Je 7.46 ráno, když přijíždím na brněnské nádraží. Zatímco čekám na Martina, který bude celý den mojí čočkou, dávám si kafe. O hodinu a půl později se už řídíme podle instrukcí, které mi pan Drábek dal - trolejbusem číslo 31 na konečnou, pak nahoru ke kostelu, za kostelem doprava, na první odbočce doleva. Zastavujeme se u žlutého domu, před kterým parkuje červený chevrolet. Nasedáme a vyrážíme na Stránskou skálu.
"V roce 1938 se tady stala tragédie - ze Stránské skály spadla Vlastička Dostálová. Možná spáchala sebevraždu, možná ne. To nikdo neví. Její matka se pak měla oběsit na trámu v jedné ze skalních štol. Tam taky půjdeme," vysvětluje nám pan Drábek po cestě autem důvod, proč vyrážíme zrovna sem. Aby toho nebylo málo, přihazuje "do třetice všeho dobrého" ještě horolezce, který po skále lezl bez jištění a neodhadl svoje síly. Stránská skála kvůli tomu patřila k místům s největší paranormální aktivitou.
Pociťuju malé vzrušení z toho, že mě dnes možná čeká můj první paranormální zážitek. To ale vzápětí zase mizí - pan Drábek mi vypráví o svém závazku, při kterém slíbil, že zaseknutým duším pomůže ze skály odejít. Místo prý přitahovalo lovce, kteří místní duše dráždili. Z jeho povídání je jasné, že jeho tým patří k těm "správným lovcům", ne všichni jsou ale tak mírumilovní. "Pomáháme mrtvým, aby pomohli živým. A pomáháme živým, aby bylo pomoženo mrtvým," charakterizuje pan Drábek svoje poslání.
Kufřík jako základ identifikace
Vyskakujeme z auta a pěšky míříme ke vchodu do štoly. V ruce držím jeden ze dvou kufříků s logem EPRV777. Později se dozvídám, že logo má i ochrannou moc, protože entity moc dobře vědí, kdo Jaroslav Drábek je. Skvěle, ráda se na něj odkážu, pokud bude potřeba.
"Když k někomu jedeme na vyšetřování, nejprve pomocí zařízení vyloučíme, jestli se nejedná o patogenní zónu - například jestli není na místě vysoká radioaktivita. Radon umí vyvolat moc ošklivé věci a elektromagnetické pole zase slušnou paranoiu. To jsou známé věci," povídá nám pan Drábek a otevírá jeden z kufříků, ve kterém je všechno vybavení od Ghostmetru K-2 přes zařízení k monitorování elektromagnetických polí až po Spirit Box, díky kterému můžete komunikovat s duchem.
"Spirit Box je něco jako rádio, které umí rychle střídat rádiové vlny tak, aby vznikl pouze bílý šum. Do toho jsou entity schopny mluvit. Položíte entitě otázku, a když s vámi chce komunikovat, odpoví," popisuje lovec duchů jednu ze svých krabiček.
Ačkoli jsou všechny mašinky a udělátka zajímavé, mojí největší pozornost si získává kamera s infračerveným viděním. Mám možnost si ji osahat a vyzkoušet doslova na vlastní oči, protože se stává mýma očima v černé štole. Vcházím do tmy s panem Drábkem a Martinem za zády. Jedinou světlou společnost nám dělá baterka.
Vymítač ďábla
"Vím, že neděláte exorcismus, ale setkal jste se někdy s někým, kdo byl posedlý démonem?," pokládám otázku, která mi leží na jazyku od chvíle, kdy jsem domluvila tuhle výpravu. "Ano, dokonce jsem sám vymítal," odpovídá pan Drábek a na chvíli se zastavuje v chodbách štoly, aby nám řekl celý příběh.
