My si to dnes nedovedeme ani představit. To, že se k nám informace nedostane během několika minut. Facebook, internetové zpravodajství nebo rádio. Někomu napíšete, zavoláte a veškeré informace skoro z celého světa víte během minuty. Tehdy to trvalo i několik dní.
Roman Hajník vzpomíná na to, za jak dlouho se vůbec ke zprávám, co se v Praze 17. listopadu stalo, dostal. Odjel totiž na víkend domů k rodičům. "V neděli večer 19. listopadu jsem koukal na televizní noviny, které byly jako vždy plné frází, kde se družíme a kdo se s kým potkal. Jakmile ale skončily, objevil se na obrazovce tehdejší předseda vlády František Pitra a začal mluvit o tom, že republiku si rozvracet nedáme a že chceme klid na práci. Jak rozvracet, co rozvracet? A přišla první nejistota. Ono v té Praze k něčemu došlo."
Svobodná Evropa
Byli ale i tací, kteří si ještě v pátek v noci poslechli Svobodnou Evropu a domů kvůli nastalé situaci neodjeli. Místo pravidelné návštěvy rodičů (dojet si vyprat a nafasovat proviant) se rozhodli, že zůstanou na místě, kde by měli v tu chvíli být. "Pustili jsme si s přáteli rádio a tam hlásili tu zprávu, která patrně nejen mě, ale i spoustu dalších lidí, vyburcovala. To, že při zásahu proti demonstrujícím studentům byl zabit student Martin Šmíd. Všichni to brali jako takový zlom," vypráví Radan Běhoun.
Informace byly ale kusé a cesta k dalším nebyla snadná. V neděli se pokusili dát dohromady první formulaci prohlášení a dát tak najevo své rozhořčení. "Ten vztek byl naivní, ale krásnej, protože nám bylo 22 a byli jsme plní euforie," dodává Luboš Dvořák.
1939 či 1989?
Celé pondělí byli nervózní. Věděli, že se něco děje, ale stále nevěděli přesně co. "Řekli jsme si, že nemá cenu zůstávat ve škole a vyběhli jsme na koleje, že se třeba dozvíme víc. Přišli jsme tam a první zpráva, kterou jsme dostali, byla: V klubu na K1 bude beseda s účastníky 17. listopadu. Říkali jsme si, že se konečně něco dozvíme, že to nám nesmí utéct. Tak jsme tam šli. A tam sice byla beseda s účastníky 17. listopadu, ale 1939. Tak jsme se tak na ty staré pány podívali, řekli jsme si: Vaše zásluhy jsou oukej, ale sorry, dneska jde o úplně něco jinýho. Tady mi nemůžeme ztrácet čas. My musíme vědět, co se děje," vzpomíná Roman Hajník.
Nevěděli, jestli mají jít do školy, nebo ne. Přibližně dvě třetiny studentů ale nakonec šly. Ti odvážnější pak v pondělí ráno vyrazili do Prahy. Když se vrátili, říkali: "Blbci, proč nestávkujete, v Praze všichni stávkují. Takhle to nejde. Pojďte s tím něco udělat!" A na to konto se pak uskutečnilo první větší shromáždění v řádu stovek studentů v prvním patře menzy. "Viděl jsem, jak se v menze dávají do pohybu stoly k takovému improvizovanému pódiu. Na něj vylezl Luboš. První organizátor, který se snažil formulovat ten zmatek, co jsme měli v hlavě. Tu energii, která z nás sršela všemi směry. Snažil se těm nekoordinovaným proudům dát nějaký první směr," vypráví Radan Běhoun.
Pod návaly studentů v menze praskaly stoly. Jim to ale bylo jedno. Usnesli zde tenkrát důležité prohlášení, že druhý den půjdou oznámit na katedry, že už do školy nepřijdou. A to také udělali.
Za takové budoucí centrum si pak studenti zvolili koleje. Ty obsadili asi 20 psacími stroji, kde slečny 24 hodin přepisovaly přes tzv. průklepák (kdy už čtvrtý papír nebyl čitelný) všechny ty vyhlášky, u kterých měli pocit, že stojí za to, aby se namnožili a šířili. Přicházel ovšem i jistý typ dezinformací, takže se museli naučit rozlišit, co má cenu šířit dál.
