Zvíře jménem Podzim i Kittchen reflektují nějakou úzkost, smutek, naštvanost… Tvoje nejnovější deska Září je ale plná naděje. Co se změnilo?
Hudba pro mě byla způsob, jak se vypořádat s negativními zážitky. První deska Zvířete vyšla v době, kdy se mi začal měnit život díky holotropnímu dýchání a dalším věcem. Tudíž jsem objevil určité východisko v tom, jak pracovat s radostnýma podnětama, což jsem do té doby jako umělec moc neuměl. Zároveň je deska Září tak trochu pro lidi v úzkosti. Psal ji totiž týpek, co si prošel podobnýma krajinama jako oni a dost překvapivě našel něco pěkného a zářivého.
Takže posluchači jsou vlastně pořád součástí nějakého tvého procesu.
Ano, protože to je výsledek nějakého mého hrabání se ke světlu. Ta cesta k lehkosti, radosti a lásce často vede přes spoustu těžkých věcí - nejdřív těch, které se ti staly zvenku, pak ale i těch, které se staly zevnitř. To jsou věci, které ses sama naučila dělat, aby ses vyhnula bolesti. A všechny tyhle věci musíš znova projít a ty zrezivělé zámky odemknout a podívat se na strašidla v těch místnostech. Často jen proto, abys zjistila, že to třeba nejsou ani strašidla, ale jen prostěradla nebo omyl. A že ten, kdo na tebe křiknul, to tak nemyslel a ty nejsi ve skutečnosti slabá a špatná. Tím jsem si důsledně procházel na první desce Kittchena a objeví se to i na té další, kterou chystám.
Ve tvých písničkách je často skloňovaný motiv psa. Proč?
Někdy v jednadvaceti přišel můj táta o nohu při nehodě na motorce. V nemocnici se seznámil s pánem, který do Česka vozil chrty. A taky se tam seznámil s mou mámou, takže jsem tady vlastně díky tomu, že táta přišel o nohu. No a táta bez nohy si pořídil ty strašně rychlé psy a jezdil s nimi na závody, kde hrozně vyhrávali. Zároveň byl ale pankáč, takže postupně přišel o bydlení a stal se z něj v podstatě bezdomovec. Ale psi hráli v jeho životě extrémně důležitou roli. Když se naši rozvedli, chodil jsem k tátovi do jeho velkého domu, který byl úplně prolezlý těmi velký chrty, kteří všude drápali a spali a lezli a to bylo moje dětství.
Konkrétně k songu Psí sny jste točili i klip. Kdo jsou tedy ti psi, co jdou za kořistí? A kdo jsou malí psíčci?
Představoval jsem si malé pejsky, jak sedí u okna a koukají na ulici, kterou běží vlci. Ptal jsem se sám sebe, co asi cítí. A podle mě je to touha být jako vlk. Je to jako když se malý kluk dívá z okna na kapelu, jak nakládá nástroje do dodávky a odjíždí. A on si říká: Jo jo, takhle jednou budu jezdit taky! Ale ty sny zůstanou nenaplněné… Jsou to sny lidí, kteří se nevydají na cestu, protože se bojí a necítí se silní. A vlky si hrozně idealizují, jak jsou krásní a šlechetní. A vůbec neví, jaké to je být ve tři ráno na benzínce a mít před sebou ještě další hodiny cesty. Jaké to je v pět ráno stěhovat nástroje a za dvě hodiny jít do práce. Nebo jaké to je hrát v klubu ve městě, které je ještě u dalšího města, co je tak malé, že ani nemá jméno a na koncert nepřijdou lidi, ale ty stejně musíš hrát. Takže je to vlastně písnička o lidech, kteří chtějí být vlky, ale kdyby to znamenalo, že přijdou o tu svou misku, tak to zas jako ne, to jako pr.
Na FAMU jsi studoval scenáristiku. Tvoje songy jsou dost vizuální. Je to právě kvůli FAMU?
Na FAMU nám vtloukali do hlavy, že nemůžeme napsat, že je někdo smutný a musíme to napsat tak, aby divák sám poznal, že je smutný. Takže když mě po roce vyhodili, začal jsem psát povídky tak, abych nemusel psát: Viktor byl toho dne smutný. A od té doby přemýšlím hodně obrazově. FAMU mě taky naučila používat princip toho, že každý záběr by měl pokládat otázku, na kterou odpoví další záběr. Taky mě baví posílat v textech lidem obrázky tak, aby si řekli: Aha! To je vana plná pěny! A já pak řeknu: Ne ne ne, to je Antarktida! A když to pak poslouchají víckrát, řeknou si: No jo! To je jasná Antarktida!
