udržitelnosti věnuje už delší dobu, využívá lokální materiály a hraje si s upcyclingem. Po delší odmlce se rozhodla posadit na zadek pražský Fashion Week a na molo poslat nahé modely. Přehlídkou odstartovala dlouhodobý projekt, se kterým by chtěla napravit pochroumaný svět módy.
Říkáš, že bys sis chtěla dát od fashion průmyslu odstup. Znamená to, že si od tebe zákazníci do budoucna už žádné oblečení nekoupí?
Dvě sezony zpátky jsem cítila dost silný environmentální žal a móda mi fakt přestala dávat smysl. Nemyslela jsem si, že mám nějakou moc průmysl ovlivnit nebo změnit. Začaly mě bavit jiné projekty, třeba architektura nebo design off-grid domů. Dřív, než jsem se ale z fashion světa úplně dostala, mi najednou svitla naděje - pokud by se udržitelnost stala módním trendem, měl by tenhle obor ještě šanci. Evidentně nejsem jediná, kdo tomu věří, protože se mi povedlo dát dohromady tým hrozně zajímavých lidí, kteří se rozhodli do toho jít se mnou.
Spolupráci s týmem zmiňuješ často. Kdo ti pomáhá?
Kolem ODIVI funguje velká skupina lidí, kteří neustále tvoří a podporují to, kam se zrovna vydáme. Bez nich by nic z toho nebylo. Na tenhle projekt přibyli ještě konkrétní mentoři - kluci ze značky Naut, Jakub Jahn, Pavlína Louženská z HolekzMarketingu a Daniel Klíma, který má projekt Lab24 a zároveň se stará o sociální sítě Queensu. Nezdá se to, ale rozebíráním pohledů na dnešní módu jsme před Fashion Weekem strávili obrovskou spoustu času. Vzešly z toho dvě myšlenky, které jsme na přehlídce prezentovali dohromady, i když se ukázalo, že to bylo pro lidi asi složitější na pochopení. Jednou je Kolekce 0+, tedy stoprocentně udržitelná kolekce, která ze své podstaty nemůže existovat. Druhou pak kolektivní slepota - ta seděla na platformu Fashion Weeku, kde téměř každý vnímá jen vizuálno, ale už vůbec příběhy za jednotlivými brandy. Dá se ale použít i na vnímání trendů nebo celkově fast fashion, o které každý ví, že je špinavá, ale málokdo s tím reálně něco dělá.
To, na co jsem narážela, se hned večer potvrdilo. Cenila jsem si lidí, kteří se předtím, než začali přehlídku jakkoliv hodnotit, přišli zeptat, jak jsme to celé mysleli. Těch ale bylo hrozně málo. Většina si to rozebrala po svém, aniž by se nějak pídila po hlubším smyslu. Současná móda je hrozně povrchní, chybí mi v ní jakýkoliv dialog.
Předpokládám, že Lukáš Loskot (ředitel českého Fashion Weeku, pozn. red.) o vašem plánu věděl. Jak reagoval na nápad, který jde proti akci, pod kterou je on sám podepsaný?
Vysvětlovala jsem mu, že hledáme nové způsoby prezentace, protože ta stávající forma nám už nevyhovuje, a že bychom chtěli platformu Fashion Weeku dlouhodobě využít jinak. V Česku event stejně funguje spíš jako místo, kam se jdou známé osobnosti vynést v novém outfitu a ukázat se před fotografy. Prodej nových kolekcí nebo oslovování buyerů tady nemá tradici. Lukáš Loskot si to uvědomuje a naši myšlenku podpořil. Záměrem ale nebylo znehodnotit platformu jako takovou, je jen potřeba ji postavit na jiných základech.
Máš v plánu se na té přestavbě sama podílet?
