Před vstupem do politiky jste si kladla otázku, zda si tímto krokem nezavřete dveře k lidem a aktivitám, které jsou vaším opravdovým světem. Co je tedy ten pravý svět Lejly Abbasové?
Můj opravdový svět jsou rozhodně neziskové organizace a o ně jsem také měla strach. Bála jsem se, že vstup do politiky by mohl odradit potencionální dárce nebo je přimět k tomu, aby se mnou ukončili spolupráci, což se ale naštěstí nepotvrdilo.
Jak tedy vnímáte politiku, jako krátkou epizodu vašeho života a důležitou životní zkušenost?
Určitě. Vnímala jsem to jako zkušenost a příležitost. Já nemám politické ambice, nikdy jsem je ani neměla. Na druhou stranu ale musím říct, že je to svět, který člověka strhne, protože se dostane k tématům a lidem, k nimž by se normálně nedostal. V tomhle to je skutečný kýbl zkušeností.
Před patnácti lety jste v Praze poznala Roberta Rosenberga, dnes velmi známého pornoherce. Vy jste ho zažila ještě jako kluka, jaký to byl tehdy vztah?
Ono je to už skutečně patnáct let zpátky, tehdy to byl prostě jen kluk z Trutnova, který přijel do Prahy a jezdil tady na bruslích. Já jsem ho představila mamince, on záhy poté odjel do zahraničí. Nedá se mluvit o žádné lásce, byly jsme zkrátka děti, které se vídaly dva měsíce.
O vás je známo, že jste na konci 90. let pracovala jako tanečnice v klubu Radost, kde jste se setkala i s drogami. Je to v podobných klubech běžnou praxí být blízko návykovým látkám, jako je extáze nebo koks?
Ono je důležité říct, že moje zkušenost je stará třináct let. Začala jsem tam tancovat ve svých sedmnácti a v té době v Praze byl kromě Radosti pouze klub Roxy, proto se mi to s dnešním stavem těžko srovnává. Tehdy tancovat v Radosti byla velmi prestižní záležitost. Radost byla místem, kde se dalo setkat s lidmi napříč celou společností z celé země. Nemálo dnešních velmi populárních hereček nebo moderátorek tam v té době také tančilo.
A drogy se staly součástí tohoto prostředí?
Ze svého příkladu můžu říct, že za první dva roky, co jsem v Radosti tancovala, jsem si nikdy nic nevzala. Pracovala jsem tam vedle školy, byl to můj přivýdělek. Chodila jsem tam na jedenáctou večer, ve čtyři ráno odcházela a za dvě hodiny vstávala do školy.
Jak se tedy člověk v tomto věku dostane k drogám?
Je to otázka nějakého rozhodnutí, já jsem bohužel udělala takové, které mělo dost spojitost s mým tehdejším vztahem. Na druhou stranu si ale myslím, že jsem to ve finále zvládla naprosto bez problémů. Ale také nutno podotknout, že jsem si nikdy nic nepíchla.
Co tedy dnes vy a taneční kluby?
V tanečním klubu jsem nebyla ani nepamatuju, protože mi to už za prvé nic neříká, za druhé na to není čas a za třetí dávám přednost klidnějšímu posezení s přáteli, kde na sebe nemusíme křičet. Už jdu za lidmi, ne za místem.
Jak vás tak poslouchám, tohle období pro vás bylo asi velmi cennou životní zkušeností, díky které jste teď mnohem silnější.
Vždy jsem se chtěla ze svých chyb poučit, proto jsem ani nikdy svou minulost neskrývala. Jsem toho názoru, že minulost nás utváří, otázka je, jak s ní dokážeme naložit. Teď už vím naprosto jistě, že s drogami nechci mít nic společného, protože mě to prostě nenaplňuje. V ten okamžik mě to bavilo, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že to můj život ovládá víc, než je zdrávo, tak jsem s tím skončila. Nebylo to samozřejmě tak jednoduché, jak to teď zní, ale zkrátka je to za mnou.
Asi běžná otázka, na kterou se však, především jako student, nemohu nezeptat. Co vaše dětství, měla jste to hodně těžké jako dívka s tmavou pletí?
