Když máš srdce zjihlé, když máš potíže s coming outem, obrať se na poradnu S barvou ven. Zaběhlý projekt pod záštitou Prague Pride nabízí tzv. peer to peer mentoring všem, kteří mají problém nebo vůbec nemohou mluvit s okolím o své sexuální orientaci. V roce 2019 zbytečnost, říkáte si? Tak to jste mysl osvícená. Vzniku S barvou ven před pěti lety totiž předcházela tragická událost - sebevražda tehdy teprve čtrnáctiletého Filipa Havlíčka, který v dopise na rozloučenou uvedl, že dál nemůže žít v homofobní společnosti, v níž se není komu svěřit.
24. března by Havlíček oslavil dvacáté narozeniny, a tak Prague Pride ve spolupráci s festivalem Mezipatra a několika dalšími organizacemi pořádá akci nazvanou Filip 20. Oslava života nabídne v prostorách pražského Kampusu Hybernská filmovou projekci, hudební vystoupení i mejdan, takže skoro všechno, co by si zřejmě Filip na oslavě dvacetin užil. Černé na bílém to asi vypadá barevně jako duhová LGBT vlajka - kam se od té doby česká většinová (tedy heterosexuální) společnost v přijímání, nebo jen pouhém vnímání komunity reálně posunula? O tom jsme se bavili se zástupcem poradny S barvou ven Oldřichem Kunderou.
V čem vidíte největší rozdíl mezi tím, jak Češi k LGBT komunitě přistupovali před pěti lety a jak ji berou dnes?
Hlavní posun vidím určitě v tom, že ještě před těmi pěti lety většina společnosti netušila, že LGBT komunita je tak početná, část to možná vůbec nevnímala jako komunitu. Homosexualita byla vnímána jako deviace, dokonce nemoc - s tím už se teď moc nesetkáváme, lidé už si uvědomují, že orientace není otázka volby. Zároveň je vidět, že diskuze na toto téma je obecně otevřenější a nezabarvená, už to zkrátka není tabu. Ale to se týká hlavně větších měst. Na vesnicích to mají gayové naopak velmi těžké.
Máte pocit, že se můžeme bavit o vyloženě o respektu, nebo žije LGBT komunita spíš v nějaké toleranci většinovou společností?
O té toleranci se určitě bavit můžeme. Záleží na tom, s čím budeme srovnávat, ale podle mě je česká společnost hodně tolerantní, určitě tolerantnější než země směrem na východ (například Polsko nebo Maďarsko). Zároveň ale není dostatečně tolerantní na to, aby Poslaneckou sněmovnou prošly zákony zajišťující LGBT komunitě stejná práva. Průzkumy ukazují, že aktuální probíraný zákon o manželství pro lidi stejného pohlaví podporuje asi 60 % Čechů, což je vlastně pořád celkem málo.
Kam bychom se měli dostat, aby byla situace ideální?
Do stavu, kdy se právě o té toleranci vůbec nebudeme muset bavit. Kdy bude homosexuální orientace vnímána jako normální, kdy nebude třeba speciálních zákonů. A kdy člověk přijde třeba na diskotéku a nikdo tam nebude mít potřebu pokládat tu otázku: jsi gay?
Jedním z mála nástrojů v rukou LGBT komunity pro to, aby ji zbytek společnosti začal více brát za svou součást, jsou mezinárodně pořádané "pochody hrdosti". Co si myslíte o názorech, a takové názory se před naším Prague Pride skoro vždycky objeví, že je tato akce "zbytečnou a okázalou exhibicí"?
Myslím, že v případě Prague Pride ten pohled Pražanů docela ovlivňuje postoj vedení města. Před několika lety jsem byl na Pridu v Oslu, kde je to populární a důležitá kulturní akce, kterou všichni podporují a účastní se jí lidé bez ohledu na orientaci. Po městě byly plakáty, duhové vlaječky vlály na tramvajích… Jako zástupce zahraniční delegace jsem šel v čele průvodu a viděl jsem tam jak místostarostu Osla, tak policejního prezidenta a i jednu ministryni. Takovou plnohodnotnou podporu v Praze nevidím a je to podle mě špatně. Uvidíme ale, jestli se na letošním ročníku nějak projeví čerstvá změna vedení Magistrátu.