"Dvě kamarádky se tehdy, vybavené Ouija tabulkou, vypravily na Popravčí vrch. Tabulka umožňuje komunikovat s druhou stranou, a tak se jí zeptaly, jestli tam s nimi někdo je. Tabulka odpověděla ano a zároveň se ptala, jestli může duch do některé z nich vstoupit. Jak vás asi napadlo, jedna ze slečen souhlasila a vstoupil do ní démon druhé kategorie. Vypadala jako z hororu Vrána - černé vlasy do obličeje, černé zornice. Posedlá chtěla dokonce podříznout svého přítele, ráno se probudil a měl kudlu na krku," vypráví nám lovec duchů. Nejdřív se prý máma slečny snažila případ řešit přes církev, když však kněží s démonem neuspěl, povolala EPRV777.
"Bylo zrovna léto, ale v domě měli asi dvanáct stupňů. Celý proces vymítání trval osm hodin a všichni jsme z toho byli zničení. Furt samé kropení svěcenou vodou a čtení liturgie. Vymítání se skutečně děje, ale je to hrozně tenký led. Proto musí posedlý člověk nejprve projít různými vyšetřeními, aby se vyloučila třeba paranoidní schizofrenie," dokončuje pan Drábek svůj příběh a mně se vybavují všechny scény z filmů, které jsem za svůj život viděla a o kterých jsem byla přesvědčená, že musejí být pravdivé, protože tohle přece člověk jen tak nevymyslí. Zřejmě jsou.
V tramvajové štole
Přesouváme se do druhé štoly, kde se na trámu oběsila Vlastiččina matka. Když prý stál člověk pod trámem, cítil nepříjemný pocit nebo chlad. Infrakamerou se dívám na trám, ze kterého visí dolů dva provázky, což ve mně nepříjemný pocit rozhodně vyvolává. Pan Drábek ale nic jako nepříjemný pocit nezná a je si jistý, že místo už je čisté. Proto mě vysílá samotnou dál do štoly.
Nacházím se v absolutní tmě, nevidím pana Drábka ani Martina. Jediné, co vidím, je obraz v infračervené kameře. Nedokážu odhadnout vzdálenost z bodu A do bodu B a nevidím si ani pod nohy, což je pro mě velmi frustrující. Nešikovnost je totiž moje prostřední jméno a celkem obratně zakopávám o každý kámen. Z kamery na mě koukají odlesky dvou svíček postavených na kameni.
Pokládám směrem ke klukům otázku, na kterou nepřichází žádná odpověď. Když neodpovídají ani napodruhé, otáčím se i s kamerou jejich směrem, abych zjistila, že stojí přesně tam, kde stáli. V to jsem samozřejmě celou dobu doufala - odejít odtamtud je věc, kterou bych čekala spíš sama od sebe.
Dnes tedy nepotkáváme žádné entity ani mlhoviny, nepociťuji vibrace nebo energie. Opravdu silně však pociťuji zvědavost, vyvolanou pojmy a historkami ze světa paranormálních jevů, které nám pan Drábek po celou dobu výpravy neúnavně servíruje.
Dozvídáme se o rozdílech mezi převtělenými dušemi a duchy. Zajímaví jsou rozhodně revenanti, kteří umějí ovládat elektřinu nebo pohybovat předměty, ale bývají člověku tak trochu nebezpeční. Z příběhů mě nejvíc zasahuje ten o ženě, která jezdila každý den metrem tam a zpátky jen proto, aby nemusela být doma - měla tam tak silné elektromagnetické vlny, že se v nich nedalo žít. Z bytu se ale nakonec odstěhovala a metrem už jezdit nemusí.
Rada do života
Kdybych se prý chtěla věnovat lovení duchů doopravdy, můžu začít navštěvovat Ghost Hunter Academy, kterou pan Drábek provozuje, a zařadit se tak mezi členy jeho vyšetřovacího týmu. Naprosto otevřeně ale musím přiznat, že moje spiritualita dosahuje jenom určité úrovně a vzhledem k tomu, že akademii zatím úspěšně ukončili čtyři lidé ze čtyřiceti, existuje značně vyšší pravděpodobnost, že uspěju u SCIO testů.
Z dnešního dne si odvážím zvláštní pocit. Celý paranormální svět je opředený otázkami, na které by měl znát odpovědi jen někdo. Doufala jsem, že se některé dozvím i já, místo toho mi ale v hlavě vykvétají další. Ty už ale raději nechávám nevyřčené.