Mé dětství mělo několik etap. Ta první problémová byla asi až na základní škole po přestěhování na nové sídliště Dědina, které tehdy ve velkém vznikalo, a já tam chodila do prapodivné školy, která má dodnes velmi špatnou pověst. V první třídě jsme měli učitelku, která vůbec nevěděla, co se mnou. Já už v té době uměla číst a psát, i v tom jsem se hodně odlišovala. Až další rok k nám přišla učit mladá holka, co právě dodělala vysokou a zachránila mi svým skvělým přístupem alespoň nějaké sebevědomí, protože dokázala všechny problémy včas uhasit. Přesto tam nějaké nátlaky byly, přeci jen jsem byla jediná tmavá z těch pětistovek studentů.
Podobně to probíhalo během celého studia?
Naštěstí ne, razantní změna přišla, když jsem se dostala na osmiletý kladenský gympl, který byl dost prestižní. Na Kladně byla silná romská komunita, takže ty děti půl roku nenapadlo se mě zeptat, proč jsem tmavá. Tam jsem snad nikdy nepřišla do kontaktu s rasismem.
Když se dítě pravidelně setkává s odmítáním svého okolí proto, že je zkrátka jiné, nutí ho to uzavřít se samo do sebe, byl to i váš případ?
To je hodně zajímavé, protože já si vždycky myslela, že jsem byla velmi otevřené dítě. Když jsem se však nedávno dívala na jedno z rodinných videí, tak se na něm ukázalo, že tou hyperaktivní střelou, která ovládala celé video, byla má sestra. Já byla kdesi vzadu, něco jsem si tam dělala a vůbec s nikým nekomunikovala.
Takže ten krutý svět urážek a drzých dětí šel mimo váš dětský svět?
Dá se to tak říci, protože já si to, až na pár dlouhodobějších případů, asi vnitřně radši nepřipouštěla. Teď zpětně si daleko víc uvědomuju, jak ty děti byly někdy kruté. Pravdou také je, že jsem nikdy nebyla součástí kolektivu, že jedna moje kamarádka byla Romka a druhá typický otloukánek třídy – silnější holčina s brýlemi.
Kdy se tyhle nepříjemné vzpomínky začaly proměňovat v život krásné ženské, kterou začali chlapi obletovat?
To bylo spojené s mojí revoltou, která začala ve čtrnácti, kdy jsem chodila do jedné z prvních irských hospod v Praze, o něco málo později jsem pracovala v klubu, který vlastnili černoši. To bylo hodně multikulturní prostředí, plné Američanů, Australanů, černochů.
Takže takhle rázně přišel skok do zcela jiné společnosti?
Najednou jsem byla mezi lidmi, kteří byli o patnáct let starší než já, taky jsem se začala jinak oblékat a pomalu dorůstala do toho přijatelného evropského vzhledu. Ta změna ale byla skutečně hodně rychlá, byl pro mě šok, jak se ve chvilce vše kolem začalo měnit. Okolo se z ničeho nic motalo neuvěřitelné množství chlapů, ale mě to nechávalo chladnou, neuměla jsem na to ani pořádně reagovat. Já se v té době navíc na chatě zamilovala do jednoho kluka a dva roky za ním jezdila, i proto mě tihle pánové nechávali úplně chladnou.
Pojďme zpátky k vaší současné politické profesi. Vy díky ní máte krásný náhled na morální a etický kodex společnosti. Jak na tom podle vás je morálně česká společnost?
Ještě než jsem začala pracovat pro ministra pro lidská práva, tak jsem zažila, věděla, slyšela od mnoha kamarádů, že jsme netolerantní a xenofobní, že neradi přijímáme nové věci. Opravdu jsem ale netušila, jak moc do hloubky je to společností prorostlé. Děsí mě, jak velké úsilí tomu budeme muset dát, aby se to změnilo.
Máte na mysli nějaké konkrétní případy, které vás tolik zarazily?
Například, že se v Čechách stále nosí, já nejsem rasista, ale nemám rád cikány. My jsme děsně tolerantní do okamžiku, než se vedle nás nastěhuje homosexuální pár nebo nám nevadí drogy, feťák je pro nás monstrum z hororu, než zjistíme, že je bere někdo blízký, který překvapivě není prvoplánově žádný asociál. O Romech ani nemluvě.
