Byl jsem jedno z dětí, které mělo to štěstí, že mohlo s rodiči jezdit každý rok na dovolenou. Občas dokonce i na dvě za rok. Byl jsem taky jedno z dětí, které mělo tu smůlu, že když otec umřel, strávilo celou pubertu, kdy většina spolužáků jezdila na školní výlety do zahraničí, v náhradních třídách. Bylo nás tam hned několik, což vytvářelo pocit určité sounáležitosti, ale stejně jsem pak záviděl, když mi kamarádi na cigáru před školou vyprávěli, jaký to bylo v Berlíně nebo Pobaltí. Tyto okolnosti ve mně vytvořily pocit, že jsem sice někde byl, ale že jsem máloco viděl a prožil.
Pamatuju si, jak tohle léto vyšel na Radiu Wave tip Adama Gebriana, ve kterém všem radil, aby na měsíc odcestovali do zahraničí. Nikoliv na dovolenou, nebo kvůli práci, ale vlastně jen tak, aby mohli "sledovat veřejný prostor a přirozený chod města". Tato zkušenost pak prý jedinci pomůže s odstupem vyhodnotit rozdíly a odlišnosti kultur a v konečném důsledku nás to pak asi udělá lepšími občany, méně náchylnými ke xenofobii, šovinismu a rasismu. Dodnes se cítím trochu trapně, že jsem podobný žvást napsal taky do svého motivačního dopisu, když jsem žádal o univerzitní stipendium.
Cestování je výsada. Nehledě na to, jak moc vás budou lidé přesvědčovat, jak levně a jednoduše se dá dneska putovat. Levné a jednoduché to není. Cestování je výsadou pro ty, kteří k němu mají prostředky a těmi nejzásadnějšími pravděpodobně nejsou peníze nebo vědomosti, ale čas. A ten, kromě studentů, nikdo nemá. Já sice během studií čas měl, ale neměl jsem peníze. FOMO (strach z toho, že si ostatní užívají něčeho, co vy ne) na mě jednu chvíli působilo tak silně, že jsem na to prostě rezignoval.
První vzedmutí, nebo vlastně spíš podlehnutí tomu pocitu jsem absolvoval ve druháku, kdy jsem měl možnost vyjet do zahraničí v rámci ERASMU. Vybíral jsem mezi Düsseldorfem a Bukureští a o tom, jak jsem byl hloupý, svědčí už jenom to, že jsem se tehdy rozhodl pro Německo, protože jsem si myslel, že to bude zábavnější, a protože jsem v té době začal poslouchat německý rap.
Stipendium mi sotva zaplatilo ubytování a jelikož jsem neměl nic našetřeno, žil jsem zhruba za 50 euro na týden v jednom z nejdražších německých měst. Celý tenhle půlroční výlet zasponzorovala moje máma, která si na to dokonce vzala půjčku. Takhle hloupé to celé bylo. Nejhorší je, že mám na hrozné časy vždycky nejlepší vzpomínky. Nějakým způsobem takhle prostě moje myšlení a vnímání minulých událostí funguje, takže na to dodnes vzpomínám hrozně pozitivně. Objektivně jsem si ale kromě trochu zlepšené němčiny, několika zářezů a polského kámoše nepřivezl skoro nic pozitivního.
Později jsem ještě párkrát někam vycestoval (nikdy ne mým přičiněním a skoro nikdy ne za moje peníze), a tak jsem cítil, že mám tak nějak obecně splněno. Mohl jsem pak vždycky zůstat jenom u slov a plánů, které nakonec zhatí nedostatek peněz a vlastní lenost. Postupně jsem v tom dokonce naučil spatřovat pozitivní věc. Necestování.
Filozof Miroslav Petříček se v rozhovoru pro Reportér z ledna 2015 svěřuje s tím, že považuje cestování za otravné a zážitkovou turistiku za děs. Tvrdí, že když se už člověk někam chystá, měl by předem vědět, kam jede, znát perfektně jazyk a být připravený na to, že se setká s jinou kulturou, s čímž je dnešní forma cestování de facto v rozporu. Také naznačil myšlenku, kterou jsem už jednou četl v knize Smysl lidské existence od filosofa Milana Machovce.
