Přemýšlím, jestli je tohle to wabi-sabi, o kterém se mluví v knihách o japonské kultuře a v několika románech, které jsem tu stihnul přečíst. Wabi-sabi je označení pro přirozenou nedokonalost a nenaplnění a spousta věcí v japonském umění a kultuře se točí kolem tohohle pojmu. Bonsaje, japonský básně, ikebana (hodně zjednodušeně aranžování květin) a čajové obřady jsou nedokonalé, a to je na nich to krásné. Člověk nemůže být nikdy dokonale šťastný, protože je nedokonalý, a tak to má vlastně asi být. Umění má za cíl přivést člověka do stavu melancholie spojené s harmonií s jeho okolím.
Minulý týden jsem tady poprvé dokončil svoje "umění", když jsem v Ósace točil klip. Trochu mě mrzí, že jsem tak hned při první příležitosti zradil moje domácí Kóbe, ale věci se vyvinuly takto. Trochu ostudně to taky bylo poprvé, co jsem vyjel do Ósaky, a to navzdory tomu, že to není ani hodinu cesty tím nejpomalejším vlakem. Důvodem nebylo nic jiného než moje předpojatost. Spousta lidí jezdí do Ósaky skoro každý víkend, protože je tam víc klubů a město obecně je oproti Kóbe skutečnou metropolí se všemi výhodami i nevýhodami. Pro mě spíš převažovaly ty nevýhody.
Možná to je mojí českou povahou, ale přelidněnosti a ruchu metropolí si neužívám. Nevzrušují mě záběry na japonská města, kde se jak v mraveništi lidé hrnou jeden přes druhého, z jedné strany přechodu na druhou. Když přijedete na jednu z hlavních vlakových zastávek, okamžitě vás to praští do obličeje. Všude jsou lidi, a to v takovém měřítku, že je doslova nemožné se prostě jenom zastavit a stát na místě, zatímco něco hledáte na telefonu. Okamžitě do vás někdo narazí, nebo se musíte někomu vyhýbat. Kóbe je oproti tomu takovým příjemným kompromisem mezi, řekněme Prahou a Ósakou. Ne moc malé na to, aby to tu bylo úplně mrtvé, ale ani ne moc velké na to, abyste si přišli úplně utlačení.
Jakmile se ale z tohohle vymaníte a dostanete se trochu víc do města, je Ósaka neuvěřitelně nádherná. Přirozeně miluju města, skrz které teče řeka a Ósaka v tomhle není výjimkou. Kóbe je dost civilní, prosté, ale příjemné. Ósaka je mnohem honosnější, grandióznější. Všechno je tu v trochu větším měřítku. Budovy jsou vyšší a větší, ulice širší, a když projíždíte v černé Toyotě Comfort městem, ve kterém se právě koná festival světla, cítíte, že jste na dost výjimečném místě.
Natáčení klipu představuje kromě běžných problémů, jako je vyhnání ochrankou z pozemků muzea, ještě jedno úskalí - jak tohle celý zachytit a co vlastně ukázat? Chtě nechtě nad tím tak trochu přemýšlím pokaždý, když tady fotím nějakou fotku, nebo natáčím story na Instagram. Pochopitelně nechcete být normie a dávat tam všechno, co vidíte. Chcete ukázat něco speciálního, ale některá místa, jako třeba Dotonbori (což je nejživější a nejosvětlenější část Ósaky), podle mě už tohle kouzlo ztratila. Procházeli jsme se jí celý večer a celou noc, ale po určité době všechno vypadá stejně a vy se nakonec cítíte taky stejně. Už vás to nevytrhne jako dřív. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli některá ty extrémní videa, která Japonci točí, nejsou reakcí právě na tohle.
Možná je tohle ta wabi-sabi melancholie. Všechno se omrzí. Neznamená to, že bych si nedokázal užít pohled na krásný chrám nebo na park, ale namísto radosti z neznáma už člověk cítí jenom uspokojení z harmonie, která na tom daném místě panuje. Myslím ale, že to je tak i dobře, tyhle nájezdy štěstí totiž většinou končí ve zklamání a depresi. Už jsem o tom mluvil dřív a cítím to pořád stejně.
Melancholie pro mě taky znamená víc chlastání. Není to ten nejzdravější přístup, ale na druhou stranu, jestli my Češi s Japonci něco skutečně sdílíme, tak je to láska k chlastu. Japonci ho milují, protože představuje společenský rituál, který jim do jisté míry umožnuje se bavit. Japonci znají dva pojmy, které dost ovlivňují jejich chování ve společnosti: honne a tatemae. Hodně zjednodušeně řečeno, honne je to, co si skutečně myslíte a chcete a tatemae je to, jak jste nuceni se chovat a vyjadřovat ve vztahu k vašemu postavení ve společnosti. Chlastání je hlavní způsob, jak lidé přechází z tatemae do honne.
Když si tedy chcete vyslechnout, co si Japonci skutečně myslí, a ve výsledku zjistit, jací skutečně jsou, musíte chodit ven lejt. Většina setkání, které jsem takhle zažil, jsou docela příjemná. Teda alespoň pro mě. Začínám plně přijímat a smiřovat se s tím, že jsem pro většinu Japonců trochu bizár, protože si říkám, co chci (a dost často jsou to středně až hodně ošemetný záležitosti). Někteří mí kámoši by řekli, že se chovám jako lopata. Pro některé Japonce to je příjemné, protože vědí, že se mnou můžou mluvit o všem a já s nimi, pro některé, obzvláště, když ještě nejste plně v neformální náladě, je to trapné.
Nepomáhá tomu ani fakt, že moje japonština zůstává katastrofální, a to především slovní zásoba. Další můj problém je, že si nepamatuju jména, což je v Japonsku dost velký problém. Když s někým mluvíte, měli byste ho oslovovat jménem, ale já dost často říkám "anata" (ty). Není to úplně urážlivé, ale když se to používá hodně, lidé z vás úplně nadšení nejsou. Jeden z pravidelných zákazníků v místním baru si ze mě dělá prdel a říká, že bych mohl vyučovat "aho nihongo", což volně přeloženo znamená "hlupákova japonština". Vždycky mě ale rád vidí a ptá se, kdy přijdu zas. v Japonsku, tisíce kilometrů od své rodiny, feláků a dalších milovaných. Tady bych dal smějící se emoji, kdyby to šlo. Jsou různé druhy samoty. Emocionální a mentální vzdálenost mezi lidmi nám navíc občas připadá větší než ta fyzická.
Na závěr bych chtěl něco říct o duševním zdraví. Nedávno se mi jeden člověk svěřil se smutkem, který ho prý v tomhle období přepadává. Připomnělo mi to, že se lidé obzvlášt na začátku zimy, kdy přichází Vánoce, cítí mnohem smutnější a osamělejší než jindy během roku. Chtěl bych, abyste věděli, že spousta z vás není skutečně "sama", protože nejste v Japonsku, tisíce kilometrů od své rodiny, feláků a dalších milovaných. Tady bych dal smějící se emoji, kdyby to šlo. Jsou různé druhy samoty. Emocionální a mentální vzdálenost mezi lidmi nám navíc občas připadá větší než ta fyzická.
Trochu mi to připomíná Lost in Translation. Dokud jsem sem nepřijel, nikdy jsem ten film neviděl celý. Pořád si myslím, že to je docela nadhodnocený, ale některé věci, které tam Bill Murray a Scarlett Johannson prožívají, vám dojdou, až když žijete v kulisách toho filmu. Spousta věcí se ztratí v překladu. Nejenom v překladu mezi jazyky, ale taky v překladu vlastních myšlenek a pocitů.
