(Článek vznikl ve spolupráci s blogem Traga)
Odvezl jsem Anu k přepážce, kde jsem se s ní měl rozloužit. Čekal tam na nás pán černej jak ona sama, že prej musí prohlídnout vnitřek boxu. Vyndal jsem tedy na jeho pokyn psa a on začal prohlížet jestli nepašujem nějakej kokain. Asi si neuvědomil, že letíme z Evropy do Jižní Ameriky ale to je jedno, když to však viděla Anu jak se ji tam hrabe vyjela na něj tak že si div nerozrazil hlavu jak rychle vylítnul ven a řekl že to je OK.
Dal jsem Anu pusu na rozloučenou a než jsem se otočil už byla za odbavovacími dveřmi. Vzal jsem si teda svejch pět šveštek a vydal se hledat gate pro lidi. Při čekání na letadlo za prosklenou fasádou letištní haly jsem zahlídl Anu v boxu jak si to sviští na vozíku po runway přímo k našemu letadlu. To bylo celkem uklidnující, protože kufry vem čert, ale ztracenej pes by mi dokázal zkazit den. Pes byl naloženej (v letadle) a ted už jen dostat tam i sebe.
Povedlo se, vybojoval jsem místo u okýnka, který jsem si rezervoval, ale ta italská peruánka trefila svoje místo až na potřetí. Ze tří možnejch sedaček celkem slušný skóre, takže jsem vůči ní necítil žádnou zášť, ani když mi dvakrát polila nohu vodou.
Rolování po amsterdamském letišti nám zabralo dobrejch 20 min a bez dalšího otálení opustili zemský povrch na dalších 12 hodin. Létání mi nedělá sebemenší problém, beru to jako jízdu autobusem. Na počet hodin jsem možná častěji v letadle než v autobuse, ale tentokrát jsem vnímal každý kamínek na dráze, každej klepající se šroubeček a všechny otřesy. Škoda že tam dole nemají pro psy taky okénka, Anu by to jistě ocenila. Ráda sleduje co se kolem ní děje a za ty prachy by si to zasloužila. Každopádně rodná Evropa pod námi zmizela jako pára nad hrncem. Jako by se vypařila do těch nádherných všudepřítomných oblak, které tak rád pozoruji. Nejvíce mám rád ty, které stoupají vzhůru jako bublající pěna pod proudem vody v napuštěné vaně.
Po deseti hodinách jsme viděli druhý břeh té obrovské vany zvané Atlantik. Tento břeh patží Jižní Americe. Bujné zelené plochy amazonského pralesa se objevovali a opět se schovávali mezi nádhernými oblaky prosvícenými od zapadajícího slunce. No co vám budu povídat byla to nádhera. Záhy po západu slunce nás dohnala noc a majestátní Andy už jsem neviděl. Zato jsem viděl Limu v její plné rozzářené parádě a trochu mě to překvapilo. Plocha, kterou město využívá je ohromující. Informace o počtu obyvatel se podle zdrojů liší od 8 po 11 mil., ale myslím, že to stejně nikdo nikdy nespočítá. Město se totiž rozrůstá závratnou rychlostí, jelikož na okrajích panuje zákon, "kdo dřív příjde, ten dřív mele". Peruánská půda se tak mění z pouště na favely, které už nemají kam se rozrůstat a tak šplhají po úpatích okolních kopců, kam až oko dohlédne.
Druhá část výpravy Gabi a Vilda zatím jen o vlásek unikají trestu smrti za propašovaný banán v batohu na přestupu v Miami. Dávají si delší trasu přes USA, protože to bylo levnější. Já jsem chtěl Anu ušetřit přestupu a tak jsem jí připlatil přímej let do Peru.
O traga.cz
Gabriela K. Činková ▲Tadeáš Kopča 🖤 TRAGA Photographer ▲ Influencer ▲ Ambassador ▲ Optimist _____________ 🌎Founder of @keepitclean_official.
