Doprava
Ač se to nemusí na první pohled zdát, dostat se do Ruska není vůbec složité. Stačí mít platný pas a zažádat o turistické vízum na některém z vízových center v Praze, Brně nebo Ostravě. Pro více informací doporučuji stránku www.vhs-czech.com. Vyřízení trvá necelé dva týdny a pokud navíc vyrazíte na workcamp, dostanete humanitární vízum, které je zdarma.
Následuje samotná doprava. Strávil jsem spoustu času porovnáváním všech možných způsobů od vlaku a autobusu přes trajekt a jízdu stopem, abych nakonec stejně skončil u letadla. Proč? Cesta letadlem vyjde nejlevněji a zabere jen pár hodin. Možná se vám podaří nalézt nějakou jízdenku na autobus, která vyjde levněji, ale dva dny života strávené sezením v autobuse za to opravdu nestojí. Rozhodně si také zarezervujte letenku několik měsíců dopředu. Já to nechal na poslední chvíli kvůli čekání na infosheet o campu a cena rostla každým dnem. Pro výběr letenky mohu doporučit vyhledávač Momondo.
Základní informace
Autor: Ondřej Jíša
Země: Rusko
Město: Petrohrad
Typ pobytu: workcamp
Vysílající organizace: Tamjdem
Hostitelská organizace: Sfera
Typ práce: dobrovolnictví
Jazyk: ruština, angličtina
Délka pobytu: dva týdny v srpnu 2015
Ubytování
Ubytování na workcampech bývá všelijaké, někdy spíte jen v tom, co si přinesete. My jsme bydleli v nadstandardních chatkách letního tábora tamní univerzity, ve kterých byla dokonce i elektrika a poblíž sprchy. Byla to nesmírně příjemná změna být po deseti měsících v městě na několik dní jenom v lese a dýchat čerstvý vzduch. Lesy poblíž finských hranic jsou dost podobné těm českým, jenom jsou mnohem větší, jako všechno v Rusku, a všude jsou nádherná jezera. Jídlo bylo taky moc dobré. Dokonce mi i zachutnal boršč.
S připojením k internetu byla potíž, neboť fungovalo jenom pár hodin denně a z nějakého důvodu byl nejlepší signál poblíž kadibudek. Menší problém nastal, když se na posledních pár dní ochladilo a ve sprchách prasknul bojler; na koupel v jezeře, kde bylo tou dobou teplota vody asi 10°C, jsem si zrovna nevěřil.
Když skončila práce, odjeli jsme do Petrohradu, kde jsme bydleli v hostelu 5 minut pěšky od Něvského prospektu - hlavní třída Petrohradu. Skvělé místo, bylo to jako byste bydleli v ulici vedle Václaváku. A cena? Díky oslabenému rublu 200 Kč za noc.
Práce
Na většině workcampů platí pravidlo: pracujete pro dobrý pocit a na oplátku dostanete najíst a máte kde bydlet. Tady jsme ale dostali daleko více. Všichni Rusové byli moc přátelští a ochotní, a tak jsme většinu času strávili hraním různých her, které si pro nás připravili. Při jedné hře jsem například stanovil nový osobní rekord v objímání - něco málo přes 30 minut. Další zážitky viz Nezapomenutelné zážitky.
Co se týče práce samotné, bylo jí tak akorát (4 - 5 hodin denně kromě víkendů), člověk se rozhodně nepředře jako v jiné placené práci. Naším úkolem bylo uklízet odpadky po turistech v okolí jezera. Ač jsme posbírali desítky a stovky pytlů plastu, skla, papíru, kovu a všech dalších všelijakých věcí, byla to jen kapka v moři. Rusové jsou nesmírně nepořádní, co se týče pobytu v přírodě, a přitom Petrohrad je nejčistější město, které jsem kdy viděl. To byl jeden z paradoxů, které jsem v Rusku zaznamenal. Důvodem může být fakt, že odpadky se prostě nedají nikde vyhodit; nejbližší popelnice bývá i 10 kilometrů daleko. Je to tedy vina spíše místních úřadů než samotných turistů. Málokomu by se totiž chtělo vláčet se s pytlem smetí takovou dálku.
Hlavní přínos naší práce tak nebyl v tom, že bychom uklidili všechno, to opravdu nešlo, ale v tom, že jsme ukázali místním, že to jde. Často stačí, aby každý dělal málo, a hned je znát velký rozdíl.
Kulturní šok
První šok, který jsem po příletu zaznamenal, nebyl ani tak kulturní, jako spíše finanční. Díky oslabování rublu je zde všechno levnější, zejména ubytování a doprava, ale i jídlo. Pád rublu jsem pocítil na vlastní kůži, když ještě před odletem jsem měnil 100 rublů za 44 korun a následně v Rusku už jen za 37 korun. Rusko je první země, kde jsem si jako Čech připadal bohatý.
Dost ale o měnové krizi, zažil jsem tam mnohem víc. Největší šok nastal, když jsem jednou večer nabídl ostatním láhev Plzně. O Rusech se říká, že v jednom kuse "chlastají" vodku. K mému překvapení jsem se dozvěděl, že skoro nikdo z přítomných nepije alkohol, a tak jsem půlku piva musel vypít sám. Po dvou týdnech a dvou vypitých pivech, jsem si připadal jako největší alkoholik v táboře. Dokonce mi pak ukázali nějakou statistiku, ve které se ČR umístila ve spotřebě alkoholu na krásném druhém místě a Rusko se pohybovalo až někde okolo třicítky.