Chtěla bych. Mluvila jsem se spoustou kolegů a snažila se zjistit, co jim na stávající formě vyhovuje a co ne. Společně hledáme cestu, jak to uchopit do budoucnosti. Možností je vybudovat alternativní platformu, která by nefungovala jako klasický catwalk, ale místo pro vzdělávání a diskuze. Taková akce by pak mohla prezentovat ty zodpovědnější projekty s celým jejich příběhem.
Nabízí se i změna, kterou může Fashion Week udělat klidně hned - přestat diktovat sezony. Protože pokud se bavíme o světové přemíře oblečení, je sezonalita neudržitelným trendem. Fashion Week by se mohl označovat třeba jen číslem a tak stejně byl to bylo s kolekcemi návrhářů. Nebylo by žádoucí tvořit každý půlrok nové produkty, protože za tím stejně stojí jen marketing a snaha vytáhnout ze zákazníků peníze. Nemělo by to být tak, že každé jaro a podzim podle trendů nutně vyměníš šatník. Naopak, když si chceš něco koupit, měla bys k tomu mít dobrý důvod a ta věc by ti měla vydržet ideálně celý život.
MÓDA JE DROGA
Že je český Fashion Week povrchní, to si myslí spousta lidí. Není ale nakonec povrchní móda jako taková? Máme tendenci hodnotit lidi, o kterých nic nevíme, jenom podle toho, jak vypadají.
Sama ve své podstatě povrchní není, povrchní je její aktuální stav. Fashion Week ani móda jako taková nejsou tím problémem, spíš jde o to, jaké tohle odvětví nabralo obrátky. Pro mě je móda propojení umění a funkce a zároveň taky způsob vyjádření. Móda jako taková mi určitě dává smysl, jen ne v tomhle systému.
Žijeme v době pozdního kapitalismu, globalizace, pod vlivem internetu. Každý den se objevují nové produkty a nové názory na to, jak se chovat. Je ještě vůbec možné říct, co je horší a co lepší?
Je to těžké a sami jsme v tom dost ztracení. Je lepší koupit si svetr ze super bio merino ovce, která žije celý život spokojeně v horách na Novém Zélandu, i když ten svetr musí prodejce poslat letadlem nebo lodí přes celou planetu? Nebo bychom si měli raději koupit českou mikinu z Jitexu, i když je vyrobená z plastu? Dokážu si ale představit, že stejně tak, jako jsou dnes na oblečení povinné cedulky s materiálovým složením, by jednou součástí oděvu mohl být přehled kroků, kterými je možné v oblasti módy pomáhat planetě. Na konkrétním produktu by pak bylo uvedené, které kroky zrovna on splňuje - tenhle svetr je lokální výroby, je upcyklovaný, dá se vrátit do přírody, … . Nikdy by ses samozřejmě nedostala na kompletně udržitelný produkt, určitě by to ale udělalo trh s módou přehlednější.
Z módy se stala droga. Obchody jsou na každém kroku, fast fashion oblečení stojí bizarně málo. Nakupujeme často i to, co nepotřebujeme, třeba jenom proto, že máme špatnou náladu. Celý módní průmysl ukázkově útočí na lidskou vlastnost "chtít všechno hned". Spousta lidí ví, že fast fashion je špinavá, ale stejně se nedokáže ovládnout. Je fakt možné vymazat z módního průmyslu ten lidský faktor a začít chápat oblečení kompletně jinak?
Četla jsem hodně článků, ve kterých k tomu byli skeptičtí. Jedna věc jsou totiž iniciativy, které se snaží dělat věci líp a módu redefinovat, proti nim ale stojí velké řetězce a obrovské peníze utracené za marketing, který lidem podsouvá, že nakupovat je správné. Podle mě by nás vážně mohlo zachránit jen to, že se udržitelnost stane trendem. Kvůli tomu by pak musely otočit i velké brandy.