Ministr Kocáb prosazuje větší zastoupení žen v politice, což spustilo vlnu debat o rovnoprávnosti pohlaví a dalších ožehavých tématech. Nezdá se vám, že tohle jsou přesně ty prvky, ve kterých nejvíce zaostáváme za vyspělou Evropou?
My občas míváme pocit, že objevujeme Ameriku, že spousta těch věcí je naprosto revolučních. Když vyjedete za hranice, kde mají „vyspělejší“ demokracii, tak zjistíte, že jsme v některých věcech do určité míry sto let za opicemi. Ať už to je zastoupení žen na kandidátkách, sociální systém nebo integrace minorit.
V posledním roce se neustále pohybujete mezi politiky, jak je vnímáte, získala jste k nim respekt, nebo vás většina z nich zklamala?
Samozřejmě, že tam jsou lidé, kteří si na tom mastí kapsu, nebo hojí ego, ale najdou se i tací, kteří tu politiku dělají z vlastního přesvědčení. Bohužel, těch je nejméně, ovšem o to větší to jsou osobnosti. Oni vlastně neustále chodí hlavou proti zdi, proto si jich velice vážím.
Jak se vůbec cítíte mezi politiky, jsou to seriózní pánové nebo si občas neodpustí nějakou rádoby vtipnou připomínku, jak jste krásná?
(směje se) Musím říct, že všichni jsou lidi, to je důležité. Tohle prostředí obecně není úplně nejvhodnějším prostředím pro rozjuchané situace a komentáře. Na druhou stranu nutno přiznat, že když někdo dokáže do často nekonečných protokolárních hodin jednání vnést nějaký humor, je to vítané.
Teď nedávno jsem se dočetl, že si děláte pilotní zkoušky, je to pravda?
Je to pravda, snažím se získat pilotní průkaz. Bohužel jsem začala pozdě a tak jsem ho do zimy nestihla dokončit. Ráda bych ale vše dohnala na jaře a jednou sama odřídila úspěšně letadlo.
Kde vznikl nápad stát se pilotkou?
Nechala jsem se inspirovat panem Kocábem, který má pilotní průkaz a jednou letadlo při cestě do zahraničí řídil. Shodou okolností na toto téma padla řeč v Keni mezi mými známými. Zjistila jsem, že tam to funguje doslova jako půjčovna aut, kdy prostě přijdete s pilotním průkazem, půjčíte si letadlo, natankujete a můžete letět. Já už v Keni najela autem tisíce kilometrů a jsem tím doslova celá ubitá. Takže představa, že bych se tam mohla pohodlně přemisťovat letadlem, je parádní.
Vy jste dokonce přímo v Keni půl roku žila. Jaký to byl život a jak vás vnímali místní obyvatelé?
Ta půlroční africká zkušenost je mým dalším životním milníkem, kdy se z měsíčního pobytu stal půlroční. Ovšem po tom měsíci skončily mé naplánované aktivity a já se ocitla na vlastních nohách, což jsem v té chvíli asi úplně nedomyslela. Musela jsem si najít nové bydlení, začít někde pracovat, což se ukázalo jako nereálné. Když jsem tam začala žít běžný každodenní život, už jsem pro místní obyvatele nebyla ta exkluzivní Lejla návštěva, ale člověk, se kterým prostě žili. Hodně jsem narazila, ale o to více zásadní to byla zkušenost, díky níž se do Keni vracím a snažím se jí všemožně pomáhat.
Richard Valoušek
Foto: Jakub Ludvík
Lejla Abbasová založila Nadační fond Asante Kenya se dvěma větvemi. Jedna se zabývá projekty zaměřenými na školy, sirotčince, zemědělství nebo dívky utíkající před ženskou obřízkou. Druhá větev fondu s názvem Medela se aktivně zapojuje do vydávání knih či kalendářů. Finančně a mediálně navíc podporuje projekty neziskových organizací po celém světě. Více na www.asantekenya.org a www.projektmedela.org.
