(zdroj Aktuálně.cz) Před osmi lety studovala architekturu a na školních chodbách potkávala o rok staršího spolužáka, který se jí dost líbil. Dokonce tolik, že se kvůli němu odhodlala zkusit sport, jemuž se věnoval.
Její idol Jakub balancoval na laně napnutém mezi dvěma body - často dvěma pořádně vysokými kopci. A tak tehdy dvaadvacetiletá studentka Anna Hanuš Kuchařová začala se slackline, aktivitou připomínající provazochodectví, taky.
Na horolezeckém výletě ve Francii si společně s kamarády, kteří sport už provozovali, napnula první dva a půl centimetru širokou lajnu. "První pokus byl stejný jako u každého začátečníka. Když jsem na lajnu položila nohu, tak se okamžitě rozklepala a já jsem spadla," říká Hanuš Kuchařová. Zatnula ale zuby a poctivě se učila s rovnováhou pracovat. Nejprve v parcích s lajnou nataženou mezi dvěma stromy.
Slackline vymysleli kalifornští horolezci v Yosemitském národním parku teprve v osmdesátých letech minulého století a v době, kdy s ním Hanuš Kuchařová začínala, byl sport stále dost mladý. Profesionální trenéři tak neexistovali a ona si správnou techniku osvojovala jen od o něco málo zkušenějších přátel. Po měsíci dokázala bez pádu urazit deset metrů, a tak si troufla zvýšit náročnost a pustit se do highline - stejné disciplíny jako slackline, jen ve větší výšce.
Na Bišíku kousek od Adršpašských skal tak už lajna visela deset metrů nad zemí. "Celé dopoledne mi bylo blbě, ale zároveň jsem se strašně těšila. Začínáte vsedě a musíte se nejdřív odšoupnout kus od okraje skály, abyste se o ni neuhodili. Až pak jsem se zvedla a podařilo se mi udělat jeden krok, než jsem znova sletěla dolů," přiznává Hanuš Kuchařová.
Byl to malý krůček pro lidstvo, ale velký pro začínající slacklinerku, protože pocit, že se jí na lajně jen s pomocí vlastních sil podařilo pohnout, ji tak ohromil, že musela pokračovat.
V roce 2012 už překonala bez pádů dvaačtyřicet metrů, ale evropským ženským rekordem se dlouho nechlubila. Vývoj disciplíny se totiž řítí neúprosně kupředu, a zatímco před osmi lety činil světový rekord v highline pouhých šedesát metrů, v současnosti by lezec aspirující na titul mezinárodního šampiona musel překonat těžko představitelných tisíc šest set metrů.
Nejdelší vzdálenost, kterou Hanuš Kuchařová bez karambolů ušla, dnes dělá devadesát metrů. Největší výška, kterou si střihla, byla kilometr nad zemí.
Správná poloha těla závisí na typu postavy, ale obecně slacklineři kráčí s mírně pokrčenými koleny a rukama lehce zdviženýma nad hlavu. S narovnaným trupem kladou chodidla ve směru chůze. Výkyvy lajny nechávají projít tělem a rukama je vyvažují. "Nejhorší zranění, které si můžete přivodit, je, že při pádu nešťastně zavadíte o jištění a zlomíte si malíček. Na rozdíl od horolezců padáme vždycky do vzduchu, takže nehrozí, že se potkáme se skálou," ujišťuje Hanuš Kuchařová.
Váš mozek ví, že když spadnete dolů, veškerý tlak zmizí
Deštivé počasí sice slacklinerům nevadí, ale na další přírodní živly už si musí dávat pozor. "Při bouřkách se občas stane, že blesk uhodí do lajny a kus jí spálí. Silný vítr ji zase může přetrhnout, ale ani jeden z problémů zatím nenastal ve chvíli, kdy byl na lajně člověk," uklidňuje Hanuš Kuchařová.
Slacklinery jistí sedák, který je přivázaný k lajně, po níž šlapou. "Když spadnete, musíte po provaze vyšplhat jeden a půl metru zpátky nahoru. Ve chvíli, kdy už se zase držíte lajny, musíte udělat výmyk, abyste se na ni vrátili. Do stoje se dostanete tak, že položíte obě chodidla na lajnu, trochu se zakloníte a když hned nato jdete zase do předklonu, vyšvihnete se na nohy," popisuje Hanuš Kuchařová gymnastiku, která se ve vzduchu odehrává.
Zvedání si podle ní může člověk natrénovat během jednoho dne, ale největší výzva sportu spočívá v zachování klidné mysli. "Váš mozek ví, že když spadnete dolů, veškerý tlak, kterému čelí, zmizí. Člověk musí překonat pud sebezáchovy, který mu říká, že pohyb v úplně otevřeném prostoru pro něj není přirozený. Stačí vteřina nepozornosti a jste dole," upozorňuje.
Ze zkušeností dalších slacklinerů Hanuš Kuchařová ví, že se setkali se situacemi, kdy vlezli na lajnu a najednou nedokázali dohlédnout na druhý konec. Pohled se jim úplně rozmazal, nebo ztratili periferní vidění. "Mě se zase zpočátku stávalo, že ve chvíli, kdy jsem si měla přivázat jištění, úplně mi zdřevěněly ruce. Z takových zklamání se ale nesmíte hroutit," dodává.
