Být na demonstraci může být skvělý pocit, všude kolem vás jsou stovky podobně smýšlejících lidí a vypadá to, že takovou masu prostě nelze ignorovat. Lze. Protože u moci i nadále zůstávají ti stejní lidé. Rozložení sil v Poslanecké sněmovně se tím nemění. Navíc nejde demonstrovat do nekonečna. Lidé musí mít pocit, že se jejich aktivitou něco změní, že to má smysl.
Proto by druhým krokem mělo být zapojení se do politiky, ať už v roli kandidáta nebo jako podporovatel někoho jiného, protože to je jediný způsob, jak jde doopravdy věci ovlivnit.
A možnost něco změnit nepřichází jen jednou za čtyři roky, ale s každými volbami. Hned na podzim nás čekají volby do Senátu. Tam je zatím situace úplně jiná než v Poslanecké sněmovně. Největší klub má ČSSD, následuje KDU-ČSL a hnutí STAN. A právě tyto volby rozhodnou, jestli to tak zůstane.
Zatím to vypadá, že se v senátních volbách podaří vytvořit smysluplné koalice a nedrobit hlasy podobně smýšlejících voličů. Příkladem jde populární rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, který kandiduje s podporou hned čtyřech stran. I další zájemci jako Marek Hilšer nebo Pavel Fischer chtějí zastupovat více politických subjektů. A nezbývá doufat, že se jim to podaří.
Protože strany samotné v tomhle ohledu až trestuhodně selhávají. V posledních letech se většina z nich zaměřila spíš na hledání společného nepřítele a zapomněly na vytváření koalic. Nebo možná ještě není situace tak vážná, jak se nám snaží někteří politici naznačit. Jak jinak si vysvětlit, že jim stále zbývá dost sil na podobné přestřelky?
Pokud chceme opravdovou změnu, nestačí jen demonstrovat. Koho ne, už jsme řekli. Teď je potřeba dodat, koho ano. A hlavně ho pak aktivně podpořit. Pokud tohle neuděláme, můžeme pořádat demonstrace každých čtrnáct dní a stejně nic nezměníme.
