Proč jsi se rozhodl dát přednost světu před vysokou školou?
Dostal jsem skvělou možnost vyrazit do Irska. Chtěl jsem se naučit anglicky a vydělat si peníze na studování ekologie v Edinburghu. Pozvali mě tam moji známí Jirka a Káťa, kteří spolu se svými dětmi žijí v Irsku už asi 15 let. On fotí přírodu, jako já, a díky tomu jsme se seznámili. Káťa mě zase učila se potápět. Dost mě ovlivnili a jsem rád, že jsem tam jel, nasměrovalo mě to v mnoha ohledech.
V čem hlavně?
I v tom, že čím dál tím víc jsem tu školu nechtěl dělat. Jednou, když už jsem připravoval přihlášky na školu, mi nabídli abych s nimi jel na expedici, která mě okamžitě zlákala natolik, že škola šla zase stranou. Mělo to být za keporkaky do Polynésie. Stálo mě to všechny našetřené peníze a dost přesvědčování mého okolí, že ta škola ještě počká. Rodiče to nechápali a rozcházel jsem se kvůli tomu názorově i s kamarády, ale naučilo mě to poslouchat sám sebe.
Teď nepřemýšlíš, že bys to ještě zkusil?
Teď ne. Ale nikdy neříkej nikdy. V tuhle chvíli jsem ale zaneprázdněný věcmi, které mě baví a svůj čas mám vyplněný myslím smysluplně. Hodně lidí jde na školu hned po střední, protože je to takový všeobecně očekávaný krok. A bohužel dost často se stane, že až v průběhu té školy si uvědomí, že to vlastně není pro ně, že by je bavilo třeba studovat něco jiného, nebo nestudovat vůbec. V lepším případě odejdou a začnou studovat jinde, nebo si řeknou, že když už začali, tak to dokončí. Myslím si, že je to dost škoda, protože ten čas se dá využít třeba k rozvoji toho, co je doopravdy baví. Vidím to na některých kamarádech, nevěnují se tomu, co nejvíc milují a trápí se, a přitom by se mohli vydat na novou cestu.
Pořád by tě lákala ekologie, nebo třeba fotka?
Určitě něco s environmentálními studii, ale ještě jsem nenarazil na obor, který by mi hodně seděl. Rád mluvím o mém vztahu k přírodě a snažím se vysvětlovat, co všechno se v ní dá vidět a zažít. V tom je myslím myšlenka ekologie dost zásadní - lidé o tom potřebují něco vědět, aby tu přírodu mohli chránit.
Na svém webu píšeš, že chceš, aby tvá fotka byla smysluplná, aby lidem ukázala, že je potřeba chránit přírodu. Myslíš si, že toho docílíš takovým formátem?
Jsou lidé, kteří jsou citliví natolik, že dokáží z té fotky nasát dost věcí a cítí, že mají k přírodě nějaký blízký vztah. Je ale dost důležité o těch fotkách mluvit, říct ten příběh, který k nim patří a je často dost unikátní. Příroda může k lidem dost promlouvat, ale musí tomu být člověk otevřený. I když tímhle přesvědčím jen jednoho člověka a ukážu mu, jak se k té přírodě chovat, tak už to je podle mě úspěch.
Neutíká ti tím focením chvíle toho okamžiku?
Často se mi poslední dobou stává, že mám foťák jen položený vedle sebe a dívám se na zvířata a krajinu a je to pro mě silnější než ty výsledné fotky. Ty jsou ale také důležité, protože díky nim ty pocity můžu předávat dál.
Tvůj táta je ekolog, myslíš si, že je to věc, která tě zásadně ovlivnila?
Určitě, ale možná daleko víc mě ovlivnilo to místo, kde jsem vyrůstal, na kraji vesnice na Třeboňsku, za což jsem rodičům dost vděčný. Celé dětství jsem trávil tím, že jsem běhal někde venku. Táta na zahradě udělal třeba jezírko pro obojživelníky, a já jsem hodil baťoh ze školy do kouta a seděl jsem dvě hodiny u toho jezírka a koukal na to co se v něm děje, což moc dětí kolem mě nedělalo. Nebo jsem vyráběl budky a pak jsem štěstím bez sebe sledoval, jak lezou ty ptáci do něčeho, co jsem já vyrobil. Další důležitý zlom přišel, když jsem začal chodit do přírodovědného oddílu. Tam jsem se začal učit fotit a nasměroval se na ornitologii.
Přijde mi, že nejčastěji fotíš zvířata. Je to tvá specializace?
Dlouho dobu jsem je fotil a pořád je to moje srdcová záležitost, ale už docela rád fotím i scény na ulici a černobílé fotky analogem. Teď mě láká jet na nějakou expedici. V poslední době mě víc zajímá působnost těch lidí na tom místě - jak se chovají k přírodě, co dělají dobře, co špatně. Ale je možné, že uvidím nějaké úžasné zvíře, které se mi nepovede vyfotit a poženu se za tím.
Máš nějaké vytipované místo na tuhle expedici?