Pozor, na koleji je bomba
Nečekala na ně ale jen přízeň. Někteří pedagogové se na shromáždění snažili studenty přesvědčovat, ať je neposlouchají. "My jsme se shromáždili v té menze i přesto, že nám děkan řekl, že kdo přijde, tak tomu zařídí ukončení studia. Tak jsme se celou dobu modlili, aby nás tam nepřišlo deset. To by totiž dokázal. Přišlo nás tam ale několik set," dodává Roman Hajník.
"Také nám třeba řekli, že je na kolejích bomba. Zajímavé ale je, že těch několik tajných se vrhlo a prohledalo jen stávkový výbor. Do dneška nevíme, jestli nám tam náhodou nedali nějakou štěnici. Jestli jsme byli sledovaní nebo ne," dodává Martin Ehrlich.
Kdo měl informace, ten byl král
Základem všeho byly informace. "Jediné spojení byly analogový telefony. Takový ty, co se krásně vytáčí, pak něco spletete a ono to někam spadne. Ty byly odposlouchávaný, protože Stb měla pořád dost technických prostředků. A my jsme ani neměli kam zavolat. Jediný kontakt, na který se dalo spolehnout, byl ten osobní. Takže do té Prahy musel někdo jezdit," říká Martin Ehrlich.
Luboš Dvořák také vzpomíná na to, jak vytvářeli studentský časopis Kalamář, prostřednictvím něhož přenášeli informace dál. "Pokud jsem něco dělal během studentské revoluce, tak jsem hlavně psal. Informace jako taková byla nejhodnotnější relikvií revoluce. Kdo měl informace, tak ten byl král."
Do Budějovic přijížděly i jakési pražské hlídky, které studenty v Budějovicích motivovaly, povzbuzovaly a přinášely jim informace. Vyjadřovaly i jakousi pospolitost, že to není jen záležitost Prahy, ale že je důležité, aby se to odehrávalo i v regionech.
Do fabrik, škol i autobusů se rozjížděli tříčlenné skupinky - student, představitel OF a někdo z řad divadelníků, které o nastalé situaci informovali. Konzervativní obyvatelstvo to ovšem vnímalo tak, že ti studenti se chtějí jenom flákat za jejich dělnické peníze. "Poslouchali jsme pořád to stejné: Podívejte se, my máme rodiny a děti, jsme za ně zodpovědní. My jsme zažili rok 1968, a už ho v životě nechceme zažít znovu, protože jsme za to tvrdě zaplatili. Tak nás nežeňte do něčeho, co není jisté. Trvalo to pět dnů, než se to podařilo přelomit. V momentě, kdy jsme nesli své transparenty a viděli jsme první transparent z fabriky, tak jsem si řekli: Teď už se to zastavit nedá, teď už do toho vstoupili ti, kteří původně stáli vedle nás," vypráví Roman Hajník.
Strach
Lidé se nejprve báli, že je někdo uvidí a budou mít problémy v práci. Rodiče nabádali své děti, ať se do toho nepletou, že když to nedopadne tak je vyhodí. Ti pak jeli domů a měli z toho prázdniny.
"Když jsme viděli fotky, kde jsme na každé druhé, tak jsme si jen tak pomysleli, že když to nevyjde, tak to je krásný materiál, abychom šli k lopatě nebo za katr. Naštěstí se to nesplnilo," dodává Roman Hajník.
Pak ale nastal zlom, generální stávka, a začali za nimi proudit davy lidí ze sídliště, z města i z vesnice a nosily jim v slzách vše možné - od bábovek po husy, řízky, peníze a slova podpory. A práce byla opravdu koordinovaná. Ve chvíli, kdy někdo strhnul plakáty, už zde stála fronta lidí ochotna vylepit je znovu.
Studenti - nejodvážnější vrstva společnosti
"Proč hlavní silou, která hýbala revolucí byli studenti? Mladí lidé jsou ti, kteří mají nejméně co ztratit. My jsme riskovali akorát to, že nás vyhodí ze školy, nebo že třeba nebudeme moc pracovat tam, kde bychom chtěli, ale to nás čekalo tak jako tak, protože sehnat zaměstnání nebylo tenkrát jednoduché. Naši rodiče by ale riskovali osudy svých dětí a staří lidé už zase nemají ten elán," dodává Martin Ehrlich.
