O zaručených receptech na štěstí v poslední době čteme tak často, až je to bez přehánění otravné. Štěstí se stalo jakýmsi zaklínadlem dnešního světa, jednoznačným smyslem života, k němuž se všichni upínáme: chceme být šťastní. Pěkně se k tomuto tématu vyjádřil kanadský novinář Zat Rana, paradoxně píšící pro řadu seberozvojových médií, v nichž se to radami pro dosažení šťastného života jen hemží. Rana na svém blogu psal, že štěstí je pro něj vlastně jen vedlejším produktem cílené snahy a uvědomovaného dostatku. Taková definice je velmi rozumná. Nesnažit se štěstí dosáhnout, jaksi ho uchopit a získat, nýbrž dělat v životě to nejlepší, co dokážeme, co nás baví a co nám jde; a štěstí přijde samo. Vždyť co víc bychom si mohli přát než si vydělávat zajímavou prací a být obklopeni lidmi, na nichž nám záleží? S takovým přístupem se skutečnému štěstí přiblížíme mnohem spíš, než když se budeme snažit se k němu nějak uměle přijít.
Vztahy, nebo peníze?
Z psychologického pohledu jsou zásadní pocity - štěstí lze definovat jako mentální stav obsahující pozitivní emoce, ať už se jedná o "obyčejnou" spokojenost, či rovnou intenzivní radost. Podhoubím pro tuto schopnost prožívat emoce je pak jakási bazální spokojenost, přítomnost životního smyslu. Nejde o množství peněz, moci či podobných propriet, jež máme spojené s jednoduchým a příjemným životem. Mnohem podstatnější je pocit naplněnosti prostřednictvím smysluplných činností a upřímných vztahů s druhými lidmi.
Nobelovou cenou vyznamenaný Daniel Kahneman tento fenomén zkoumal a zjistil, že bohatství se štěstím souvisí jen částečně - lidé, kteří se překlenou přes jistou hranici (v případě tohoto výzkumu to byl roční příjem 75 tisíc dolarů), pak z většího bohatství už kdovíjakou radost nemají a na jejich štěstí nadále nemá vliv. Naopak vztahy se ukazují jako klíčové: v jedné z nejdelších longitudinálních studií vůbec, která na Harvardově univerzitě probíhá už téměř osmdesát let, se jasně projevila důležitost blízkých osobních vztahů pro spokojený život - šťastné partnerské vazby podle studie vedou k delšímu a zdravějšímu životu více než cokoli dalšího, čeho sledovaní studenti kdy dosáhli.
Štěstí napříč světem
Štěstí neřešíme pouze na osobní úrovni, zabývá se jím dokonce i Organizace spojených národů. Od roku 2012 vydává OSN výroční report o tom, jak jsou národy napříč celým světem šťastné. Mezi sledované metriky patří třeba úroveň HDP, délka života, sociální jistoty, míra svobody či korupčních problémů. V každé zemi je pak vedle objektivních ekonomických a demografických ukazatelů ještě několik tisíc lidí dotázáno na životní spokojenost a vnímané problémy. Složitě počítaný výsledek nám pak dává představu o tom, kde se žije nejlépe.
Možná vás to nepřekvapí, ale čelo žebříčku suverénně ovládají severské státy. Norsko pro letošek sesadilo loňského vítěze Dánsko a bronzový zůstal Island. Dokonce i Finsko a Švédsko figurují v první desítce, takže sever Evropy se alespoň podle tohoto žebříčku ukazuje jako naprostý ráj na zemi. Top ten doplňují ještě Švýcarsko, Nizozemsko, Kanada, Nový Zéland a Austrálie. Podle očekávání tedy klidné a bohaté země. Naopak na chvostu jsou rozvojové státy sužované chudobou a nepokoji - poslední ze 155 sledovaných zemí skončila Středoafrická republika, která tak na nejhorší příčce vystřídala válkou stiženou Sýrii. V poslední desítce se to jen hemží africkými státy, což jasně ukazuje problémy a neštěstí černého kontinentu.
A pokud se ptáte, jak si stojíme my, tak vězte, že velice dobře. Česká republika obsadila pěkné 23. místo a z východoevropského regionu dopadla jasně nejlépe. Jsme šťastnější než třeba Francouzi, a ačkoli si toho moc nevážíme, máme všechny trumfy k tomu, abychom patřili mezi nejspokojenější národy Evropy, ne-li celého světa. Takže co víc chtít? Buďme vděční a buďme šťastní.