Machovec se ptá, jestli je rozdíl mezi tím, co člověk zažije v Číně, a co by mohl zažít třeba ve vedlejší vesnici od jeho rodiště. Ano, v Číně člověk vidí odlišnou architekturu, odlišnou gastronomii a setká se s odlišným způsobem uvažování, avšak co reálně se tam může dozvědět o sobě, co by se nemohl dozvědět i v těch Kostomlatech? Nejsem si dnes úplně jistý, ale myslím si, že to bylo nějak takhle.
Upřímně řečeno, když jsem podával svoji přihlášku na meziroční výjezd do Japonska, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, proč to dělám. Pamatuji si, že o možnosti vyrazit mluvili kdysi mí kolegové z ročníku a pak jsem se jednou jedné z nich zeptal, kdy je deadline a ona řekla, že v pátek. Byla středa. V nějakém záchvatu strachu z toho, že mi zase něco uniká, jsem vyřídil všechno potřebné a na poslední chvíli (protože jinak jsem se věci furt nenaučil řešit) přihlášku odevzdal.
Nepřemýšlel jsem nad akademickým přínosem, nad poznáním nové kultury, nad tím, že na rok odjedu do zcela odlišného prostředí a zanechám tady celý svůj život. Představa, že se něco takového doopravdy stane byla úplně surreální, a ještě surreálnější bylo, když mě nakonec vybrali. Dodnes nevím, proč jsem dostal přednost před tolika studenty z Japonských studií. Možná to bylo mým charismatem, možná proto, že jsem při pohovoru mluvil hlavně o akademickém přínosu (který jsem začal spatřovat) namísto o anime, což asi svědčí o mé bezskrupulóznosti, když dokážu veřejně zavrhnout věc, kterou mám tak rád.
Po určitém úsilí s vyplňováním formulářů, dokazování toho, že na pobyt skutečně mám a několika kouzelných konverzacích s japonskými kancelářemi, které posílají ty nejkrásnější a nejzdvořilejší maily, co jsem kdy dostal, se věc úspěšně uzavřela. Na začátku léta jsem věděl, že na konci září odjedu.
Okolí přijalo zprávu všelijak. Moje rodina se k němu postavila s očekávanou, a vlastně pochopitelnou hysterií, nepochopením a odmítnutím. Spousta mých kamarádů mi gratulovala, ale myslím si, že čekali, že z toho na poslední chvíli kvůli něčemu sejde, jako je to u mě zvykem, když mám s někým někam jet, anebo třeba jenom někam přijít. Někteří neutrální to vnímali s nadšením, které je mi až cizí. Až si říkám, kam se poděla ta moje posedlost Japonskem, kterou jsem v sobě celé dospívání nosil.
Japonsko, nebo spíš moje vize a představa o něm (což jsou dvě velmi různé věci u spousty zemí) bylo něco, do čeho jsem se nejenom často uchyloval před strastmi reálného světa, ale později také společná záliba mě a mých kamarádů, se kterými jsem vyrůstal. Jeden z nich už není mezi živými a teď trochu přemýšlím nad tím, co by na to řekl on. Asi nic. Jednou jsem někde omámený řekl, že tam jedu proto, abych s touhle dětskou nostalgií na dobro skoncoval a tím tak vlastně asi trochu dospěl. Dodnes se mi to docela líbí. Je to lepší, než "proč ne".
Nejhorší na tom celém je, když vás nejvíc podporuje člověk, kterého váš odjezd zabolí dost možná nejvíc. Někdo, koho jste si mysleli, že potkáte až někdy daleko v budoucnu. Při psaní textu mi zbývá týden do odletu, všechno jsem tak vyřídil a teď se tak trochu ptám, jestli jsem na to vlastně připravený, jak říká filozof Petříček. Nejlepší na tom je, že jsem. Nevědomě jsem se na to připravoval celý život. Pořád nevím, jestli tam jedu něco najít, jestli to má nějaký vyšší smysl, anebo chci prostě vypadnout. S jednou věcí tam ale jedu určitě - rok je krátký.
