Myslím si, že to je jedna z vlastností, kterou Japonsko má. Některým lidem tak trochu vezme vítr z plachet. V tom nejlepším slova smyslu.
Při jedné z prvních orientací a věřte mi, Japonci milují svoje orientace, exkurze, informační schůzky a všemožná další setkání, která se řídí podle jasně nadiktované struktury, nám přednášející ukázali jeden, řekněme, diagram. Na něm byly pomocí mimibazarových emojis vyznačeny jednotlivé fáze adaptace k životu ve velmi odlišné kultuře a po těch dvaceti dnech můžu říct, že byly víc než přesné.
Nejprve přijde fáze "líbánek", kdy cítíte nervózní a zmatečné vzrušení, pod nímž bublá čirá euforie, která vytryskne po požití více než tří plechovek lahodného japonského piva. Většinu času nevíte, co se děje, ale je vám to jedno. Užíváte si svojí samotnou přítomnost a existenci na daném místě. Všechno je nádherné, fascinující, jiné, a právě tu jinakost chcete přijmout a obsáhnout každý den. Občas cítíte návaly vděčnosti za to obrovské privilegium, že všechny tyhle věci můžete vůbec zažívat.
Kóbe je přístavní město, které se jako nudle táhne podél pobřeží, přičemž na jedné straně ho lemuje moře a na druhé hory. V praxi to znamená, že skoro pořád šlapete do strmého kopce. Univerzita je na úpatí hor, moje kolej je na úpatí hor, takže první dny, kdy objevujete město, chodíte výšlapy. Během období "líbánek" je vám to ale jedno. Dokonce si až sadisticky užíváte tu šílenou bolest nohou, protože vám připomíná, jak moc reálné všechno je.
Víceméně celý první týden tu dohasínalo léto, první dny byly velmi asijsky letní. Ve vzduchu je více než 80 % vlhkost, což při teplotě kolem 30 °C znamená, že se koupete ve vlastním potu a většinu času si připadáte jako v rozkroku, jenž právě uběhl maraton. Vyjdete kopec a pot vám leje z míst, o kterých jste si nemysleli, že je to možné. Jako upocené prase si připadáte dost nemístně, protože většina lidí kolem vás se nepotí vůbec. Na vlastní oči jsem viděl holku, která bez větší námahy nebo výrazu únavy v obličeji celý kopec, který jsem vyšel, vyšlapala na kole a ani se nezapotila.
Veškeré vnitřní prostory jsou ale agresivně klimatizovány a ta úleva, co přijde, je nepopsatelná. Studená sprcha po celodenním chození doslova hraničí s orgasmem. Když mluvíme o orgasmu, snad ještě blíž k tomu má pocit, který ve vás pulsuje, když se na začátku října koupete v šíleně slaném a čistém japonském moři. Vylezete ven, napijete se toho lahodného japonského piva, usnete na pláži, probudíte se, jdete si zase zaplavat. Dovolená. Na konci dne jste tak vyčerpaní, že ani nemáte čas přemýšlet nad tím, jak se cítíte. Usnete a ráno vás probudí svit slunce, cítíte se jako noví a připravení na další chození a vyřizování všemožných byrokratických úkonů.
Každý den je tu taky ta věc, že tuhle pohádku sdílíte s více než 70 dalšími studenty, takže se neustále seznamujete a seznamujete. Vzrušení z poznávání nových lidí, alespoň v mém případě, opadne jako první. Čím jsem starší, tím míň jsem společenský.
Druhý týden je dost odlišný. Začne se ochlazovat. Nejenom počasí, ale taky vaše euforie. Začíná menší krize. V každodenním životě to vypadá tak, že už nejste tolik nadšení z představy šlapání do kopců, anebo draní se přes hromadu lidí na místním tržišti. Euforii nahradí střední úzkost, která přechází do občasné frustrace mnohdy hraničící s otrávením. Začnete zpochybňovat logiku chování některých lidí, některých věcí. Vaše evropskost, ne-li dokonce českost, ve vás začne kopat. Pořád jste šťastní a spokojení, ale už ne se vším a ne pořád.
