Den první
Na cestu do jurty jsme se vybavili jako pořádní zálesáci - s kufrem nacpaným jídlem, oblečením, knížkami a naším beduínským psem. Když jsme dorazili na Jelení, čekalo nás překvapní - v jurtě se moc číst nedalo a z oblečení jsme prakticky potřebovali jenom šusťáky a větrovku. Ke všemu jsme si jako správní zálesáci zapomněli doma sirky. Naštěstí Alice zvyklá na "měšťáky" jich měla zásoby.
Podpálili jsme v krbu, dali na něj hřát punč a vydali se na první z našich procházek. Při cestě zpátky nás přivítalo nejen teplo domova, ale taky vůně vařícího se punče, která byla cítit na hony daleko. Zkrátka to tam smrdělo jako v palírně… Unaveni snad z procházky (nebo ze vzduchu obtěžkaného vůní alkoholu?) jsme šli spát se slepicemi.
Den druhý: Bažiny s vůní kari
… a ráno jsme s nimi byli (do slova a do písmene) vzhůru. Přesněji řečeno s kohouty - byli tam čtyři. A tak jsme si, plni elánu, roztopili v prochladlých kamnech, ohřáli placky z naší skromné zásoby a uvařili vodu na čaj. Jelikož náš beduínský pes prospal celou noc na zemi a ráno na nás ublíženě mžoural, museli jsme s ním na dlouhou procházku k hranicím s Německem. Cesta tam ubíhala rychle, potkali jsme hospodu a těšili se, jak se cestou zpátky stavíme na pivko. A vážně - za hodinku už jsme stáli u hranic.
Jelikož jediné, co jsme měli s sebou na svačinu, byly pamlsky pro našeho čtyřnohého, vydali jsme se zase zpátky na Jelení. Když v tom mě přepadl skvostný nápad, že se projdeme lesem - vždyť přece všechny cesty vedou domů… Nevedou! A kam vedou? Na krásně šustivé, podzimní louky, kde pramení krušnohorský potůček Rolava. Nebo jinak řečeno do bažin. O tři hodiny déle, šestery mokré tenisky a jedny packy více, jsme konečně celý upocení seděli nad sklenicí piva. S prázdnými žaludky jsme se nemohli dočkat večeře.
V pět na nás čekali Anbu s Alicí v kuchyni, předešlý večer nám slíbili, že si s nimi můžeme uvařit indickou večeři. Kromě nás tam taky mělo být 10 chlapů, a tak zatím co Anbu čekal na mužskou posilu s plackami, my se dali do krájení cibule a loupání brambor. Nakonec měla pánská společnost zpoždění, takže v šest jsem těsto na placky hnětla já… Práce se ale vyplatila! Placky byly luxusní, ale vlastně všechno, co se ten večer vařilo, bylo božský. S plnými žaludky jsme se odebrali na kutě, jak jinak, než se slepicemi.
Den třetí: Alpaky - tvrdohlavý lenoši
Na Jelení sice najdete jen čtyři stálé obyvatele, ale zvířat je tu alespoň pětkrát tolik! Kromě kohoutů a slepic, které se nedají přehlednout (teda přeslechnout), tady žijí i Damián a Bert - dva lamáci, co mají prostě a jednoduše svojí hlavu. A jo, fakt plivou… Plivou, když je Alice stříhá, plivou, když se mají česat a plivou po sobě, když se pohádaj (ale to prý jen tak jednou za rok).
V neděli ráno jsme nemohli vůbec dospat, měli jsme totiž rande s dvěma chlupatými fešáky. Alpačí kluky jsme dostali na oprátku a celý nadšení se vydali na procházku. Damiánův zápal trval asi tak do chvíle, než jsme potkali první borůvčí, pak už ho nějaký výlet nezajímal. No a Benovi přišlo zase strašně vzrušující válet se v prachu na silnici. Když jsme se pak po značném přemlouvání vydali zpátky, oba se na nás dívali pěkně vyčítavě.
Zpátky do civilizace se nám nechtělo, ale všechno jednou končí. Jestli i vy chcete na chvilku vypnout hlavu i telefon a podívat se mezi jeleny, je tohle pak ideální místo.
Fotografie najdete v úvodní galerii.
