Den 0: Ležím na pohovce a cpu se čokoládou, na zemi je prázdný sáček od česnekových brambůrků a k večeři jsem měla pizzu. Protože jsem cestou domů zpanikařila, vlítla jsem v poblouznění z budoucího plánovaného odříkání do večerky a vykoupila druhou uličku. V noci mi je šíleně špatně.
Den 1: Mám teoreticky nastudováno. Nepřepínat síly, dýchat nosem, nezapomenout na rozcvičení. Ráno by mě ven nikdo nedostal, tak jdu běhat po práci. Už je šero a hlavně pořádná kosa. Prý se mám obléknout tak, aby mi byla trochu zima. Jenže to je blbost, že jo, venku je jenom plus osm.
Nemaje speciální běžecké oblečení, rozhodla jsem se vrstvit. Zateplené legíny a lehké šusťáky, teplý rolák a softshellka. Teplé spodní prádlo. Stáhla jsem si do empétrojky první "running mix", který mi přišel pod šipku, obula tenisky a vyrazila. Úplní začátečníci se prý nemají stydět za občasnou rychlochůzi, za indiánský běh. Vzhledem k tomu, že já přece zase tak úplný začátečník nejsem, vytyčuju si okruh parkem zhruba na čtyřicet minut.
Klušu, zas to nechci přepálit, že. Zhruba po pěti stech metrech mi je zaprvé teplo, až bych řekla vedro, a zadruhé přichází první krize. Nedostává se mi dechu, bolí mě nohy a dostavuje se i paranoia, že při běhu vypadám jak idiot. Klušu dál, vzpomínám si, že mám dýchat nosem a že jsem se zapomněla rozcvičit. Hudba je příšerná, vypínám empétrojku. Slyším svoje funění a chce se mi brečet.
Abych to zkrátila: Zhruba ve třetině okruhu přecházím do chůze. Snad dvě minuty trvá, než mi přestane krev hučet v uších a dech přejde ze sípavého funění do normálu. Po tvářích mi teče pot, je mi děsný vedro. Zkouším indiánský běh. Domů se dovleču polomrtvá asi za hodinu a půl. Zhroucená v posteli přemýšlím, jak asi vzniklo rčení "Házet flintu do žita."
Den 2: Ráno mě bolí stehna a kolena, přes den to ale docela povoluje. Jsem odhodlaná jít večer znovu běhat. Nevzdám to přece tak rychle! Dvě hodiny trávím sestavováním vlastního running mixu, stavuju se v obchodě se sportovními potřebami a kupuju si speciální oblečení a boty. Když jsem prodavačce řekla, že běhám v teniskách, dívala se na mě jak na vraha. Investované finance mě budou jistě motivovat do dalšího běhání. Do konce měsíce taky budu o vodě a chlebu, neb běžecké vybavení mě stálo veškeré moje zbylé peníze. Všechno má takovou podivnou zelenou neonovou barvu. Po rozcvičení vybíhám. Už vím, co mě čeká. Je to lepší než včera. Jdu, běžím, jdu. Tak nějak asi po indiánsku.
Den 5: Jdu, běžím, jdu. Zapomněla jsem si empétrojku a rozčiluje mě šustění, které vydávají moje stehna, když se o sebe třou obalená funkční látkou. Pořád ale jdu, běžím, jdu.
Den 6: A dost. Ne, nepřestávám běhat, vyrážím na lov sportovní podprsenky. Líp se pere. A prý zabrání tomu všemu kinklání a houpání ze strany na stranu - dámy vědí, o čem mluvím.
Den 10: Běžím. Poprvé celou trasu běžím. Jupí! Ještě teda párkrát přecházím do pomalého klusu, ale to se taky počítá jako běh. Neonová zelená září do širého okolí, určitě vypadám jak idiot. Kousek před cílem potkávám paní Svobodovou z baráku, jak venčí psa. Zadržuju dech, aby neslyšela, jak funím. Už to nikdy neudělám. Mám pocit, že to se mnou sekne, zatmívá se mi před očima. Zabíhám za roh a hlasitě nasávám vzduch do plic. Jo a mám pocit, že mi někde po cestě pukly obě čéšky… Můj běh už monitoruje běhací aplikace, motivuje mě počítadlo kilometrů. Asi začínám vyplavovat při běhu do organismu ty magické endorfiny, které dělají běžce šťastnými. Cítím určité zpevnění v dosud nepevných oblastech.
Den 20: Nejsem máslo. Běhám každý den (abych se nemusela rozhodovat, jestli po práci běhat půjdu nebo ne) a mám z toho fakt radost. Skamarádila jsem se s neonovou zelenou.
Den 30: Po měsíci bez problémů uběhnu patnáct kilometrů. Nikdo se se mnou o běhání už nechce bavit. Pokukuju po běhacích akcích. Což takhle půlmaraton?
Den 40: Uííí. Jsem jak vítr!
Den 50: Jo, jsem rozhodnutá. Půlmaraton. Nahmatávám svaly tam, kde jsem je v životě neměla, a to mě dost motivuje.
Den 93: Den D. Nakonec jsem to dokázala! Úspěšně jsem zdolala všech 21 097 metrů a ani přitom moc nefuněla. Nebo na mě alespoň nikdo pohoršeně nezíral. Mám medaili za účast a strašně dobrý pocit sama ze sebe. Jsem nezastavitelná a začínám studovat přípravu na maraton.
Když můžu já, můžete i vy! Jen si nepořizujte bosoboty. Ty bych zakázala. Pro hanobení elementárního estetického vnímání.