V roce 2019 nemáte na koleji Wi-Fi (v době psaní tohohle blogu jí pořád nemám) a zařizování je překvapivě složité a zbytečně komplikované. Někde jsem četl, že jsou Japonci experti v dělání velmi jednoduchých věcí velmi složitými. Musím říct, že to je mnohdy pravda, ale platí to i naopak. Absence internetu i každodenní euforie chodit ven a objevovat okolní svět může mít své výhody. Začnete nacházet jiné způsoby, jak se zabavit, v mém případě je to čtení.
Během minulého týdne jsem přečetl pět knih a čtyři další mám rozečtené. Většinou je to mix mezi japonskou prózou a odbornějšími tituly a musím říct, že to doporučuju všem, kteří zažijí menší krizi v cizí zemi. Prožít si pár příběhů a pár životů, které nejsou vaše, ale zároveň se vás velmi týkají, protože sdílí místo a mnohdy taky čas, ve kterém se nacházíte, je hrozně uvolňující. Doporučuju především Natsume Sosekiho, což je národní poklad japonské literatury. Každé malé dítě zná tohle jméno a jeho obličej je na 1000Y bankovkách.
Během třetího týdne, který právě teď uplynul, už jste mnohem uvolněnější a taky trochu víc, řekněme v zenu. Japonsko není žádný vybájený ráj, ve kterém je všechno úžasné. Je to jenom další země, která má svoje problémy a svoje lákadla, ale těch lákadel je tu opravdu požehnaně. Tohle je seznam těch pro mě zatím nejlepších věcí na Japonsku. Jejich řazení je čistě náhodné.
- Krevetový sendvič.
V Japonsku je (téměř) všechno jídlo dobré a to, co člověk dostane ve školní jídelně za zhruba 80 až 100 Kč hraničí s malým zázrakem. Ale krevetový sendvič je něco, co si dáte jednou a už nemůžete přestat. Poměrně velké a tvrdě návykové sendviče, dělané z toho nejjemnějšího bílého toastového chleba bez kůrek, do něhož je vložený velký kus smažených krevet, zalitý omáčkou z čistého blaha. Za zhruba šest pětek dostanete věc, která se dá jíst na snídani, obědu i večeři a která je snad lepší než sex.
Honorable mentions: rýžový koláč v řase, tonkotsu ramen a moje běžná denní obědová rutina - kuře s čínským zelím, rýže, špenát v sójové omáčce a brokolice s oříšky.
- Ceny.
První věc, kterou vám běžný český občan řekne, když slyší, že jedete do Japonska je: "Tam je to ale hrozně drahý, ne?". Ne, není. Potraviny (až na ovoce, které je absurdně drahé) jsou zhruba stejně drahé a jíst venku je, vzhledem ke kvalitě jídla, dokonce levnější než u nás. Obecně si po třech týdnech myslím, že se tu dá žít za podobné peníze jako v Praze.
Cigára stojí podobně, chlast stojí trochu víc a bary jsou poměrně drahé, ale ne o tolik. Nájem je podle mě spíš levnější a o zbytek věcí se moc nestarám. Dost drahá je doprava, a to obzvlášť pro studenty vymlsané na Andrejových cenách, ale pěšky se dá jít vždycky.
- Příroda.
V Kóbe máte možnost vyjít během jednoho dne horu, na které úplně náhodně narážíte na budhistické chrámy, které jakoby vyrůstaly z lesa, na horu, kde hučí vodopády a na vrcholu září květinové zahrady a poté sejít zpátky a vyrazit na pláž.
- Region.
Oblast, ve které žiju, se jmenuje Kansai, což je jihovýchodní část ostrova Honšú. Lidi v tomto regionu sami o sobě říkají, že jsou mnohem uvolněnější a komunikativnější (9 z 10 nejpopulárnějších komiků v Japonsku jsou z Kansai) než jiní Japonci. Mladí lidé se s vámi chtějí bavit, starší lidé se na vás často usmějí, když se usmějete na ně. Kóbe je skutečně kosmopolitní město, což dělá spoustu věcí, ze kterých mají často cizinci stres mnohem jednoduší. Cizinci tu nejsou pod takovým morálním drobnohledem. Nikdo neočekává, že budete respektovat veškeré místní dekórum. A když s nimi začnete popíjet, začnou se teprve dít věci.
- Pivo.
Asahi Super Dry je lepší pivo než Plzeň a dost možná lepší než kterýkoliv jiný pivo, který jsem pil.