To už se z části děje, velké značky mají udržitelné kolekce, H&M oznámilo, že do roku 2020 bude pracovat jenom s biobavlnou, …
… což je vlastně dost málo proti tomu, jaký objem oblečení každý rok vytvoří. Myslím, že toho tyhle velké značky začnou v dohledné době spíš zneužívat a profitovat z neznalosti lidí a ze lží spojených s jejich rádoby ekologií.
Takže jsme odsouzeni k záhubě pod tunami našeho vlastního nepotřebného oblečení?
Neviděla bych to tak černě, ale máme před sebou dlouhou cestu. Měřítkem bude právě ten odliv od fast fashion a přístup k novým řešením. Například v USA v posledních letech roste obliba vintage věcí a sekáčů. Najednou to lidi neberou jako dřív, když chodit ze sekáče znamenalo, že nemají peníze. Mít dneska věci ze sekáče znamená, že si umíš vybrat něco mimo tabulky, že se umíš obléct podle vlastního stylu. Vintage projektů přibývá, jejich zásahy jsou ale pořád maličký. Ten zákazník, který si chce něco koupit, aby zaplácnul smutek, k nim nemá přístup nebo je to pro něj složitá cesta - myslí si, že je to drahé nebo mu vadí, že musí čekat, než oblečení poštou dorazí. To jsou předsudky, které bych chtěla začít bourat.
Často se naráží i na to, že spousta lidí žije na hranici chudoby a na oblečení nemá peníze. Přitom je to přesně naopak - v době, kdy je oblečení na světě tolik, se jde kvalitně obléct téměř zadarmo. Second handy jsou dneska tak přeplněné, že v nich najdeš úplně všechno a paradoxně máš i daleko lepší výběr. Ve všech velkých řetězcích najdeš v jedné sezoně úplně to stejné.
OUTDOOROVÉ ČESKO
Značce ODIVI se věnuješ deset let. Jak se za tu dobu změnil přístup Češek a Čechů k módě?
Přestože globálně vnímám spíš negativní posun, lokálně jsme na tom podle mě trochu lépe. Mluvím ale samozřejmě jen o jedné malé společenské bublině, ve které se pohybuju. Co se přímo ODIVI týče, vidím spoustu zákazníků, kteří přešli k našim hodnotám a myšlenkám, prahnou po módních alternativách a začínají si být ochotní za kvalitní věci připlatit. Věřím proto, že pokud budeme lidem ukazovat lepší cestu, nebudou mít problém se po ní vydat.
Mluvíš o určité, dost vyhraněné, skupině lidí, která v naší zemi (zatím) rozhodně není v přesile. Když to vezmu z většího nadhledu, je český vkus pojem přesahující hranice - ponožky v sandálech, igelitka jako doplněk. Spousta lidí neřeší, co si vezme ráno na sebe.
Pro Čechy se zásadní funkce, jsme outdoorový národ. Celkově to není špatně, bohužel se často funkce nepotkává s vizuální stránkou. U mě to byl častý problém. Ráda sportuju, ne vždycky jsem ale byla schopná najít oblečení, které by se mi líbilo. Právě proto jsem se spojení funkce a designu věnovala v minulých kolekcích - když jsem nesehnala, co jsem potřebovala, musela jsem si to vyrobit.
Tím mě vracíš zpět k té udržitelnosti a lokálnosti - v Česku máme spoustu tradičních značek, často i dost kvalitních. Většina z nich má ale mizerný marketing a dost špatný design. Nestálo by za to s nimi udělat nějaké kolaborace a zkusit jim pomoct?
To si podle mě uvědomují skoro všichni designéři, jenže zajeté firmy často nechápou moderní fashion svět a návrháři je tak můžou jen velmi těžko přesvědčit, aby vystoupili ze svých zajetých kolejí. Před několika lety existoval projekt Local Icons, který přesně tohle dělal, ale jak je na tom dneska, to upřímně nevím. Sama se s těmi značkami snažím spolupracovat, teď zrovna právě s Jitexem. Sama ale vidím, že je to běh na dlouhou trať a rozhodně ne jednorázový projekt.