Další šok nastal, když jsme si šli prohlédnout Ermitáž. Během několika desítek minut bylo celé muzeum zaplaveno Číňany. Byly jich tisíce a byly všude. V tu chvíli mi přišlo, že už snad ani nejsem v Rusku. Tolik Číňanů snad nemůže být ani v Číně! Následně jsem se dozvěděl do kamarádky z Hong Kongu, že Číňané nesmějí cestovat do zahraničí jednotlivě, a tak když už někam jedou, přijede alespoň pět autobusů.
Jakožto účetního mě také zaskočilo, jakým způsobem se ve vesnickém obchodě vedou finanční záznamy. Většina potravin se prodává na váhu, dokonce i koláče a pirožky. Na nějaký účet po zaplacení můžete rovnou zapomenout. Prodavačka pouze všechno spočítá na kalkulačce a maximálně, když poprosíte, vám fixem napíše, kolik to stálo. V Čechách jsou podnikatelé povinni uchovávat účetní doklady minimálně pět let. Myslím si, že tato paní prodavačka je držela pouze pět minut, a když přišlo hodně zákazníků najednou, tak jen pět vteřin.
Poslední věc, která určitě stojí za zmínění je to, že jakmile jste ve vzdálené zemi, všechno české najednou všem ostatním připadá exotické. Když jste v partě s Mexičankou, Turkem a Hongkongankou (opravdu nevím, jak to říct správně česky, takže použiji tento srandovní tvar), připadáte si hned sami sobě strašně zajímaví.
Život v Rusku
Petrohrad je nesmírně kulturní město, plné muzeí, divadel, paláců a parků. Jen samotné metro vypadá jako jeden podzemní palác. Kdybych měl více času, strávil bych jeden den jen prohlídkou metra. V parcích najdete neohrožené veverky, které na sebe za oříšek nechají i sáhnout. Ruské ženy jsou zamračené, ale krásné, na vzhledu si dají opravdu hodně záležet. Také jsem nezahlédl jediného bezdomovce, což je opravdu příjemná změna oproti Praze, kde na každou tramvaj připadají dva. Snad to nebude znít jako nějaká východní propaganda. Koneckonců byl jsem tam jen dva týdny a ty špatné věci začne člověk většinou vnímat až po delší době.
Můj dojem byl, že Rusové by chtěli, aby do země jezdilo více cizinců, ale nevědí, jak toho docílit. Všichni obyčejní lidé se se mnou chtěli spřátelit, problémem byla však často jazyková bariéra. Málokdo tu umí anglicky, často ani vysokoškoláci neumí plynule pohovořit. Určitě se tedy vyplatí umět aspoň základy ruštiny, protože potom zbývají už jenom ruce a nohy.
Nezapomenutelné zážitky
- Jezdili jsme po jezeře na loďkách. Konečně jsem se naučil veslovat, i když ne tak dobře jako jedna slečna, která by v tom klidně mohla závodit a porazila by většinu mužů. Poslední den jsme loďky použili na převoz odpadků.
- Každé ráno jsme byli probuzeni rozcvičkou. Z ampliónu vždy zazněla nezapomenutelná hláška s ruským akcentem: "Let’s go to football pitch!"
- První ráno jsem se šel projít okolo jezera, když v tom z ledové vody vylezl Rus a oblékl si tričko s obrázkem Českého Ráje.
- Jednou jsem šel se slečnou, která uměla tak dobře veslovat, pro vodu do nejbližší vesnice. Měl jsem co dělat, abych vodu unesl, protože to byly čtyři kilometry. Ona ani nemrkla a říkala, že je na to zvyklá.
- Grand Macket Rossia - model celého Ruska o rozloze 800 m2 včetně střídání dne a noci
- Balet Labutí jezero v Mikhaliovkém divadle.
- Noční otevírání mostu v Pitěru. Je to stejně velkolepá událost jako rozsvěcování vánočního stromku na Staromáku, s tím rozdílem, že se to děje každou noc.
Pobyt v Rusku mě naučil, že kvalitu života v nějaké zemi nelze hodnotit jen podle hospodářských kritérií, a tak přestože se životní úroveň zde není taková jako v západní Evropě, lidé k sobě mají tak nějak blíž a pomáhají si. Možná právě proto, že když je venku -40 °C, musíte se spolehnout jeden na druhého. A to jsem byl v nejevropštější části Ruska, někde na Sibiři to teprve musí být paráda.
Přínos pobytu
Před odjezdem jsem si napsal seznam věcí, které si z Ruska chci přivést, s tím, že pokud se mi tam nebude líbit, nebudu se tam muset už nikdy vracet. Všechno se splnilo na 200%, takže když to dobře dopadne, pojedu tam za rok znovu. Tentokrát ale na půl roku, dva týdny stačí stěží na prohlédnutí Petrohradu.
Doufám, že Vás můj článek zaujal, a pokud chcete poznat krásný a přitom relativně neprozkoumaný kus světa, určitě se do Ruska podívejte. Nebudete toho litovat.
Článek byl sepsán pro web Světaznalec.cz - portál zaměřený na studium, stáže, dobrovolnictví, zaměstnání a život v zahraničí. Přinášet Vám budeme jak aktuální informace, články plné zajímavostí, tak i zkušenosti konkrétních lidí.