Nechal ses slyšet, že bys chtěl znovu oživit projekt Obří broskev, i když je vlastně dost dlouho uzavřený. Proč ti to dává smysl?
Přijde mi totiž, že těch patnáct let práce a písničky zůstaly jako staré fotky v albu v bytě, do kterého nikdo nechodí. A měl jsem měsíc, kdy za mnou lidi chodili, že si na to vzpomněli, nebo to na ně někde vypadlo, nebo že jim to někdo pustil a mě napadlo, že bychom mohli udělat nějakou krátkou sérii koncertů. Obří broskev navíc končila v blbé době, kdy jsem byl nemocný se štítnou žlázou a všechno mi přišlo zbytečné a bylo osvobozující mít moc to uzavřít. Teď mi to ale přijde škoda.
S tím souvisí taky tvé country ambice, které jsi zmínil v jiném rozhovoru. Tenhle styl mi k tobě ale nějak nejde.
Jedna ze skvělých věcí, které se nám s Broskví staly, byla ta, že jsme se skamarádili s lidmi z Druhé trávy. Jsou to úžasní hudebníci a zajímaví lidi. Tak mě napadlo vybrat deset písniček a udělat je s nimi. Zároveň jsem se ale s Lubošem Malinou deset let neviděl, tak nevím, co na to řekne. Ze začátku se mi jako country moc nelíbilo, ale pak jsem nějak pronikl do zvuku těch akustických nástrojů a je to super!
Zpátky ke Zvířeti - projekt ses rozhodl ukončit a pokračovat dál v Kittchenovi. Jak se do něj desky se Zvířetem promítnou?
U desky Zvířete jsem se seznámil s Aid Kidem a pustili jsme se do hudebních experimentů, které nás tak baví a těší, že v nich budeme u Kittchena pokračovat. U desky Kontakt jsem se vracel k akustické tvorbě, další deska bude zase jiná, vlastně jsem sám zvědavý, co z toho nakonec vyleze. Určitě se do Kittchena promítne i kus světla prosakující Zvířetem.
Moc si to neumím představit, protože v Kittchenovi se dost snoubí motivy filmů Larse von Triera, tedy temnota, násilí, sex…
Já jsem vlastně zatím taky dost zvědavý! Ale nenechám si to pokazit strachem, že se to nepovede.
Jaký je kontrast mezi tím utvořit si desku doma sám v GarageBandu, teda tak, jak vznikla první deska Kittchena, a prací na desce s partou silných osobností?
V době, než vznikl Kittchen, jsem byl jako hudebník a umělec velmi nejistý. Stačilo mi říct, že je něco špatně, a já jsem souhlasil: Ok, je to špatně, vy to víte líp. Pak jsem spolupracoval s Tomášem Neuvirthem, který je hodně opatrný a dost jsme si vycházeli vstříc. Se Zvířetem se musím znovu konfrontovat s kamarády, což je pro mě jeden z největších životních problémů - stanovit si hranice mě stálo hodně sezení u terapeuta. Posledních pár let se proto snažím neuhýbat a vím, že pokud ustupuji, měl bych k tomu mít dobrý důvod. Jako třeba to, že je před důležitým koncertem, tak by nebylo dobré poštěkat se jako psi. Pak jsou okamžiky, kdy bych tím, že ustoupím, vlastně poškozoval svou tvorbu a lhal sám sobě. Ale pořád to není jednoduché. Věřím ale, že tento život žijeme, abychom se některé věci prostě naučili, i když se nám to vlastně nikdy tak úplně nepovede.
Pracuješ na částečný úvazek v T-Mobilu. Není pro tebe jako muzikanta chození do kanclu ubíjející? Nebo sis to nastavil tak, že je to prostě nezbytnost?
V současné době je to fér deal. Jako člověk se sklony k úzkostem bych nezvládl spoléhat na to, že uživím rodinu jen uměním. Bojím se taky, že by mi to zasahovalo do lehkosti v tvorbě. A mám velké štěstí, že mám v tak mamutí firmě super šéfa. Na druhou stranu, jak je to fakt velká společnost, tak je to svět ve světě. Uvnitř žijí lidé svoje životy a řídí se rytmem firmy. Většina zaměstnanců chodí na oběd mezi jedenáctou a druhou a nadává na jídlo v kantýně, ale stejně je tam pořád plno. Nikoho ani nenapadne, že se z toho procesu dá vystoupit a dělat něco jiného. Takže jsem vděčný, že mám klíč od kouzelné zahrady a, i když mi je občas v práci trudno, vím, že to není skutečný svět, není to opravdové. Je to jen jedna z mnoha variant. A vím, že až dokončím práci tam, vrátím se zase do světa, kde je to kouzlo na kouzlo a magie na magii.