Sama už v současnosti dovede při slackline zažívat i momenty naprostého klidu. Uvolnit se umí nejen na jednodušších lajnách, které už hravě zvládá, ale dokonce na těch obtížnějších. "Beru to jako meditaci. Když cítím, že se lajna chvěje, je to znamení, že ve mně začínají klíčit neklidné myšlenky a já je můžu zapudit dřív, než úplně vyrostou. Mnohdy se mi je vyhnat nedaří, ale baví mě s tím bojovat," vyzdvihuje Hanuš Kuchařová.
V nejlepších okamžicích tak prožívá nad zemí stavy vnitřního ticha, kdy hluk v její hlavě zcela utichá. To ovšem neznamená, že se při sportu dokáže jen tak kochat krásami okolní krajiny. "Svůj pohled obvykle fixuju na horizont, ale současně daleko víc zapojuju další smysly. Vnímám krajinu sluchem, mnohem víc reflektuju vůni vzduchu a daleko víc si uvědomuju sílu větru," uvažuje Hanuš Kuchařová.
Zažíváte neuvěřitelnou samotu a jediné pojítko s okolním světem je šňůra pod vámi
Nejtěžší test koncentrace si užila loni na podzim ve Spojených státech, kde zápolila sama se sebou na půlkilometrové lajně s výhledem na pískovcovou Castleton Tower. Tým složený z Kanaďanů, Američanů a Čechů byl teprve druhou skupinou slacklinerů, kteří se na místo vydali. "Když na mě vyšla řada, foukal takový vítr, že lajna vedla patnáct metrů do zatáčky. Doslova jsem si vyndala mozek z hlavy, nechala ho na skále a ušla prvních padesát metrů. Po pádu jsem se znovu vyškrábala nahoru a dosáhla asi třetiny celkové vzdálenosti. Dál už jsem nemohla, ale zavalila mě obrovská vlna štěstí," vypráví Hanuš Kuchařová.
Kolegové ze slacklinerské branže čekající na pískovcové věži v jednu chvíli vypadali jen jako malé barevné tečky na obzoru. "Zažíváte neuvěřitelnou samotu a jediné pojítko s okolním světem je ta šňůra pod vámi. Připadáte si jako ve stavu beztíže a když pak znovu vstoupíte na zemský povrch, cítíte se jako slon v porcelánu," říká sportovkyně.
U kratších lajn mají milovníci adrenalinu v záloze kladku, pomocí níž se v případě nouze mohou po provaze svézt k nejbližší pevnině. U delších ale tahle pojistka není k ničemu, protože lajna má tak velký průvěs, že by slacklineři museli na úpatí vyšplhat desítky metrů do kopce. "Kdyby vám pod úhlem pětačtyřiceti stupňů došla energie, sjedete s kladkou okamžitě zpátky doprostřed. Znovu se postavit a dát se do chůze je tak v takové situaci jednodušší," zdůrazňuje Hanuš Kuchařová.
Materiálem, na který se slacklineři musí spoléhat, bývá nejčastěji polyester, nebo polyamid. Umělohmotná vlákna mohou být spletená do plochého popruhu, nebo do kulaté hadice. "Základní vybavení vás vyjde na tisícovku, ale například šest set metrů dlouhá lajna, kterou jsem si nedávno pořídila, mě stála dvacet sedm tisíc," informuje Hanuš Kuchařová. Jedním dechem ale dodává, že slackline oproti jiným sportům tak nákladný není a největší výdaje sportovci dávají na cestování. Mezi vyhlášené slacklinerské destinace patří Francie či Norsko, ale hlavně americké kaňony v Utahu nebo Yosemity, v nichž se disciplína zrodila.
A jak se v těchto lokalitách lajna vůbec upevňuje? "Můžete do skály zavrtat horolezecké nýty a lajnu napnete za ně. To ale v českých horách nepřipadá v úvahu, protože byste horninu porušili. Proto třeba u pískovcových věží nejdřív vylezeme nahoru a pak věže omotáme pevnostními smyčkami," přibližuje slacklinerka. Na napínání lajny se vždy podílí několik lidí, kteří se vzájemně kontrolují, a může jim to zabrat hodinu, ale klidně i pět dní podle terénu a vzdálenosti.
Zájemcům, kteří by se chtěli chození po lajně naučit, dnes Anna Hanuš Kuchařová předává znalosti ve výukových kurzech. Konají se v Praze a v Liberci, kde slacklinerka aktuálně žije, a jejich účastníci na ně přicházejí s rozmanitými motivacemi. Někteří touží po adrenalinu a posílení svalů, jiní po klidu a meditaci. Hanuš Kuchařová se na hodinách setkává s profesionálními sportovci i s těmi, kteří se při tělesné výchově spíš trápili.
Mnozí návštěvníci jejích kurzů slackline spojují se životní změnou a hledají v něm nový začátek. Sama lektorka rozděluje svůj život na etapu před slacklinem a etapu po něm. Hezkého kluka, který ji před lety ke sportu přivedl, si loni vzala. Své ano si pár řekl na skalním ochozu, kam musela nevěsta ve svatebních šatech dorazit po napnuté lajně.