Kreativní duo TRAGA se věnuje fotografii, instalacím, grafice a ilustraci, street artu, animaci, módě i architektuře. V roce 2011 vyhráli první ročník festivalu Fagani, v roce 2009 získali druhé místo v berlínské Sticker Award. Jejich práce je často spojena nomádským životním stylem, hledáním perfektních vln nebo čerstvého prašanu, spolupracují s labelem Rhythm, působili například na Srí Lance, v Berlíně, pravidelně se vrací do mekky evropského surfingu, francouzského Hossegoru.
Při čekání na výdej zavazadel se najednou otevřeli boční dveře haly a vnich malej peruánec vláčící box s Anu. Chudák dostal od ní co proto a tak byl moc rád když jsem se k ní přihlásil. No a ona? Málem rozmlátila ocasem co jí přišlo do cesty jak mě ráda viděla. Vyhlížíme spolu zbytek zavazadel a v tom se na nás přišel podívat i kapitán, osobně. Poděkovali jsme za klidný let a postupně nakládali bagáž trousící se po pásu jak opilci z hospody.
Vyřídili jsme ještě proclení Anu do Peru a hurá narvat všechny cajky do Hjundaje. S prknem na střeše, boxem na zadních sedačkách, s Anu pod nohama, plasťákem vzadu v kufru i s fotobatohem jsme se probíjeli noční Limou.
Mohl jsem mlčky vnímat každý kousek ulice jelikož jsme si hned na začátku s řidičem ujasnili jak na tom je moje španělština a tak jsem mohl šetřit síly.
Dorazili jsme asi po 40 minutách cesty před dům, kde na mne již čekala Romča s Pepou. Naši kamarádi, kteří nás nechali pár nocí u sebe přespat. Jejich 1-0-K, nám poskytlo dostatečný luxus na prvních pár dní a dostatečně málo prostoru abychom se co nejrychleji osamostatnili. Když tedy dorazila ráno Gabi s Vildou, ihned jsme se pustili do hledání bytu. Kradenej internet přes zeď nám trochu stěžoval práci svou rychlostí, ale zaplať pánbůh. Nakonec jsme zjistili, že to líp šlape na schodech před bytem, kde vlastně vznikla naše první společná fotka.
Odpolko jsme vyrazili do štrýtu zadiktovat trochu na skejtech a obhlídnout město. Pohybovat se po ulicích na čemkoli s kolečkama je uplná radost.
Všude jsou nové asfatly a chodníky jsou z leštěného betonu s bezbariérovými rampami při křížení s ulicí. Každopádně než jsme se dostali zezabranky areálu bytů na ulici, potkali jsme paní co procházela okolo. Slovo dalo slovo, a to doslova, a pak už jsme se rukama dozvěděli že paní je čistokrevná češka Hana, ale odešli s rodičema v 69 když jí bylo 6 a už neumí česky ani slovo. Tohle všechno jsme se samozřejmě nedozvěděli od ní, ale od její mámy Evy, která má hned za rohem restauraci Karlovy Vary a umí česky. Takže hodně vtipný, dostali jsme oběd zadarmo a holky nám pomohli i v dalších věcech.
Plni peruánské stravy jsme se vydali dál na průzkum. Všudepřítomné trávníky jsou ideální místo pro odpočinek nebo vykonání potřeby pro Anu. Překvapilo mně kolik tu je ochočenejch psů. Hodně. Pejskařů a psů je tu skoro jak na Vinohradech, ale žádný sáčky na hovínka, takže musíš bejt furt ready s vlastním pytlíčkem od ovoce. Při prohlídce útesu kde končí město a začíná oceán, nás zastihla pověstná limská mlha, která často vtrhne mezi mrakodrapy přímo z oceánu a vy si připadáte jak v pěti tisících nad mořem mezi mraky. Znaveni jsme se dopotáceli domu trochu zaskočeni měřítkem města a svalili se na gauč.
Pokračování cestopisu od traga.cz příště.
Nebo koukni na jejich další super cestofotky z jiných koutů světa i z ČR.
