Děsí mě, když se páry oslovují "broučku" nebo "miláčku" a úplně nejvíc mě leká někdo se jménem "láska". Může se láska v někom takhle zhmotnit? V očích zamilovaných asi jo, ale pro mě je každý chlapec, na něhož se volá "lásko", pořád stejně pozemský jako všichni ostatní kolem. A když si třeba partneři sdělují instrumentální věci jako "Vynes koš, lásko" nebo "Podej otvírák na pivo, lásko" nevím, jestli má oslovení vyvolat dojem, že i v tak podružných činnostech se skrývá věčnost, nebo se tím naopak dotyční snaží srazit nezachytitelnou věc, jakou láska je, na zem. Ať tak nebo tak, lidi jménem láska bych vykázala za dveře ložnic nebo do temných koutů, kde nejsou žádné jiné uši. Stalo se mi, že mě jeden kamarád oslovil "lásko", protože se mu to v hlavě nějak pomotalo a spletl si mě se svou holkou. Má tedy v hlavě šuplík, kde je "láska" hned vedle "Lucka", to je přece špatné uspořádání. Láska by si zasloužila víc.
Když člověk přestane být Honzou nebo Terezou a stane se broučkem či láskou, ztrácí víc než jen jméno. Ocitá se v množině stejně postižených jedinců a má před sebou neradostné vyhlídky. Později bude taťkou nebo mamkou a ještě později babičkou a dědou. Nebude už vystupovat za sebe jako individualitu, nýbrž za instituici.
Lásky a broučci už se nacházejí v předsíni tohohle stávání se institucí. A když už přijali pravidla hry, měli by se důsledně oslovovat "partnere" či "partnerko".
Lucie Frydecká
autorka je redaktorkou MF DNES