Spoustu. Nevím, kam dřív. Teď mě hodně láká Indonésie, kde působí spousta skvělých Čechů, kteří tam zachraňují želvy, ptáky, opice atd. Chtěl bych jim tam i pomoc a myslím si, že by mě ta práce naplňovala a fotky by byly už jen takový bonus.
Jak dlouho musíš sledovat chování zvířat, aby se ti podařilo je vycvaknout, tak, jak si představuješ?
Když jsem byl mladší, tak jsem měl po škole spoustu času fotit. Ale na místě, kde žiju, to pro mě znamenalo hodiny a hodiny čekání někde v rákosí, maskovací plachtu a žrali mě komáři. Tady v Čechách se ta zvířata strašně bojí a panicky zdrhají ve chvíli, kdy se objeví člověk. Postupem času jsem ale zjišťoval že spousta mých fotek vznikla díky náhodným setkáním, kdy jsem měl spíš štěstí a nemusel jsem nikde čekat, což mě baví víc.
Fotíš i dost nebezpečné scenérie. Už ses někdy kvůli fotce ohrozil na životě?
Mám jednu oblíbenou fotku z Irska - skupina alkounů, kteří letí nad rozbouřeným oceánem. Vyfotil jsem jí tak, že jsem se doplazil na římsu na okraj útesu. Vesele jsem si fotil a najednou jsem si uvědomil, že to místo, kde ležím, se pomalu propadá, níž než zbytek římsy. Podíval jsem se pod sebe a zjistil, že ležím jenom na travnatém trsu, který byl převisem přes ten útes. Přesně v ten moment, co jsem vyfotil tuhle fotku, jsem začal couvat zpátky a úplně jsem se klepal strachy.
Napadlo tě někdy nějaké zvíře?
To ani ne, možná jen chaluhy v Norsku, které jsou tím známé. V tom Norsku jsem jel mimo jiné do národního parku Dovrefjell, kde jsou pižmoni - snad nejnebezpečnější zvířata v Evropě. Chrání si svá mláďata, a když se přiblížíš moc blízko, tak to ohromný zvíře se prostě rozeběhne a rozmáčkne tě. Je doporučené nechodit k nim blíž než 200 metrů. To jsme samozřejmě porušili. Naší výhodou ale bylo, že jsme věděli, jaké jsou projevy toho zvířete, když je naštvané. Začne tak zvláštně frkat a oddechovat, kývat hlavou ze strany na stranu a člověk musí vycítit, že má jít pryč, což se nám stalo.
Řekla bych ale, že u spousty lidí tahle ohleduplnost vůči zvířatům dost chybí.
Přesně tak. U fotografů je to hrozný materialismus. Touha mít tu fotka za každou cenu, i když se to zvíře vyrušuje. Nemůžeš jim kvůli fotce ale lézt neustále za zadkem. Nemám k takovým fotografům moc úctu.
Skoro každý má Instagram a každá druhá stránka se jmenuje Photography. Nemáš pocit, že v dnešní době si jako fotograf připadá každý?
Z focení se podle mě částečně stala touha sdílet neustále své zážitky. Lidé jsou ale čím dál tím míň schopní prožívat naplno hezké momenty a čím dál tím víc touží vykřičet do světa, jak se mají skvěle. Myslím, že tím, že v těch zajímavých chvílích myslí víc na to, co na to řeknou ostatní až to uvidí na Instagramu, přicházejí o něco důležitějšího, o tu přítomnost.
Irsko, Skotsko - to jsou oblasti nechvalně proslulé svým počasím. Jaká úskalí ti to jako fotografovi přináší?
To počasí tam dělá neuvěřitelné věci a dají se z toho pořídit nádherné záběry, rozšiřuje to možnosti, když si chceš hrát se světlem a tak. Dost to člověka vyzývá, musí se přizpůsobit tomu drsnému počasí. Miluju na Irsku tu divokost přírody, vznikají tam úžasné scenérie v mracích a světlo, které se mění na hladině oceánu.
Irsko je tvoje srdcová záležitost. Nezvažoval jsi, že tam budeš žít?
Když jsem odjížděl po střední škole, tak jsem byl přesvědčený, že jsem možná občas přijedu navštívit rodinu, ale žít tady rozhodně nebudu. Byl jsem lehce popuzený vůči všemu, co se týkalo Česka, ale to se díky cestování změnilo. Uvědomil jsem si, že sem patřím, že to tady miluju a dost si umím vážit hezkých věcí, které tady jsou a že jich tady je. Třeba prales na Fidži mě samozřejmě dost oslovil, ale v Českém lese se asi cítím víc doma.
Kolik času ti zabere následná postprodukce fotek?
Hrozně mě to nebaví. Jestli budu někdy fotit hodně, tak asi budu potřebovat člověka, který to bude dělat za mě. Je sice úžasný vidět ten výsledný produkt na počítači, ale hrozně mě to sezení u toho rozčiluje. Snažím se je upravovat dost málo a foťák si už na místě nastavím, pokud možno tak, aby to nebylo potřeba složitě upravovat.
Více fotek najdete v úvodní fotogalerii.
